Náhrdelník z dřevěných korálků a zubařského drátku - i tak může vypadat výsledek celoročního úsilí žáka Soukromé základní školy Adélka v Mašovicích u Horšovského Týna. Ne snad proto, že by zdejším dětem kreativní tvorba zabrala tolik času, ale proto, že korálky jsou zde odměnou za dílčí studijní úspěchy a práci navíc. Každá malá dřevěná kulička s otvorem uprostřed ve skutečnosti představuje kus práce, snahy, vůli a také novou znalost či dovednost.
Mašovický ředitel Vladislav Halík ovšem ví, že desetiměsíční čekání na výsledek je přece jen trochu dlouhé. Školní rok je proto prošpikován různými drobnými motivačními odměnami a stupni. Korálky tu nejsou to hlavní, avšak možnost za každý pátý otevřít truhlu s pokladem a kus si ho uloupnout děti nenechává chladnými.
Děti do školy sváží i ředitel Školní vzdělávací program malotřídky je inspirován prvky globální výchovy (viz rámeček), jejímž hlavním cílem je naučit děti rozvíjet se, chtít se ptát. „Fascinace problémem a fascinace prožitkem,“ odpovídá ředitel Halík na otázku po metodách výuky.
Když člověk slyší u termínu základní škola přívlastek soukromá, už jaksi automaticky čeká moderní budovu, interaktivní tabule, počítače, zvýšenou dotaci hodin angličtiny... A školné. Až na to, že zdejší děti platí 800 korun měsíčně, je Adélka docela jiná. Venkovské stavení, na dvoře hlídá pes, v zahradě bečí ovce a na zápraží se vyhřívají dvě koťata. Den naší návštěvy byl zalitý sluncem a paní učitelka přinesla dětem mísu třešní - nemohlo se nám tu nelíbit.
V Adélce je ledasco tak trochu jinak. Tak třeba počet dětí. Na všech devět stupňů jich sem chodí dohromady nejvýše třicet - obyčejných, velmi nadaných i lehce problémových, které škola integruje. Každý den ráno zaparkuje před školou malý transit, kterým si ředitel Halík sváží část dětí do školy sám. Další díl posbírají ostatní pedagogové, kterých je tu celkem šest: čtyři učitelé, jeden asistent a jedna vychovatelka. Zbytek svépomocí dovezou rodiče.
Každý podle svého tempa Školní den začíná pokaždé stejně: společným setkáním všech v největší učebně školy. Jeho náplní je vyprávění o tom, co děti zažily, zpívání při kytaře a domlouvání o věcech příštích i o tom, co je potřeba udělat na statku - součástí dětských povinností je i starost o zvířata. Při naší návštěvě vyprávěli účastníci puťáku na Slovensku o svém cestování a předváděli vlastní rukodělné výrobky z cest. Pak se děti rozejdou do tříd, ateliérů, dvorů a zahrádek - každý podle svého rozvrhu.
„Každé dítě má svůj studijní průkaz, podle kterého pracuje. Na začátku školního roku si společně s učiteli stanoví cíl, počet bodů, který by chtělo a mělo dosáhnout, a této osnovy se drží. Takže - když se jim třeba občas nechce něco dělat, stejně pořád vědí, že průkazka je tlačí,“ popisuje ředitel. Body za diktáty, znalost slovních druhů, společnou i samostatnou práci v hodině a k tomu individuálně nastavený strop umožňují každé dítě hodnotit zvlášť, podle jeho schopností a možností, a vyhnout se tak nežádoucímu srovnávání.
Pro rychlejší má učitel vždy připraveny další úkoly, ti pomalejší se drží svého tempa a nejsou nijak stresováni. I proto třeba každé dítě píše v pracovním sešitě zrovna na jiné stránce. A když se během roku ukáže, že školák je šikovnější, než předpokládal, nebo mu naopak nějaká látka působí větší potíže, není problém, aby učitel potřebnou „laťku“ ve studijním průkazu snížil nebo naopak zvýšil.
„My ty děti známe, víme, jaké jsou, víme, co je chceme naučit, co si na to musíme připravit. Známky nepotřebujeme. Nepotřebovali bychom ani průkazky, ale pro děti jsou dobré, dávají jim jistý řád a jasnou informaci,“ vysvětluje ředitel. Třídní schůzky se tu konají jednou měsíčně. Jejich náplní jsou vzhledem k čilým aktivitám školy organizační informace, co bylo a co bude, a potom už jen individuální rozhovory rodičů s jednotlivými pedagogy. Škola na venkově se neobejde bez zvířat „Mým snem vždycky bylo mít školu ve mlýně a vybudovat kolem ní lokální soběstačnou komunitu,“ říká ředitel. Po letech učitelování na běžné základní škole si před dvanácti lety začal svůj sen plnit právě v Mašovicích na venkovském statku. Potok a mlýnské kolo tu sice chybí, zato je za školou ovocný sad. Zvířata a pěstitelství přišly automaticky - venkovská škola přece musí mít vztah k venkovu.
