19. dubna 2016 15:30 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Bělohlávkova koncertní Pastorkyně i Alžběta z MET v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Leoš Janáček: Její pastorkyňa. Koncertní provedení. Jana Hrochová (Rychtářka) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Leoš Janáček: Její pastorkyňa. Koncertní provedení. Jana Hrochová (Rychtářka) | foto: Česká filharmonie
PRAHA Koncertní uvádění celých oper je ošemetná věc. Jiří Bělohlávek si toho byl při zařazení Janáčkovy Její pastorkyně na koncert České filharmonie zjevně vědom. V rozhovoru pro časopis Harmonie připustil, že opera je hudebně dramatické dílo, ke kterému patří vizuální stránka. (Dodejme, že v případě Janáčka to platí svrchovaně.) Bělohlávek zároveň označil koncertní uvádění oper za „truc odpověď na bláznivé režisérské výstřelky“.

Po zkušenostech s inscenacemi Její pastorkyně, ve kterých měla rekrutská scén podobu veřejného sexuálního třeštění branců, Kostelnička byla za odpudivou alkoholičku a příběh se odehrával v socialistickém JZD, se takovému postoji dirigenta odpovědného za hudební stránku nastudování nelze divit. Naštěstí ale existují i inscenace, které dokládají, že uvádění oper v divadelním formátu je tím pravým komplexním tvarem, a koncertní znění bude vždy jen náhražkou, třebas inspirativní.

Tetuška“ Kostelnička
Důvodů pro koncertní uvedení může být řada – od představení neznámého díla (jako v případě Dvořákovy operní prvotiny Alfred v rámci festivalu Dvořákova Praha v roce 2014 nebo Martinů zřídka hrané opery Čím lidé žijí, kterou Bělohlávek v Českou filharmonií uvedl i nahrál v roce 2014), přes provozně méně náročné turné (polokoncertní Don Giovanni Reného Jacobse na loňské Dvořákově Praze), po získání sólistů, kterým by se zkouškový proces pro scénické uvedení nevešel do nabitého diáře.

Leoš Janáček: Její pastorkyňa. Koncertní provedení. Dirigent Jiří Bělohlávek a Karita Mattila jako Kostelnička.

Leoš Janáček: Její pastorkyňa. Koncertní provedení. Dirigent Jiří Bělohlávek a Karita Mattila jako Kostelnička.

V případě Její pastorkyně bylo tím důvodem dozajista rozhodnutí finské sopranistky Karity Mattily vyměnit roli Jenůfy, kterou s velkými úspěchy zpívá na předních světových scénách od roku 1998, za Kostelničku. A přála si, aby u toho byl právě Jiří Bělohlávek, který je podle ní typem umělce a člověka, o kterém sólisté sní. Jiří Bělohlávek tak dodržel slib, který jí dal již v roce 2007 při jejich společném účinkování v Metropolitní opeře v nové inscenaci Její pastorkyně, ve které Mattila pod Bělohlávkovou taktovkou ještě zpívala Jenůfu. Ale už věděla, že se bude chtít „přesunout“ ke Kostelničce. (Společně pak nastudovali v MET také Věc Makropulos v roce 2012).

Při koncertě v Rudolfinu bylo zřejmé, že Mattila vložila do role Kostelničky celé své pěvecké mistrovství opřené o měkký mladodramatický soprán s širokou výrazovou škálou založenou na hlubokém ponoru do významů textu a hudby a výborné deklamaci, a to i v případě češtiny včetně akcentů, délek slabik i pověstných shluků souhlásek. Tyto její přednosti ostatně známe také z přenosů z MET, ve kterých vytvořila Pucciniho Manon (2008), Tosku (2009) a Straussovu Salome (2008). V tomto rámci založila roli Kostelničky nikoli na autoritě přísné ženské s velkým dramatickým „wagnerovským“ hlasem, ale na vlídné, laskavé „tetušce“, která si svou empatií pro strasti druhých získala přirozený respekt a úctu. Lze jí věřit, že vedena vlastní těžkou zkušeností chce pro Jenůfu to nejlepší, jakkoli v pozadí cítíme obavu z odsudku komunity, na jejíž přízeň je Kostelnička přece jen ješitně hrdá. Jenůfa z ní má strach ne proto, že by na ni byla Kostelnička nepřiměřeně přísná, ale protože má špatné svědomí kvůli svému těhotenství se Števou. Když Kostelnička přemlouvá Števu, aby si vzal Jenůfu, opravdu by se kámen ustrnul. Ale ani po Števově odmítnutí nevybuchne Kostelnička Karity Mattily do hněvu, spíše intenzivně přemýšlí, jak svoji schovanku Jenůfu zachránit. Teprve pak, vehnána do úzkých strachem, že by si Laca kvůli Števovu dítěti Jenůfu nevzal, propadne tragickému rozhodnutí dítě zabít. Ani po tomto hrůzném činu se z ní nestává syrově mrazivá „bosorka“, za kterou ji označí Števa, ale po úzkostném výkřiku při vidině smrti se uzavře do sebe, upřímně prosí Jenůfu o odpuštění a trest přijímá s pokorou.

