Pilátová: Striptýz před orangutanem

Markéta Pilátová: Striptýz před orangutanem

Sedím u dřevěného rozviklaného stolku, nad hlavou šňůra na prádlo. Plastové kolíčky se houpou jak malí oběšenci. Stará lednička hučí. Chtěla jsem si srovnat myšlenky, ale místo toho se jenom hrabu sama v sobě. Nikomu jsem to nevyprávěla. A doufám, že ani Karel to nikomu nevyžvaní. 

Nejdřív jsem si myslela, že je prostě hezké být do někoho zamilovaná, to mi mohlo být tak patnáct. Pak to začalo být horší a začala jsem si myslet, že vyletím z kůže, když se na mě Karel o přestávce na oprýskané chodbě gymplu nepodívá. Psala jsem mu dopisy, ztrapňovala jsem se a propadala se do toho bahna pubertální posedlosti ještě hloub, když Karel na chvíli zabral jak ryba koketující s háčkem. Byl to bůh: černé kudrnaté vlasy na ramena, džíny ze sekáče, tričko s kapucí a v jezdeckých botách chodil i do školy. Doma měli koně, kozy, psy a v zimě v kuchyni ježky. Karel byl do zvířat blázen. Holek si vůbec nevšímal. A pálila za ním každá. Každá si představovala, jak s ním kluše na koni směr štěstí. Občas, když jsem předstírala zájem o všechnu tu jeho havěť, se se mnou milostivě na chvíli bavil. 

Pak jsem to ale vzdala. Z ničeho nic. Prostě mě to přešlo. Jako když vás přejde střevní chřipka. Virus zmizí, a když si na něj vzpomenete, vůbec nechápete, co se to s váma dělo. Dostala jsem se na vysokou a naši se mohli pominout štěstím. Jejich dcera bude paní doktorka, která pokračuje v rodinné tradici! A ani nemuseli nikoho podplatit! Šikovná dceruška. Jenže mě to stálo skoro všechno. Na gymplu jsem měla samé jedničky celé čtyři roky, ale byly to drsně vydřené jedničky. A už v prváku se všechno tisíckrát zhoršilo. Jako bych neměla kde brát energii, jako by ty jedničky na gymplu byly můj strop a na medině zoufale nestačily. Zašprajcovala jsem se, ale pro samé šprtání jsem neměla čas vůbec na nic, natož na nějaké vztahy. Občas jsem se s někým z kruhu opila a párkrát se vyspala s jedním asákem, ale jinak jsem prostě těch šest let kompletně prošrotila. Nic jinýho mi nezbývalo, protože jsem sice studijní typ, ale ne ten přirozeně inteligentní. Teda, jsem dost tupá, ale když se zapřu, všechno si dokážu zapamatovat, pak to z hlavy vypustit a napumpovat tam něco jinýho. 

Po promoci následovalo obvyklé kolečko – první místo, atestace a klasické zapadání do příslušných škatulek. Klap a tiše cvak. Chlap ale do téhle banální řeky nevstoupil ani jeden. Když jsem si konečně uvědomila, že svou nepříliš bystrou, ale pilnou mysl už můžu přestat mučit, zazvonil telefon. Neznámé číslo. Měla jsem noční, a tak jsem to ze zvědavosti vzala a doufala, že to nebude nějaká reklamní kampaň na nový bankovní produkt. "Čau Lindo, jak se vede?" Nepoznala jsem ho. Ani po hlase jsem nepoznala kluka, kvůli kterému jsem si čtyři roky připadala jak zmačkaný sáček od svačiny. 

"S kým že to mluvím?" řekla jsem komisně. 

"Tady Karel, ten koňák z gymplu!" Nedostavil se žádný radostný pocit. Jen údiv a tušení, že se něco těžce slepeného dohromady začíná rozpadat. "Ahoj, kdes vzal moje číslo?" pokračovala jsem v kožené tónině. 

"No, trochu jsem zapátral, věděl jsem, žes šla do Prahy na medinu, tak jsem projel pár webů nemocnic…" Zněl teď trochu zaraženě. 

"Aha, no jo, a co bys potřeboval?" Začalo mi docházet, kdo mi to vlastně volá. 

"To je složitý… trochu. Teda dost. Jenže vlastně jsi asi jediná, kdo to může pochopit, vždycky si byla prima." Takže jsem byla prima. Zmuchlaný sáček od svačiny se začal zlehka narovnávat. 

"Sejdem se někde? Znáš to v Crossu?" navrhl a já si vzpomněla, jak umí mhouřit oči, když se na něco soustředí, a jak pohazuje hlavou, aby mu do nich nepadaly černé kudrliny. Domluvili jsme se a Karel mi vysvětlil, že se z koní přeorientoval na primáty, dělá v zoo. Není z něj ale žádný hovnometač, abych si nemyslela, je zoolog a má velký plány. A o těch mi poví v Crossu. 

