Zároveň však se socialisty nejedná v rukavičkách, protože na ně tlačí kvůli ministrovi/neministrovi Miroslavu Pochemu a jeho straníci odmítají i ty návrhy ČSSD, které jsou součástí společné koaliční smlouvy. Ve sněmovním hospodářském výboru ve středu odmítli, i hlasy ANO, zrušení karenční doby a podobně negativně se staví sociální výbor k zálohovanému výživnému. Zatím se zdánlivě nic neděje, oranžoví sebe i okolí ujišťují o tom, že podstatné je, jak bude hlasovat plénum sněmovny.
Nicméně za čtyři týdny budou volby a ty rozhodně nepřinesou klid do duší ani straníkům, ani osazenstvu Lidového domu. A aby toho nebylo dost, dráždí premiér Babiš komunisty řečmi o tom, že jsme jejich stranu měli dávno zakázat. Což o to, úvahy na tohle téma spolehlivě rozproudí debatu, ale když už Andrej Babiš komunisty potřebuje, není nejtaktičtější do nich jen tak pro zábavu kopat.
O rozpadu koalice je předčasné uvažovat, nicméně pro schválení rozpočtu a uklidnění koaličních partnerů bude muset Andrej Babiš něco zaplatit, a to ještě nad to, co se zavázal splnit. Otázka je, jestli se podobné manévry, jaké předvádí ANO se svým předsedou v čele, budou dlouhodobě vyplácet.
Jistě, je možné tvářit se v Německu jako proevropský antikomunista, nicméně pro domácí publikum je to hodně nevěrohodná póza. Vždyť vláda na komunistech závisí, ať tomu říkáme jakkoli. Též není tajemstvím, že země byla jen krůček od koalice, v níž by figurovali Okamurovi protievropští xenofobové. A o tom, že sám premiér byl členem strany, kterou jsme měli prý zakázat, vědí v Česku všichni. Asi jen premiér ví, proč taková cvičení podstupuje.
Riziko zjevně nespočívá v malé flexibilitě Andreje Babiše, ale spíš v ostatních. Socialisté mohou být po volbách v takové depresi, že budou nuceni „něco“ udělat a zároveň jedinou možností cokoli změnit bude odejít.