Leoš Janáček: Její pastorkyňa. Koncertní provedení. Adriana Kohútková (Jenůfa)

Leoš Janáček: Její pastorkyňa. Koncertní provedení. Adriana Kohútková (Jenůfa)

Vedle takto lidsky pojaté Kostelničky nebylo pro Adrianu Kohútkovou snadné vytvořit kontrast mladé dívky, které život uštědřuje jednu ránu za druhou. Kohútková sice ve střední poloze vládne znělým sopránem, ale ve výškách její hlas ztrácel znělost a výrazovou plastičnost. To bylo zřetelné zejména v porovnání s dalšími sólisty, kteří rozvinuli mnohem intenzivnější barevnost hlasů i umění vyjádřit větší expresivitu – především Yvona Škvárová jako chlácholivá Stařenka, Jaroslav Březina jako fanfarónský Števa, jehož vyznání lásky Jenůfě, jakkoli jen chvilkové, nešlo odolat. Skvěle se uvedla také Marta Reichelová jako chlapecky dovádivý Jano. Aleš Briscein se od lyrického světlého tenoru, díky kterému byl typově přesným Štefou, prozpívává k „zlochovi“ Lacovi, který pod drsnou slupkou pomalu, ale o to opravdověji, odkrývá své srdce.

Jiří Bělohlávek promítl do koncertního provedení Její pastorkyně zkušenost symfonického dirigenta. S Českou filharmonií vypracoval zejména stavbou frází v obloucích dynamiky partituru do nuancí, které u nás z běžného divadelního provozu neznáme. Partitura (hrála se Mackerrasova a Tyrrellova edice bez Kovařovicových úprav) tak na jednu stranu nebývale „prokoukla“ a slyšeli jsme vedení hlasů, které se jindy „rozmlží“ do zvukového opera, zároveň tím ale dostala Pastorkyňa až romantizující nádech – nikoli ve změnách temp nebo rubatech - tempa držel Bělohlávek v pravidelnosti bez příkře zvolených krajností, ale v poryvech dynamiky. Ovšem právě naplno rozehraný orchestr se ukázal jako největší problém – jak ve vztahu k sólistům, tak především ve vztahu k celkové akustice a prostoru Rudolfina. Na takový nápor zvuku se Rudolfinum zdálo jaksi malé, těsné.

Leoš Janáček: Její pastorkyňa. Koncertní provedení s Českou filharmonií a sólisty.

Leoš Janáček: Její pastorkyňa. Koncertní provedení s Českou filharmonií a sólisty.

Po pražském koncertním provedení 18. dubna následovalo vystoupení v Royal Festival Hall v South Bank Centre v Londýně a v červnu bude Jiří Bělohlávek dirigovat Jenůfu s Karitou Mattilou jako Kostelničkou v San Francisco Opera. Mattila se v této roli objeví také v Metropolitní opeře s dirigentem Davidem Robertsonem a v mnichovské Bavorské státní opeře za řízení Tomáše Hanuse. Vyčkejme, kam divadelní ztvárnění role Mattilu v její interpretaci Kostelničky ještě posune.

Leoš Janáček: Její pastorkyňa. Koncertní provedení

Dirigent Jiří Bělohlávek. Karita MATTILA – Kostelnička, Adriana KOHÚTKOVÁ – Jenůfa, Jaroslav BŘEZINA – Števa, Aleš BRISCEIN – Laca, Svatopluk SEM – Stárek, Yvona ŠKVÁROVÁ – Stařenka, Lucie SILKENOVÁ – Karolka, Luděk VELE – Rychtář, Jana HROCHOVÁ – Rychtářka, Marta REICHELOVÁ – Jano, Kateřina JALOVCOVÁ – Pastuchyňa, Kateřina KNĚŽÍKOVÁ – Barena. Český filharmonický sbor Brno, Petr FIALA – sbormistr.