Ty plány mi vyrazily dech. Karel, předtím, než mi všechno vyklopil, musel vypít tři tequily a zapít je vodkou. Když mi to řekl, dala jsem si pro změnu já dvojitej fernet. Pak jsem na něj asi minutu jenom zírala. Dozvěděla jsem se totiž, že Karel mě na gymplu považoval za prima holku, ale protože jsem měla velký kozy, nikdy si netroufl mi to říct. Myslel si, že bych mu nikdy nedala, taková prima holka s kozama. 

"A co ty moje dopisy?" zmohla jsem se na otázku. 

"Myslel jsem si, že si ze mě děláš srandu. Navíc, věčně ze mě smrděl hnůj a tys byla z doktorský rodiny, prostě jsem byl přesvědčenej, že to není můj levl, nechtěl jsem být moc zklamanej, chápeš?" Nechápala jsem nic. Hlavně potom, co mi řekl, co odemě vlastně chce. Karel totiž nezavolal z nějaké nostalgie, ale protože si vzpomněl, že jsem bývala kozatá puberťačka a že bych mu mohla helfnout s jeho ujetým zoologickým plánem. Nešlo o nic menšího než o rozmnožování orangutanů. 

"Ses posral, ne?" to bylo jediný, co jsem ze sebe dostala, když mi všechno vysvětlil. 

"Já vím, je to divný, ale mohlo by to fungovat, nemyslíš? Čistě vědecky." Čistě vědecky by to fungovat mohlo. Čistě vědecky se svlíknout do naha před nadrženým orangutanem a stát před ním tak dlouho, dokud se nerozrajcuje, aby ho Karel mohl připustit k samici, která chlupatého samce evidentně momentálně nezajímá, protože ho zajímají jenom kozaté návštěvnice zoo. A pak hop a je tu malej lidoop. A ještě jeden hop a z Karla je hvězda a stálice na zoologickým nebi, protože se mu povedlo rozmnožit orangutany, a dostane metál a stane se z něj vedoucí všech hovnometačů, teda pardon, zoologů. A já mám být orangutaní sex shop. 

"Čistě vědecky di někam, jo?!" Práskla jsem peněženkou o stůl, vyndala z ní pět stovek, nechala mu je tam a odkráčela naštvaně temnou nocí do garsonky, kde mám starou ledničku, televizi, pár cédéček a svůj malej, kozatej život. 

Chtěla jsem na to zapomenout a docela se mi to dařilo, ale za týden se Karel ozval znova. 

"Nechceš si to ještě rozmyslet? Já vím, že ti to asi moc nezalichotilo, ale je to pro mě fakt důležitý, chápeš…byl jsem v tom Crossu nalitej, tak jsem ti to možná ani pořádně nevysvětlil, všecko." 

"Ale vysvětlil," polkla jsem naprázdno a bylo mi najednou do breku. Už jsem věděla, že to udělám. Sice jsem to nikomu neřekla, vlastně ani sama sobě ne, vytěsňovala jsem ten večer v Crossu, jak jsem mohla, ale v noci se mi zdály jenom erotický sny. Nebyl v nich chlupatej primát, ale Karel. Karel, po kterým jsem tak zoufale toužila na gymplu a teď jsem po něm najednou toužila znova. 

"Tak já se před nímslíknu, no. Kdy mám přijít?" Slyšela jsem, jak se zarazil, asi to nečekal, takovej tah na branku. 

"Fakt jo? To je super, dík moc! Přišla bys v pátek večer? Počkám tě v sedm na vrátnici, jo? Ježiš, fakt díky, seš, seš prostě prima!" Teď už jásal. Já jsem bez pozdravu zavěsila. 

Tak se prostě vysleču před orangutanem a udělám jednomu hezkýmu klukovi, co jsem do něj byla kdysi zabouchnutá, radost. Bude to dobrý skutek. Tohle jsem si zkoušela do pátku vsugerovat. Moc dobře jsem ale věděla, že sama sebe lakuju jak novou rakev. Sny samozřejmě nepřestávaly a já jsem se vždycky probudila buď jako Karlova šťastná novomanželka, nebo čerstvá milenka. V těch snech jsem taky vypadala dobře. Žádné kruhy pod očima co se mi po škole natrvalo otiskly jak prvohorní přesličky do obličeje, ani nemastné neslané vlasy, co se vždycky začnou třepit, hned jak odkráčím z kadeřnictví, a ani ty moje kozy, co se tak nehodí k mé trpasličí postavě, nebyly tak obří. Karel byl v těch snech empatický, mluvil se mnou o životě, klátil mě v letní voňavé trávě nebo na špinavém hajzlíku ve vlaku, byl to mohutný, divoký, něžný, neodolatelný Karel ze sna. A vždycky do něj vjížděl na koni. Pak jsem si musela dát hned ráno panáka a studenou sprchu, protože to dost bolelo, tyhlety sny. 

