tenhle přesný analytik současnosti slyší lépe na levé než pravé ucho. Občas se nakloní, aby mu neuniklo slovo. Odpovídá s fascinující jednoduchostí: „Proč ještě pracuju? Žene mě zvědavost. V momentu, kdy si myslím, že vím, jak lidé žijí, jejich životní styl se změní. Pokud si chci udržet krok s realitou, musím pracovat,“ říká muž, podle jehož knih se učili čeští studenti už v šedesátých letech.
Od té doby se stal světovou sociologickou celebritou: napsal padesát knih, pětadvacet z nich od chvíle, kdy v roce 1990 odešel v Británii do důchodu: bez tíhy akademických povinností se mu totiž pracuje „mnohem svobodněji“, poznamenal. Dnes emeritní profesor na univerzitě v Leedsu se v Praze cítí jako doma; byl tu mnohokrát, mimo jiné v roce 2006, kdy převzal cenu nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97. Nedávno poprvé přiletěl do Prahy sám, bez manželky. Byla jeho „společnicí a múzou“, jak říká, šedesát dva let společného života. Zemřela vloni v lednu, bylo jí třiaosmdesát. „Je nesmírně bolestivé chodit pražskými zákoutími, kudy jsem se tolikrát procházel s Janinou. Obrovská rána,“ říká dnes, láme se mu hlas a prosí mě, abychom změnili téma. Vysvětluje ještě: „S Janinou jsme měli řád. Probudili jsme se v šest, přinesl jsem jí kávu do postele, v osm jsme se sešli k snídani a oba celé dopoledne pracovali. Pak jsme si dali aperitiv, naobědvali se a drželi siestu. Odpoledne jsme trávili spolu, četli, poslouchali hudbu, dívali se na televizi, povídali si. Když vedle mě není druhá lidská bytost, žiju jako poustevník. Nemůžu spát, pracuju po nocích…“ říká pečlivě a elegantně oblečený muž, jehož výjimečnost dle odborníků spočívá v tom, jak dokonale se orientuje v našich obyčejných životech.
Nevěděl jsem, že jsem Žid
Narodil se v polské Poznani 19. listopadu 1925. Když Němci obsadili Polsko, stihla ještě jeho rodina poslední vlak do Ruska. Zygmuntovi bylo čtrnáct: „Necítil jsem se Židem, Žida ze mě teprve udělali. Ale už tehdy jsem si byl jistý, že jsem Polák,“ říká o své kulturní identitě dnes.
Z vděčnosti nad zachráněným životem vstoupil v roce 1943 do polské armády v exilu. Bylo mu osmnáct. Za zásluhy dostal v roce 1945 válečný kříž za boj proti Němcům, kteří okupovali Polsko, za hrdinství při dobytí Kołobrzegu. „Vděčím Sovětům za svůj život, proto jsem vstoupil do komunistické strany. Když jsem se po válce vrátil, našel jsem Polsko zdevastované, na lopatkách. Intelektuální elity byly vyvražděny. Do té bídy přišli komunisté a řekli, že Polsko promění v moderní průmyslovou zemi. Zdálo se mi to jako dobrý nápad,“ říká muž, který ve straně zůstal od roku 1946 do roku 1967.
„Byl to jediný skutečně upřímný komunista, kterého jsem kdy poznala,“ řekla o něm v jednom z rozhovorů manželka. Dodala, že to byla láska na první pohled – a to i přesto, že se, ona sionistka a on komunista, pohádali hned při první schůzce. Studovali stejnou školu, varšavskou Akademii sociálních věd. On se dále věnoval filozofii, později získal doktorát ze sociologie, po válce se habilitoval na Varšavské univerzitě, kde od roku 1954 právě sociologii přednášel.