Rudolfinum, 15. dubna 2016.

Hodnocení: 80 %


Tudorovskou operní trilogii v MET uzavřela hašteřivá primadona
Metropolitní opera završila tuto sobotu trilogii přímých přenosů s tudorovskými operami Gaetana Donizettiho. Po Anně Boleynové (2011) a Marii Stuartovně (2013) se do kin celého světa, včetně 26 našich, přenášel Roberto Devereux.

Opera se jmenuje podle favorita stárnoucí anglické královny Alžběty I., Roberta Devereuxe, hraběte z Essexu. Jak bylo pro operu vrcholného belcanta běžné, historické události jsou jen volným východiskem pro drama emocí. V případě Roberta Devereuxe nad životopisy příslušníků anglického královského dvora let 1599 až 1601 dominuje propletenec milostných vztahů, které se – pro další zvýšení napětí - dostávají ještě do konfliktu s vazbami přátelství, špatně vyhodnocenými „důkazy“ a pozdě doručenými zprávami. To vše vede k dějovým zvratům, které nutně končí tragicky pro všechny.

Gaetano Donizetti: Roberto Devreux. Královna Alžběta (Sondra Radvanovsky)

Gaetano Donizetti: Roberto Devreux. Královna Alžběta (Sondra Radvanovsky)

Stárnoucí osmašedesátiletá královna Alžběta doufá v lásku Roberta Devereuxe a přes odpor královské rady je ochotná mu odpustit jeho selhání při tažení proti Irsku. Ostatně věnovala mu prsten, který ji zavazuje, aby mu pomohla v nesnázích. Jenže Devereux nemiluje královnu, ale její důvěrnici Sáru. Ta k Robertovi sice také plane láskou, jenže po dlouhém vnitřním boji se ho rozhodne odmítnout smířená s tím, že bude trpně snášet manželství, které z příkazu samotné královny byla nucena uzavřít s vévodou z Nottingamu, Robertovým nejlepším přítelem. Smůla je, že jak královna, tak vévoda z Nottinghamu jsou na základě důkazů – šátku, který Sára věnovala Robertovi, a prstenu, který Robert nechal u Sáry – přesvědčeni o Sářině nevěře. A vévoda z Nottinghamu se hnán stejnou zarputilostí, s jakou se jako přítel zasazoval o Robertovu ochranu, po odhalení vztahu své ženy s Robertem mstí tak, aby Alžběta nemohla na poslední chvíli vzít zpět rozsudek smrti.

MET celou sérii svěřila stejnému režisérovi – zkušenému Davidovi McVicarovi, zatímco za dirigentským pultem Marca Armiliata v Anně Boleynové vystřídal pro další dvě opery jiný, také italský dirigent Maurizio Benini. Vedl orchestr s přehledem, uměřenými tempy a s jasným vědomím priority sólistů.

Třebaže McVicar spolupracoval pro jednotlivé opery s různými výtvarníky, respektive pro Roberta Devereuxe vytvořil sám i výpravu, zachoval pro celou trilogii jednotný – tradiční – princip s respektem k tomu nejdůležitějšímu – zpěvu. Jednoduchou scénu „zabydluje“ detailně vypracovanými honosnými kostýmy dle alžbětinské módy s korzety, krinolínami, okružím a těžkými rouchy zdobenými perlami a výšivkami.

Gaetano Donizetti: Roberto Devreux.

Gaetano Donizetti: Roberto Devreux.

Robert Devereux se odehrává ve vznosném, nicméně pochmurně působícím sále se sloupy a stěnami z černého ebenového dřeva, které doplňuje zlaté zdobení a sochy symbolizující Čas a Smrt. Režisér rozšířil roli sboru – vedle Donizettim předepsané účasti ve vybraných scénách sbor zpoza sloupů sleduje celou operu. Jenže ať už tím režisér chtěl naznačit, že se ve Westminsterském paláci nic neutajilo, nebo použil princip divadla na divadle, když se sbor zároveň chová jako publikum, které tleská výkonům představitelů jednotlivých rolí, byl to vnějškový rámec. Při přenosu naštěstí zanikal. O to více však v detailním záběrech kamer vynikly herecké stereotypy, které do nekonečna rozmělňovaly základní charakteristiky postav: až afektovaně a hystericky popudlivá, svéhlavá královna Alžběta se těžce belhá o holi a co chvíli výhružně vztyčí ukazováček stařecky se chvějící ruky. Nejistý Robert Devereux po odhalení vztahu se Sárou přešlapuje jak prvňáček. Sára je permanentně utrápená a vévoda z Nottinghamu energicky pobíhá sem a tam – ať už jako přítel nebo žárlivý manžel.