Čekal před vrátnicí a tvářil se slavnostně. A mně došlo, že vůbec nejde o mě. Karel přichystal svatební noc pro orangutana. Já jsem byla jenom erotická pomůcka. Občas je dobrý přiznat si, jak na tom člověk je, ale v tomhle jsem byla vždycky dost pozadu. Šla jsem s Karlem jak na porážku. Všimnul si toho a nadšení z něj trochu vyprchalo. Aspoň se přestal tvářit tak slavnostně. 

"Hm, ty Lindo, já…chtěl jsem se zeptat, jestli se na to taky jako můžu dívat, no…ne kvůli tobě, teda, sakra... sorry, ale potřebuju přesně poznat, kdy to na něj jde, abych ho pak mohl pustit na tu samici, chápeš, ne?" "Jistě, čistě vědecky!" málem jsem to zakřičela. 

"Dělej si, co chceš," řekla jsem. Vešli jsme do přípravny jídla, kde Karel svým opicím krájí každé ráno jako hodný táta banány a přes sklo na nás koukal orangutan. Pěknej kousek. Dlouhý chlupatý, a jak jsem si vygooglila, taky hodně silný ruce, kterýma dokáže vrhat těžké balvany, a když na to přijde, válčit nebo vyrábět nástroje. Pěkně jsem se podívala na tu jeho vrásčitou, proplešatělou tvářičku, která mi připomínala hnědou baňatou okurku. Jeho úplně lidský oči byly veselý, trochu poťouchle a zároveň úpěnlivě na mě mrkal a okukoval mi prsa. Nevím, co mě to popadlo, ale s docela velkou chutí jsem se před ním začala předvádět. Nejdřív šlo dolů bílý triko, podprsenka, pak jsem si pomalu sundala i sukni a černé kalhotky, přestože tohle po mně Karel nechtěl. Prostě jsem si představovala, že na mě se zájmem hledí on, ne orangutan. Karel stál ale za mnou, aby mohl pozorovat svého chlupáče, a tak viděl jenom můj zadek. Orangutan se mohl pominout. Evidentně jsem ho brala jako ještě žádnýho chlapa před ním. Tohle někdo natáčet, získali bychom hlavní cenu na mezinárodním festivalu zoofilů. 

Pak, když byl orangutan připuštěn, proběhlo čistě vědecky úspěšné a divé páření se samicí a já se zase oblíkla. Karel mi rozzářeně děkoval. Představovala jsem si, že třeba řekne: "A víš že jsem tomu orangutanovi docela záviděl?!" Ale on byl zticha. Už jsem to mlčení nemohla snést, a tak jsem vyhrkla: "Proč jsi zavolal zrovna mě?! Musíš znát víc kozatejch prima holek, co by to pro tebe udělaly! Vážně mě to zajímá, protože jsem do tebe byla zabouchnutá čtyři roky na gymplu a pak jsem tě naštěstí pustila z hlavy, když jsi nezabral. Ty si teď najednou zavoláš, chceš po mně takovouhle hovadinu a ještě mi chceš namluvit, že to byla náhoda, že jsi zavolal zrovna mě?!" 

Zase dlouho nic neříkal. Vyšli jsme z opičího pavilonu a posadili se na lavičku. Bylo už docela teplo, vzduch voněl jarem, které už skoro odešlo, ale ještě po něm zůstala špetka očekávání. Najednou mi bylo jedno, co řekne. Ne že bych ho nechtěla nebo že bych se obešla beze snů, v nichž hraje hlavní roli, ale udělala jsem, co jsem mohla. Svlíkla jsem se před nadrženým orangutanem, aby se na mě Karel taky díval a aby mi byl vděčnej. Prostě jsem tu šanci chtěla využít. 

"No, já nevím, fakt jsi mě napadla jako první, ale proč, to bych těžko vysvětloval…" řekl asi po dvou minutách ticha, který se sráželo jak prošlý kefír a měnilo jarní náladu večera v sychravou podzimní mlhu. 

