Při vnitrostranickém hledání nejméně vadící osoby jen těžko najdete opravdového stranického vůdce vizionáře, leda tak bezskrupulózního technologa moci, čehož jsme byli svědky v ČSSD před čtyřmi lety. Cyril Svoboda je důstojným předsedou, který straně neudělá ostudu, vyvaruje se čunkovských úletů a bude preferovat levostředovou koalici s ČSSD.
Svobodovo vítězství má i dobrou stránku. Můžeme předpokládat, že po případné výhře ČSSD ve volbách bude pravděpodobněji vládnout v koalici s lidovci než s komunisty. Což může, ale nemusí být zárukou zabránění těch nejhorších excesů ČSSD. Bude ale Cyril Svoboda dost silný na to, aby v případné koalici zabránil Paroubkovi obcházet koaličního partnera stejně jako v minulém volebním období?
Když to nedokázal Kalousek, který měl stranu daleko víc pod palcem než Čunek či Svoboda, nedá se na tuhle možnost spoléhat. Navíc při horšících se volebních výsledcích strany budou její představitelé na funkcích lpět ještě víc než obvykle. Těžko mohou tedy lidovci spoléhat na to, že se v říjnových volbách stanou magnetem pro vyznavače střední cesty.
Ani místopředsedové neslibují, že budou v závětří za předsedovými zády připravovat odvážné plány. Jestli má být zásadní oporou předsedovi paní Šojdrová, pak spíš než programové výboje můžeme čekat úlety, ostatně s těmi by mohl zabodovat i David Macek, který často rychleji mluví, než myslí.
Lidovci se domluvili, ale jejich jednota je křehká, podobně jako před Kalouskovým odchodem. První problém vygeneruje i stranického rebela, který bude mít tím víc souznících bratrů, čím budou trable větší. Strana paradoxně udělala vše pro to, aby přiměla své tradiční voliče k příklonu ke Kalouskovu experimentu. Pokud totiž dokáže sestavit alespoň trochu přitažlivý program a sehnat důvěryhodné lidi, bude se leckomu jevit jako alternativa. KDU-ČSL dnes nabízí jen přežívání. Otázka zní, na jak dlouho.
Svobodovo vítězství má i dobrou stránku. Můžeme předpokládat, že po případné výhře ČSSD ve volbách bude pravděpodobněji vládnout v koalici s lidovci než s komunisty. Což může, ale nemusí být zárukou zabránění těch nejhorších excesů ČSSD. Bude ale Cyril Svoboda dost silný na to, aby v případné koalici zabránil Paroubkovi obcházet koaličního partnera stejně jako v minulém volebním období?
Když to nedokázal Kalousek, který měl stranu daleko víc pod palcem než Čunek či Svoboda, nedá se na tuhle možnost spoléhat. Navíc při horšících se volebních výsledcích strany budou její představitelé na funkcích lpět ještě víc než obvykle. Těžko mohou tedy lidovci spoléhat na to, že se v říjnových volbách stanou magnetem pro vyznavače střední cesty.
Ani místopředsedové neslibují, že budou v závětří za předsedovými zády připravovat odvážné plány. Jestli má být zásadní oporou předsedovi paní Šojdrová, pak spíš než programové výboje můžeme čekat úlety, ostatně s těmi by mohl zabodovat i David Macek, který často rychleji mluví, než myslí.
Lidovci se domluvili, ale jejich jednota je křehká, podobně jako před Kalouskovým odchodem. První problém vygeneruje i stranického rebela, který bude mít tím víc souznících bratrů, čím budou trable větší. Strana paradoxně udělala vše pro to, aby přiměla své tradiční voliče k příklonu ke Kalouskovu experimentu. Pokud totiž dokáže sestavit alespoň trochu přitažlivý program a sehnat důvěryhodné lidi, bude se leckomu jevit jako alternativa. KDU-ČSL dnes nabízí jen přežívání. Otázka zní, na jak dlouho.
