Ta hudba je totiž alternativní, řekne se. A většina médií si odškrtne, že s touhle hudbou tedy nebude pracovat. Termín alternativa se vyvinul v manipulativní a diskriminační nástroj. Ke škodě profesionálního hudebního života.
Světově nejrozšířenější výraz kolem hudební alternativy, tedy „alternative rock“ nebo jenom „alternative“, nemá vůbec nic společného s menšinovou avantgardou. Naopak popisuje hudbu, která získala globální věhlas: rockovou generaci Nirvany a R. E. M., jež prorazila do mainstreamu na samém počátku devadesátých let. Jistě, přišla z původně nezávislého prostředí. Ale v Británii se pro tenhle sociální i žánrový okruh užíval od roku 1985 výraz „indie“, ve Státech se mluvilo o „college rock“, bigbítu z univerzitních kampusů.
Potom však vydavatelé uviděli, že širší publikum po čase zase slyší na rock, což tak úplně nečekali. Grungeové kapely z amerického Seattlu, britská PJ Harvey nebo (déle existující, ale až teď slavní) Sonic Youth vystoupali do čela žebříčků – a pokud si odmyslíme pozdější postrockery Radiohead, byla to poslední éra, kdy do hudebního průmyslu přivedl velké příjmy tvrdší rock.
V knize Bez loga popisuje Naomi Kleinová paradox, kdy se jinakost a „menšinovost“ stává předmětem masového marketingu. Právě tohle se stalo se škatulkou „alternativního rocku“: americké prodejní katalogy dodnes zachovávají to žánrové označení, i když čerstvost, nezavedenost a společenský neklid téhle hudby dávno vyvanuly. Skutečný kořen „alternativy“ spočíval v tom, že šla proti průměrnému duchu své doby: významný kritik Simon Reynolds napsal, že R. E. M. a The Smiths byly nejvýznamnější kapely osmdesátých let z toho důvodu, že byly namířené proti osmdesátým létům.
Něco podivného stranou Epocha „alternativního rocku“ měla svoje rituály. Když její putovní festival Lolapalooza v roce 1998 marně hledal headlinera, bylo jasné, že jedna éra je po smrti. Tak jako Kurt Cobain, tak jako mainstreamový úspěch Pearl Jam, kteří po soudním sporu s organizátory ztratili kontakt s důležitými koncertními místy. Zůstalo označení: jako fotografie, na které čerstvé zboží nikdy nezestárne. Když tu nálepku vnímáme čistě účelově, obsahově vyprázdněnou, je užitečná a pomáhá v orientaci. Nic víc.
V Čechách se mluví v souvislosti s hudební alternativou o něčem úplně jiném, občas by však bylo dobré vědět, o čem vlastně. Povědomí formovaly hlavně dva vlivy: jednak dlouholetá existence festivalu Alternativa, a potom způsob, jakým se o „alternativě“ mluví v médiích a institucích. Z festivalu, který už sedmnáct let pořádá sdružení Unijazz, by se mohlo zdát, že alternativou se rozumí buď hudba starší generace experimentátorů, nebo menší současné hudební pokusy, o které má zájem úplně úzké publikum. Dramaturgie Alternativy je po léta opravdu uvadlá: zčásti generačně a nostalgicky přiváží ty, kteří byli naživo podnětní před třiceti lety, zčásti jedná náhodně. Hudby, která by reflektovala současnost, se dotýká jen výjimečně, některé roky vůbec. Letošní Cena Revolver Revue, udělená řediteli Unijazzu Čestmíru Huňátovi, je nepochybně míněna za něco jiného, než je nemastný neslaný ráz festivalu, přežívající léta. To bychom tedy měli jedno pojetí alternativy: kdyby měla vypadat takhle, právem by jí měla stačit vedlejší kolej. Odbrzdit zastavený pohyb Ale častěji se míní alternativou naopak cosi, co se současností chce komunikovat, někdy až radikálně. Ten výraz má kořen v předpřevratové kulturní situaci, kdy (podobně jako „menšinové žánry“) měl obranářskou funkci. Chtěl v centrálně ovládané scéně vydobýt nějaký prostor nezavedeným tvůrcům, a také signalizovat, že kromě zábavného popu tu z rocku, folku či jazzu vyrůstá nějaká hlubší názorová tvorba, po které přece i v oficiálních dokumentech komunisté volali. Byl to boj demagogie proti demagogii, mlžení proti cenzuře, úskoků proti klacku. Alternativa je předrevoluční účelový termín: s nastalou demokracií by bylo logické opustit vydělování „jiného“ a pustit demokracii i do posluchačova rozhodování.
Ale tržní přístup dokázal floskuli o alternativě velmi dobře zapojit do svých schémat. Nelze nic namítat proti striktně komerčním médiím a jejich ze Západu vyškoleným editorům, kteří si pro instinktivní zaujetí posluchače vymezili jasná kritéria. Ale to je jen jedno z mnoha různých užití hudby. Hranice, kde poslech přestává být „easy“ a začne útočit na soustředění, je u každého z nás individuální – a také se zásadně mění v čase, viz globální popularita kdysi krajního „alternativního rocku“ v první části článku.
Označit něco jednou za alternativu u nás znamená především odsunout to pryč z většinových médií: proto lidé z hudebního průmyslu mluví tak rádi o těch druhých jako o alternativě, která by pro média či pořadatele znamenala risk a víc práce. Kdo zachází s takovými označeními, aniž by je druzí prověřovali, má velkou manipulativní moc.
Ve vnímání hudby je toho tolik relativního. Označit ji jednou provždy znamená ignorovat, že se věci proměňují. A přitom proměna a pohyb je jedinou šancí hudebního průmyslu – včetně mediálních profesionálů, kteří se cejchem alternativy ze samé obavy ohánějí jako klackem. Kdyby nenápadní tvůrci z minula nezaseli impulzy elektronických experimentů, hiphopového rýmování, sólového zpívání s kytarou, dekadentní stylizace – kde by dnes byl celý globální showbyznys? Nebýt malých divadel s často experimentální poetikou, měl by dnes český mainstream Jaroslava Duška, Bolka Polívku, Ebena, Hanáka, Lišku, Matonohu?
Všechny ty řeči o alternativě podvazují živý pohyb a výměnu myšlenek na zdejší scéně. Pokud máme pocit, že od revoluce tady debutovalo nepříjemně málo velkých hudebních osobností, přičítejme ten stav i brzdě, kterou mají v ruce uživatelé slova alternativa.
