Poprvé se podařilo dekódovat dědičnou informaci člověka žijícího v dávném starověku.
Vědci z ní vyčetli, že „praeskymák“ měl hnědé oči, tmavší pokožku a husté vlasy. Jeho krevní skupina byla ARh+.
„Mohla se u něj projevit tendence k plešatění,“ říká Eske Willerslev z Institutu evoluční genetiky Nielse Bohra. Willerslev je hlavním autorem studie, která vyšla v časopise Nature. Tento významný vědecký magazín umístil podobu muže, rekonstruovanou výtvarníkem, na titulní stránku.
Pozůstatky pocházejí z Qeqertasussuku, známé archeologické lokality v jihozápadním Grónsku. Muž podle všeho zemřel v mladém věku. Vědci odhadují, že jeho rodiče mohli být spolu spřízněni. Mohlo jít například o bratrance a sestřenici.
Sibiřské kořeny Analýza genomu trvala více než rok a přinesla velké překvapení. Ukázalo se, že předkové zkoumaného muže přišli do Grónska ze Sibiře. Měli blízko k podobným národům, jako jsou dnešní Čukčové či Korjakové. Muž patřil ke skupině lidí tzv. saqqaqské kultury. Tito lidé pravděpodobně nebyli předky dnešních Inuitů ani indiánů, do Nového světa se dostali nezávisle na migraci, z níž vzešli původní obyvatelé Ameriky.
K přesunu ze Sibiře do arktických končin Nového světa došlo nejspíš před 5500 lety. „Tenkrát neexistoval pevninský most spojující Sibiř a Aljašku, takže průliv museli překonat na člunech nebo ho v zimě přejít po ledu. Jak to bylo doopravdy, nikdo neví,“ konstatuje Eske Willerslev. Stejně tak zůstává tajemstvím, proč lidé saqqaqské kultury vymřeli.
