Pro svou prvotinu si Dominika Prejdová zvolila obtížnou formu – vyprávění z jediné perspektivy, navíc bez přímých řečí a především bez děje, který by vypravěče táhl. Jediným vypravěčem, byť celá kniha je ve 3. osobě, je sedmdesátiletá žena, žijící v současném Sarajevu.
Toho, co nám autorka chce sdělit, je ohromné množství. A tak celou dobu vlastně nevíme, co čteme. Prejdová jako by chtěla napsat hned několik knih, které dohromady spřede v jednu – Marijin dvor.
Název dává tušit, že budeme sledovat osudy obyvatel jednoho domu, jejich rodin a přátel. A chvílemi to tak skutečně i je. Poté, co nasajeme větší dávku stránek, zdá se ale, že to bude přece jen jiná kniha: noříme se do životního osudu hrdinky, který poznamenává občanská válka. Nebo že by nás čekal deník člověka na prahu stáří, který se z šedi dní ohlíží za svým životem a uvažuje o stáří, času a smrti?
Ani tuto notu však Prejdová neudrží – ve snaze přiblížit nám situaci Sarajeva i jeho nedávné dějiny sklouzává k publicistickému stylu, úvahy se od hrdinky vzdalují do oblasti politiky, historie a sociologie. Tato poloha pak přechází až k esejistickým úvahám nad nacionalismem a příčinami války.
Všechny linky jsou navíc nějakým způsobem ušlápnuté. K individuálnímu příběhu, skrze nějž vystoupí skutečná tvář války, jako se to podařilo srbské režisérce Jasmile Žbaničové ve filmu Grbavica, chybí Prejdové dějová zápletka. K bilancující próze by pak patřila větší hloubka a psychologické propracování hlavní postavy. S publicistickým svědectvím se zase míjí subjektivnost, úzce osobní rovina a taky nulová práce s přímou řečí. Kompozičně se debut Dominiky Prejdové blíží poloze, kterou nedávno s úspěchem použila francouzská spisovatelka Yasmina Reza v knize Zoufalství. Tedy obraz hlavního hrdiny skrze jeho vlastní monolog, odhalující hrdinovu zatrpklost a nenávist. Portrét hrdinky Marijina dvora však z knihy nijak ostře nevyvstává a není to jen distancí, kterou vytváří vyprávění ve 3. osobě. Její obraz není jednotný, některé pasáže jako by byly z jiných úst, jen málokdy se noříme hlouběji do jejích emocí.
Sympatická prvotina Tato váhavost nad podobou knihy se projevuje i v jazyce – autorka píše hovorovou češtinou, ale není v tom důsledná. Abychom však byli spravedliví: debut Dominiky Prejdové stojí za přečtení. Podařilo se jí přiblížit život v poválečném Sarajevu, etnické napětí, kterému podléhá i hrdinka, hlásící se jinak k odkazu mnohonárodnostního Sarajeva. Její vzpomínky na předválečné město, kde spolu ve vzájemné toleranci žili Muslimové, Srbové, Chorvati i další národnosti, připomene nostalgii po česko-německo-židovské Praze, kterou smetla 2. světová válka.
Autorka Sarajevo zná, slyšela mnohá vyprávění a úvahy. Nejsilnější jsou části, kde se hrdinka propadá do svého nitra, přítomnost se prolíná s minulostí, intimní okamžiky získávají svou důležitost. Prožitek nastupujícího stáří je tu zobrazen opravdu autenticky: „To nekonečný ticho a zastavenej čas kolem ní. Je to strach, ale jinej, než měla za války, tenkrát se bála, ale zároveň byly věci daleko jasnější než jindy, pamatuje si, jak někdy cejtila, když byla venku na ulici, jak uvnitř ní všechno pracuje, jak jí tepe srdce celým tělem. Teď je to strach, kterej je jiný, jako by mimo ní a nad kterym nemá moc. Takhle to asi jednou skončí. Všechno se zmenší do jedný chvíle, která svým trváním postupně zahladí celej její život.“
Přesvědčivost některých pasáží se Prejdové nepodařilo zkomponovat ve funkční celek – takto významově hutnou skladbu nelze stavět na jediném nástroji. Nicméně text postupně nabývá na kvalitě, nejrozpačitější je v úvodní třetině, v závěru už tolik neskřípe, autorka se více soustředí na vnitřní svět hrdinky. Díky tomu vám šoupavé táhlé kroky po pokojích plných vzpomínek ještě nějaký čas nepůjdou z hlavy. Prejdové vykročení do světa literatury je v mnohém nedotažené, ale svou vážností sympatické.
***
Dominika Prejdová: Marijin dvor
Dauphin, 2009, 160 stran