V roce 2007 byl však Bauman – časopisem Ozon a historikem Bogdanem Musialem – obviněn ze stalinismu a ze spolupráce s tajnou složkou polské armády v Rusku, která byla určena k likvidaci vnitřního nepřítele, tedy antikomunistů. Bauman se k tomu přiznává: „Byl jsem tři roky členem takzvané interní armády. Bylo mi devatenáct. Nepamatuji se, že bych dělal něco zlého, byla to hlavně kancelářská práce. Přijímám za to plnou zodpovědnost, toť vše,“ zlehčuje minulost. Za hrubou chybu považuje jen to, že totalitní režim prohlédl tak pozdě: „Celá léta jsem si myslel, že hrůzy, jež jsem kolem sebe viděl, jsou chyby špatných lidí, že systém je stále dobrý,“ říká dnes profesor, který se posléze stal „revizionistou“; v roce 1968 jej z rasových důvodů vyhodili z univerzity. Odebrali mu samozřejmě i profesuru. „Komunistické noviny používaly v té době terminologii nacistického Stürmeru. Já jsem si své jméno nikdy nezměnil, ale kolegové, kteří tak učinili, byli například obviňováni z úmyslného zatajování židovského původu. Jestli se mě ptáte, kdy jsem se stal Židem, bylo to právě tehdy,“ vzpomíná Bauman, který emigroval nejdříve do Izraele. Od roku 1971 až do roku 1990 působil na katedře sociologie univerzity v Leedsu, kde žije dodnes. V Anglii totiž navázal na tu část svého sociologického díla (a vzdělání), jež se vázala na fenomén moderního životního stylu.
Svět lovců a lovených
Sám se nepovažuje za akademika v pravém slova smyslu; v dílech cituje Roberta Musila i Milana Kunderu, kterého obdivuje. Používá věty Georgese Perece i Jorgeho Luise Borgese, jeho eseje se čtou jako uklidňující detektivky, má vzácný vypravěčský talent podobný Karlu Čapkovi.
Nezdržuje se ani s přesnou definicí naší doby, neříká jí postmoderní: „Je úplně jedno, jak budeme nazývat současnost. Příští generace nám dobu stejně přejmenuje – a nebude se ptát,“ říká na úvod o své práci.
Globální popularitu si získal právě nedávnými esejemi o tom, jak žijeme teď a tady. Současnosti říká tekutá modernita. Označuje tak svět bez pevných vazeb, ustálených pravidel a jistot, v němž vše vzniká „za pochodu“, dočasně. Svět se podle něj skládá z lovců a lovených, ze zaměsts naných a nezaměstnaných, z globálů (vzdělaných lidí, schopných cestovat) a lokálů (nevzdělaných, odkázaných na místo, kde žijí).
„Tekutá“ společnost je podle náruživého levicového intelektuála Baumana nejistá a nejednoznačná. „Jako by žádná možnost nebyla tou správnou, protože možnost přesně opačná nabízí neméně lákavý životní styl,“ říká starý muž, když mluví o rozpolcenosti mezi touhou po bezpečí a touhou po svobodě. „Nemáme pevná pracovní místa, a pokud je máme, moc se nám nelíbí, chceme jiná. Máme-li svobodné povolání, chceme jiné – ještě svobodnější – a doufáme, že takové brzy najdeme, i když bude stejně nejisté jako to předchozí. Věčně se měnící prostředí nás odsuzuje do role těkajících hráčů, kteří nikdy nevědí, co z čeho kápne, kam by se měli vrtnout, s kým se seznámit a z čeho získat nějaké výhody…“ říká Bauman vlídně, bez zahořklosti a skepse.
Jeho přednášky rezonují s mladým publikem, protože logicky právě studenti a lidé na prahu středního věku nechtějí skončit u jednoho nudného povolání, stále něco hledají a doufají, že budou v životě šťastnější, než byli jejich rodiče. „V případě rození dětí odkládají lidé celoživotní závazek. A to je problém, protože čím víc jej odkládáte, tím těžší je se rozhodnout. Jsme zcela pohlceni životem, jenž neobsahuje péči o děti. Vmáčknout do svého života další lidský život je mimo chápání většiny lidí,“ říká Bauman, otec tří dcer. Jedna z nich, Lydia Bauman, je mimochodem velmi známou malířkou.
Zkrachovalec zla
„Jednoho tématu se nemohu zbavit celý život: Odkud se bere zlo?“ říká Bauman a oči mu planou rozčilením. Jako mladý, dočteme se v jeho esejích, si myslel, že zlo pochází z třídního rozdělení. „Pak přišli komunisté, třídy zrušili – a zlo vesele existovalo dál, silnější a nebezpečnější. Další návrh byl, že zlo pochází z absence demokracie. Dobrá, máme demokracii. A co? Zlo a utrpení vidíme všude kolem sebe…“ konstatuje Bauman a dodává zcela vážně: „Na otázku, kde se bere zlo, jsem nikdy nenašel odpověď. Pokaždé, když jsem vložil své naděje do nějaké změny ve společnosti, ukázalo se, že jsem se mýlil. Takže – jsem zkrachovalec,“ říká muž, jehož kniha o principech zla Modernita a holocaust, poprvé vydaná v roce 1989, z něj učinila žijící legendu.
