Předseda ODS si na osobní webovou stránku umístil chmurnou novoroční zdravici, v níž nám oznamuje, že právě počítáme poslední hodiny nejhoršího roku za posledních dvacet let.
Topolánkův splín je v celku srozumitelný. Jiří Paroubek mu nejdřív skolil vládu. Teď de facto ze sněmovního zákulisí vládne sám, aniž by se k tomu hlásil a nesl odpovědnost. A předseda ODS nemá odvahu přejít do autentické opozice. Takže mu proti své vůli dělá tichého společníka. Z ODS sálá spíš vyhořelost než nová energie a nápady, s nimiž by se daly vyhrát volby.
Topolánka tak snad může těšit je to, že dech pomalu dochází i TOP 09. Esprit tandemu Kalousek-Schwarzenberg, zprvu vítaného koaličního partnera později nepříjemného soupeře občanských demokratů, zdá se dosáhl svého zenitu. Tím ale dobré vyhlídky ODS končí a zbývá pohled, jak ji Paroubek válcuje ve sněmovně i v průzkumech. Jedinou nadějí tak může být historická zkušenost: Topolánek vypadal, že na nenávratné cestě k úpadku už několikrát. A zatím se vždycky zvedl.
To trochu platí i pro Francii. Rozsáhlý průzkum nálad společnosti Harris pro Financial Times v pěti největších zemích Evropy a ve Spojených státech, odhalil ve Francouzích nejsilnější pesimisty. Přes 44 procent z nich je přesvědčeno, že se jim žije hůř než před deseti lety. A za dalších deset prý bude ještě hůř. Průzkum byl vcelku bohatý na otázky, takže není úplně těžké vypátrat, proč svět vidí tak černě. Tři ze čtyř Francouzů se bojí, že stát toho pro ně v příštím desetiletí udělá méně. Když vezmeme v úvahu, že 75 procent mladých lidí zároveň touží po kariéře ve státních službách, temný obraz příštích let dává smysl.
Černý pohled do budoucna je zajímavý hlavně v kontrastu s tradičně pesimistickými Němci. Když obě země prožívaly začátkem tisíciletí relativně dlouhou dobu stagnace, Francouzi neztráceli optimismus, dál se vesele bavili, utráceli a věřili, že bude líp. Němci naopak zavřely peněženky a sami sebe dusili strachem z let příštích. Teď tam naopak řady optimistů převyšují skeptiky (ve Francii platí přesný opak.)
Paříž přitom byla recesí dotčena výrazně méně než Berlín. Obě země zároveň přestály hospodářskou krizi s menší újmou než Američané nebo Britové. Až se málem francouzský etatismus a německé sociálně tržní hospodářství začaly vydávat za jediná společenská uspořádán, s nimiž se dá bez větší újmy projít těžkou dobou.
Francouzi si ze všech zpráv, které se na ně hrnou, intuitivně složili realistický obraz budoucnosti. Kdo neche žít v iluzích, měl by od státu čekat co nejméně. Na velkorysou etatistickou asistenci už nikdo nebude mít. Němci to ale vidí skoro stejně jasně (69 procent počítá s menší pomocí státu). Jen je to, na rozdíl od Francouzů, neděsí. To trochu napovídá, kam se bude v příštích letech ubírat německý a francouzský civilizační model.
My jsme na státu závislí přinejmenším stejně jako oni (polovina společnosti bere alespoň nějakou dávku, dotaci nebo příspěvek). Co by asi objevili čeští průzkumníci nálad? Jsme stejní realisté? A vítězí v nás spíš francouzský strach nebo německá odvaha z nových časů na vlastní riziko?