Kozy, ovce, králíci, včely, sad a zeleninová zahrada v dětech pěstují pocit zodpovědnosti k přírodě a zvířatům, jež jsou odkázána na jejich péči. Jsou ale samozřejmě i vítanou aktivitou o přestávkách či odpolednách ve školní družině. Soužití se zvířaty je ideální názornou prezentací ročního koloběhu, koloběhu života a vnímání věcí v souvislostech. Nenasušíš seno - nebudeš mít v zimě čím krmit. Nezavřeš vrátka - koza ti zbaští saláty na zahrádce. Neodklidíš tající sníh - až zmrzne, bude to klouzat. Adélka se neomezuje na pouhé krmení, starší děti umí kydat hnůj a třeba i ostříhat ovci.
Stejně tak nadšeně jako k přírodě tu ale přistupují i k výuce estetických předmětů. V současné době škola dobudovává hudební a výtvarný ateliér, kabinet je plný řady netradičních hudebních nástrojů a bubínků různých velikostí. Děti mají i hodiny dramatiky. S trochou nadsázky by šlo říci, že tady chybí snad už jen kovářská díla - ovšem i pro ni už mají připravené místo. Denní dávka úspěchu pro každého „Na co je ta plastická mapa na zdi, to je nějaká hra?“ vyzvídáme u prvňáčků. Ano, je to taková hra, je to totiž mapa čtení. Na mapě je zakreslena cesta krajinou, každé dítě zde má jmenovku a postupně ukrajuje centimetry cesty. A to doslova: jeden centimetr za jednu přečtenou stránku. Někdy musíte přečíst nebo aspoň nastřádat stránek víc, třeba když chcete přeskočit sopku. Bonusová stanoviště, jež cestu špikují, opět nadzvedají víko truhly s pokladem.
Při takhle pestrém pojetí vyučování se pak u všech dětí, nadaných i integrovaných, daří to hlavní - nechat je zažít úspěch každý den. Denní dávka úspěchu motivuje. „A pak také atmosféra. Dítě potřebuje mít jistotu, že když něco nechápe nebo mu něco nejde, svět se z toho nezblázní a bude mu podána pomocná ruka,“ připomíná ředitel. Ruce si tu podávají navzájem, mladší starším, silnější slabším.
Atak třeba na výletě vezmou větší děti menším těžký batoh, někdy kousek poponesou i je samé. Hranice se tu stírají i při projektech, kterým se škola věnuje alespoň jednou měsíčně. Jejich témata jsou často spjata s významnými výročími -což ostatně odpovídá principům globálního vyučování. Ve státní svátky, které běžné školy slaví dnem volna, se děti z Adélky scházejí v maštali, tedy v tělocvičně, ve skupinách pracují na projektu věnovaném danému dni a následně prezentují svou práci ostatním.
Každý rok jezdí děti ze školy Adélka na týden k moři, v zimě na hory, na jaře na vodu a před začátkem prázdnin na puťák. K tomu přidávají spoustu výletů, třeba večerní procházku Prahou, a účastní se také různých místních akcí. Jen musí pokaždé někdo zůstat doma, aby králíci měli co jíst a koza nespásla zahrádku.
***
CO JE TO GLOBÁLNÍ VÝCHOVA
Nový pedagogický směr, který se vyvinul v 80. letech minulého století. Jeho základní myšlenkou je učit vidět svět v souvislostech, umět přijímat a také si kriticky vyhodnocovat informace, zasazovat je do kontextu věcí minulých i budoucích. Učí chápat, že naše skutky, coby důsledky určitých činů, jsou současně příčinami činů jiných a že svět musíme nazírat z úhlu lokálních i globálních problémů. K tomu využívá odpovídající formy učení, zejména takzvané vnitřně motivované učení, diskusi o problému, jeho nahlížení z více stran a konfrontaci různých názorů, simulační hry, učení prožitkem.
Cíle globální výchovy * porozumět procesu vzájemné závislosti * rozvíjet smysl pro vlastní sebehodnocení a podporovat úctu k druhým * rozvíjet dovednost kritického myšlení * porozumět pojmu mír - na všech úrovních, od osobní až po mezinárodní - snažit se předcházet konfliktům, a pokud to nelze, naučit se umění konflikty řešit * porozumět pojmu lidská práva a podporovat jejich dodržování * chápat, jak vznikají předsudky, a rozvíjet způsoby, jak proti nim bojovat