Přitom znovu opakuje, že až do roku 1968 se necítil být Židem.
U jeho ženy tomu bylo jinak.
Narodila se jako Janina Lewinson ve Varšavě do asimilované, vzdělané a movité židovské rodiny lékařů. V září 1939 byly Janina, její sestra Zosia i jejich matka sestěhovány do varšavského ghetta, ze kterého později utekly. Zprávu o smrti otce – důstojníka – při masakru v Katyni se Janina dozvěděla na polském venkově, kde se skrývala před nacisty. Uviděla článek v novinách rozprostřených na stole; loupala na nich brambory.
O svých zkušenostech napsala tato žena „se snivou, přemýšlivou povahou“, jak ji charakterizuje manžel, dvě knihy. Zygmunt Bauman své nejzávažnější dílo Modernita a holocaust napsal právě pod vlivem první z nich, Janiných deníků z ghetta pojmenovaných Jitřní chlad. „Obludné věci nedělají obludy, vysvětlila mi žena svou knihou. Kdyby je dělaly obludy, bylo by to snadné. Jen bychom obludy posbírali a zavřeli je. Skutečná tragédie spočívá v tom, že obyčejní, normální, slušní lidé páchají v určitých situacích zvěrstva,“ definuje základní ideu své knihy Bauman.
Životní osud jeho ženy tak ovlivnil jeho pojetí holocaustu. „Do té doby pro mě byl holocaust jen obraz v rámečku. Kniha mé ženy mi otevřela oči v tom, že to není dvourozměrný obrázek, ale trojrozměrné, neustále pohyblivé okno. Když se oknem podíváte, vidíte, že důvody, které holocaust přivodily, jsou stále přítomné, i když ne kondenzované na jednom místě, ale jaksi rozptýlené po světě,“ říká muž, jehož díla jsou pro miliony čtenářů po celém světě závaznou mapou moderní společnosti. ?
***
INTELEKTUÁL...
? Střední Evropa nemá mnoho velkých intelektuálů, které by zbytek světa respektoval. Když řekneme Milan Kundera a Zygmunt Bauman, nebudeme přehánět. Oba narozeni ve 20. letech, oba z nadšení a přesvědčení vstupují do komunistických stran a budují nový, lepší svět – a oba během dvaceti let prohlédnou a zmizí ze země. Bauman, na rozdíl od Kundery, odkládá rudé brýle relativně pozdě (také je v rámci nového režimu mnohem aktivnější). Zatímco česko-francouzský spisovatel se stahuje do ulity brilantního, leč sarkasticky odtažitého pozorovatele, polsko-britský profesor zůstává typickým aktivním levicovým hráčem: svět se snaží pochopit – a maličko, trošičku změnit.
? Jeho možná nejznámější kniha – Modernita a holocaust – patří mezi ona klíčová otevírací díla, jež vysvětlují jednu z největších tragédií 20. století nikoli jako „šílenství“ a „výron zla“, ale ukazují jeho obyčejnou, v racionální modernitě zakotvenou podstatu.
? Zatímco většinu svého akademického života zůstává věren velkým teoretikům (Marx, Simmel, Gramsci), na přelomu milénia se stává jedním z prvních průvodců globální proměnou. Pokud Modernita a holocaust vystihuje, co se tehdy stalo, Tekutá modernita popisuje, co tady a teď zažíváme. Možná i tím je Bauman pro některé české učence tak zajímavý: pozoruje permanentní společenskou, politickou a civilizační proměnu, ale namísto budování velké, systematické teorie či provádění malých výzkumů se snaží tyto změny neustále chápat a komentovat.
? V Individualizované společnosti píše: „Naše civilizace je první kultura v dějinách, která si necení trvalého, první civilizace, která dokázala rozsekat životy do sérií epizod bez jakýchkoliv důsledků a případných závazků. Při tomto trvalém překračování mezí jsme dnes dorazili na území, které nikdy žádní lidé neobývali, na území, které lidské civilizace minulosti pokládaly za neobývatelné.“ Petr Kamberský
O autorovi| Veronika Bednářová, reportérka Pátku veronika.bednarova@lidovky.cz
