Dnes člověk někde uvnitř věří, že katastrofám, nehodám, nemocem, zkrátka tragédiím je možné předejít nebo se jim nějak vyhnout. Věříme v instituce, které nás vedou co nejbezpečnější cestou, věříme v jejich odhady rizik, v jejich předvídavost, v jejich plány, co řeší každou krizovou situaci. Věříme v technologie, které nás mají včas varovat a účinně chránit. Nakonec jim věříme o to víc, o co méně jim většina z nás laiků rozumí. Zemětřesení a následná vlna tsunami v Japonsku nám upřesnily, jak to skutečně je. Jak se uprostřed pátečního odpoledne mohou veškeré jistoty zhroutit.
To, že se zatřese země, není v téhle části světa nic neobvyklého. Mnohem neobvyklejší je to, že se otřese silou devíti stupňů Richterovy škály. A tak ani v Japonsku, které je na zemětřesení připravené, to řada staveb nevydrží. Dokonce i těch, které mají být nejzabezpečenější: v atomové elektrárně Fukušima se hroutí část reaktoru. Poškozené jsou i další elektrárny.
Pak začne na celém severním pobřeží největšího japonského ostrova Honšú klesat hladina moře. Z dálky se ozývá hukot vody, na mořském obzoru se objeví bílá čára, která roste. Na rozdíl od loňských tsunami v Chile či na Sumatře a hlavně té, která na sklonku roku 2004 zabila v Indickém oceánu čtvrt milionu lidí, se v Japonsku spustila varovná zařízení a rozezněly sirény. Ale na amatérských i profesionálních záběrech je evidentní, že řada lidí varování nezaregistrovala, podcenila nebo ignorovala. Na videích, kterých je všude dost, můžeme vidět pobřežní městečka, do nichž proniká příval vody, přelévá se přes bariéry proti vlnám, odnáší celé bloky domů a pohybuje se kupředu rychlostí, před kterou člověk nemá šanci utéct, a přitom na nich zahlédneme, jak jen o dvě tři ulice dál projíždějí auta. Možná i v restauracích a obchodech, které ta auta míjejí, sedí lidé.
Pokračování je jasné: sledujeme, jak i tyhle ulice o několik vteřin později pohltí vlna. Ta videa dokumentují chvíle nevyhnutelné tragédie – a je těžké se na to bezmocně dívat, protože sledujeme pravý opak toho, v co věříme nebo chceme věřit. Dokumentují konec jistot a víry v instituce či spásné technologie skoro v symbolické rovině.
