Zmatení pojmů a Divadelní noviny

Sdružení divadelních kritiků uspořádalo veřejnou debatu o Divadelních novinách (DN). Otevřelo ji pěti otázkami po smyslu tohoto listu. Na blogu DN tomu pak předcházela internetová diskuse, přičemž zaznamenání hodným faktem bylo pouze to, že ti, kteří se na internetu dopouštěli až podlých útoků ad personam (včetně členů redakce), při veřejné debatě drželi ústa. Vzdám se i hodnocení úrovně divadelní kritiky, tak jak ji přinášejí DN, i když jsem absolvent kritického semináře Milana Lukeše. Možná i právě proto. Každopádně pokud měl být v debatě podstoupen proces metakritiky DN, ta musela by být připravena odlišně. Takovou diskusi musí otevírat autoevaluace kritických nástrojů daného periodika. Nejlépe prostřednictvím sebereflexe jeho šéfredaktora. A oponentura pak musí být připravená a vyargumentovaná. Ale k věci, která se rovněž týká většiny našich kulturních časopisů a již charakterizuje zmatení pojmů. V debatě o smyslu DN se žongluje s výrazy „veřejnoprávní“ a „veřejná kulturní služba“. Ty pojmy jsou vztahovány k DN naprosto nesmyslně. V Česku může být veřejnoprávní instituce jen ta, která je explicitně určená zákonem. Připomenu jen některé určující znaky veřejné kulturní služby. V zakládací listině musí být definováno poslání instituce, zde novin. Společnost pro Divadelní noviny, která vydává DN jako občanské sdružení, nemá ani webové stránky, natož aby deklarovala, k čemu má sloužit. A na stránkách DN v rubrice „O nás“ je pouze slohové cvičení. Nelze se proto divit vznášení zvídavých otázek, ale ani nepřesným odpovědím ze strany redakce. Vtip je v tom, že bez deklarovaného poslání se nemůže účinně provádět ani hodnocení, evaluace či audit. Dokonce se nedá vést „smysluplná“ debata na toto téma. Už na počátku komparace máte totiž rozplizlý tvar. A pokud na počátku definic „veřejné služby“ musí stát jasně deklarované poslání, tak na konci kritérií „veřejné služby“ musí být především transparentnost, včetně povinných ekonomických auditů a zveřejněných výročních zpráv. V tomto smyslu jsou DN jen soukromým podnikem. Suverénním, jenž nemusí podstupovat žádný veřejný soud. Jejich problém vidím – krom personálního obsazení redakce – pouze v existenci prestižního a movitého vydavatele. A v oddělení vydavatele od redakce. Protože za této situace je vydavatelem fakticky stát, který je financuje do výše 70 procent, aniž by měl vliv na jejich podobu. Vliv, který má v neziskovém sektoru každá správní rada.