"Tak už nic nevysvětluj," doporučila jsem. A pořádně si ho v podvečerním světle prohlížela. Kouzlo kluka od koní z něj asi už pěkně dávno vyprchalo. Ta vůně listí, sena, hlíny a koňského potu a levné kolínské, kterou kradl staršímu bráchovi. Vlasy měl pořád černý, ale ostříhaný na ježka, kudrliny zkrocené, napatlané nějakým voňavým gelem. Místo mikiny kostkovanou košili a na nose lennonky, který dřív nenosil. Nebylo v něm nic, čeho bych si třeba na ulici všimla, kdybych ho neznala. Jako by ten divoký nezájem o cokoli, co se netýká zvířecí říše, nikdy neexistoval. Nahradil ho divoký zájem o to, aby prorazil. Aby v tohle světě uspěl, stejně jako jsem v něm chtěla uspět já. Proto jsem prošprtala šest let, nic jinýho jsem nevnímala a nechala si život protýkat dobrovolně mezi prstama. Měla jsem k tomu důvod, měla jsem cíl a chtěla jsem být doktorka. To se přece cení. Co na tom, že jsem prosrala pár let. Pár těch nejlepších. A on teď zase vymýšlí, co může, aby se na zvířatech vyvezl co nejvýš. Už se o ně nezajímá s nadšením kovboje, co mu vlajou ve větru vlasy a všechny holky můžou umřít touhou. Teď zavírá do klecí opice a tam čistě vědecky zkoumá, jak by se co nejlíp rozmnožovaly. Chápala jsem ho. Nijak jsem ho neodsuzovala, ani sebe ne. Jenom jsem se zvedla z lavičky, upravila si sukni a šla pryč. Karel nevstal. 

Pak jsem ho vídala častěji. Vždycky na stránkách nějakých novin. Z Karla se totiž stal odborník na rozmnožování primátů, a tak ho člověk mohl zahlédnout, jak houpe v náručí tu malé orangutáně, tu gorilku a spolu s opičími tvářičkami se spokojeně šklebí do objektivu redaktorů Blesku. Takže se ho nějak nešlo zbavit. I z těch článků bylo totiž cítit, že je to zase ten posedlý Karel, ten kluk, co se mi tak líbil na gymplu. Nechápala jsem, proč se my dva pořád míjíme. Proč na něho musím myslet, pustit ho nadobro z hlavy, znova se do něj zamilovat a pak těžce vyhrát sama nad sebou… ale jen zahlídnu ten jeho moudrej výraz, jak mluví v pořadu pro ženy o páření opic, a znova nemůžu tři týdny spát, protože se mi zdá, jak se s ním pářím já. 

Takže jsem začala chodit do Crossu. A potloukala jsem se občas kolem zoo, jak pytlák, co má políčeno v národním parku na vzácnou gorilu. Naštěstí mě to časem zase trochu pustilo. Asi proto, že jsem si jako odvykací kúru naordinovala přestat číst Blesk a dívat se v televizi na Sama doma. 

A jako na nějakém ruském kole, kde se pořád dokola otáčí hrůzostrašné výstupy nahoru a pády dolů, tak mi znova během noční zazvonil telefon. Ptali se, jestli k nám můžou přivézt toho známého zoologa Karla Zavadila, který je těžce pohmožděný po pracovním úraze a přál by si zavézt sanitkou zrovna k nám do nemocnice. A prý mě zná osobně. Tentokrát jsem se moc dlouho rozhodovat nemohla ani jsem si nemohla jít dát do Crossu panáka. A tak Karla přivezla rychlá a jámu ošetřila pohmožděniny a zranění na hlavě, protože v zoo se nějak naštval velký gorilí samec a hodil po Karlovi plechovou skříňku. 

"Díky Lindo," řekl mi pak zkroušeně. 

"Já vím, jsem fakt prima," povzdychla jsem si. 

"Nikoho jinýho, teda žádnýho jinýho doktora neznám…" řekl. 

"Tak sis zase vzpomněl na mě, co?!" ušklíbla jsem se. Ale to už se na opičí hvězdu přišly podívat sestřičky, které čtou Blesk, a Karel jim zasvěceně vyprávěl o primátech a ony mu visely na rtech a upravovaly mu polštář pod hlavou. Raději jsem se potichu vytratila, nemohla jsem to obdivné štěbetání snést. Seděla jsem na sesterně sama, pila rozpustnou kávu a nechávala v sobě pomalu a ztěžka otáčet to ruské kolo marné lásky. Bylo pořádně rezavé a já jsem si znova a znova kupovala lístek a při každé nové jízdě zvracela strachy a vzrušením. Při poslední otočce jsem se na sebe konečně dokázala podívat shora, z toho nejvyššího bodu, kde se všechno marné láme. Venku začalo pršet. Kapky deště se ševelivě vsakovaly do tmy. Najít pro to slova. A říct si je nahlas. Zopakovat je. Nechat tu prohru snům, v nichž se před Karlem pořád dokola svlíkám. Před Karlem, který zná spoustu doktorů a spoustu jiných kozatých holek a sestřiček, ale záleží mu jenom na mně. Já jsem ale uhranutá tím otáčecím mechanismem. Namalovala jsem se před prasklým zrcátkem na záchodě a šla jsem se znova podívat, jak se Karlovi daří.

KONEC