Nic proti Troškovi a jeho divákům, každému, co jeho jest – ale copak už se publikum skutečně dělí na dvě ostře oddělené části, kde pětadevadesát procent vyznává řachandu či do žaludku hladce klouzající popcorn a na zbytek titulů chodí jen statistické chyby? Teď není řeč o filmech „artových“, které vyhrávají festivaly, aby pak vplynuly do prázdných kinosálů. Vždyť například na favorita letošních Oscarů, válečné drama Smrt čeká všude, které je v dobrém slova smyslu čistokrevný mainstream, přišlo za první víkend nějakých jedenáct set duší... Pro srovnání – je to skoro padesátkrát méně než na „hrocha“.
Proto působí jako zpráva z jiné planety, že dokument o drogově závislé ženě Katka přitáhl za stejnou dobu do kin přes šest tisíc lidí. To je, jako kdyby přivezl zlatou medaili z olympiády. Ale jakmile se jeden zaraduje, že se blýská na lepší časy, vrátí ho do reality čerstvá tisková zpráva: na jistém televizním kanálu prý lámala rekordy sledovanosti „česká kultovní komedie“ Na samotě u lesa.
Otakar Vávra oslavil devětadevadesátiny. Vysněný film o smrti Jana Masaryka už si asi nenatočí; bylo by to od něj ostatně chucpe. Lze ale doufat, že někdo jednou natočí film právě o tomhle mistrovi republiky v přizpůsobivosti politickým režimům.