Nejdůležitější je ale zpěv. Sondra Radvanovsky se k Alžbětě v MET prozpívala po dvaceti letech - v přenosech jsme ji viděli jako Leonoru v Trubadúrovi nebo Amelii v Maškarním plesu. Tyto Verdiho role se zdají být jejímu pěveckému i hereckému naturelu přece jen bližší než komplikovaná královna Alžběta, hrdá a pyšná panovnice, která má zdánlivě vše, a přece strádá Robertovým odmítnutím, osamělostí i závistí vůči své sokyni. Radvanovsky působila spíše jako kombinace hašteřivé stařeny a primadony a chybělo jí to podstatné - charisma královského majestátu, díky kterému dostává postava Alžběty I. teprve smysl. Nabízí se porovnání se sólistkami, které jsme v přenosech viděli v ostatních dvou operách - Annou Netrebko jako Annou Bolenou a Joyce DiDonato jako Marií Stuartovnou, byla její Alžběta spíše exhibicí velkého hlasu, pohyblivého od nejvyšších poloh po znělé nízké polohy, a výdrže pro extrémně náročnou roli. Hloubky emocí, s jakou dokázaly Netrebko i DiDonato povýšit pěveckou gymnastiku belcanta do vyjádření mnoha vrstev lidsky složitých postav, však nedosahovala.

Pro lotyšskou mezzosopranistku Elīnu Garanču byla Sára přesně tou rolí, která jí sedí – oduševnělou ženou, která je nucena ukrývat své rozbouřené city a navenek působit jemně, uměřeně. Přes šíři repertoáru, který obsáhne (v přenosech jsme ji viděli jako Rossiniho Angelinu, Mozartova Sesta v opeře La clemenza di Tito, ale i jako Bizetovu Carmen), si stále uchovala hlasovou pružnost, měkkost kantilény a dokonalou vyrovnanost rejstříků i ve vysoké poloze.

Gaetano Donizetti: Roberto Devreux.

Gaetano Donizetti: Roberto Devreux.

Americký tenorista Matthew Polenzani se zdá být pro MET požehnáním - v přenosech jsme ho viděli jako Mozartova Tamina i Ferranda, ale i Verdiho Alfréda nebo Bizetova Nadira v Lovcích perel. I když doménou jeho plného tenoru jsou spíše spinto role, přesahující lyrický obor (v MET zpívá třeba i Hoffmanna), Donizettiho Ernesta, Nemorina, Roberta Dudleye v Marii Stuartovně zvládá jako něžné milence s krásnou kantilénou a vláčnými dynamickými přechody. Způsob, jakým vyzpíval své odhodlání bránit Sářinu čest, byl svrchovaný. Podobně široce využitelný je v MET polský barytonista Mariusz Kwiecień, čtvrtý představitel propletených milenecko-manželských trojúhelníků Donizettiho opery. V roli vévody z Nottinghamu uplatnil svůj světlý pohyblivý hlas a mladistvý temperament.

MET ovšem není jediná scéna, která se pustila do ambiciózního triptychu o třech tudorovských královnách s příběhem Anny Boleny v roce 1536, Marie Stuartovny v roce 1587 a Alžběty I. v roce 1601. U nás stejný dramaturgický záměr uskutečnil ostravský soubor. Na vynikající úrovni. Odvaha ostravského operního souboru byla podložena oprávněnou důvěrou v celý tým se sólisty a sborem jako klíčovými složkami tohoto operního stylu. Všechny inscenace se staly strhujícími psychologickými dramaty vášně, touhy, žárlivosti, úzkosti, moci i ponížení, osobní cti i odpuštění, vyjádřené hudbou, ze které mrazilo, která něžně dojímala i divoce burácela. Královnou všech tří inscenací byla Jana Šrejma Kačírková, která obdivuhodným způsobem obsáhla vytvořila mnohovrstevnaté portréty všech tří panovnic jako žen sebevědomých i ponížených, opuštěných, osamocených, zoufalých i se záblesky naděje.

Porovnávat ostravskou operu s MET se může zdát troufalé. Ale zážitky z ostravských premiér Donizettiho tudorovských oper nebyly o nic menší.

Gaetano Donizetti: Roberto Devreux

Dirigent Maurizio Benini, režie David McVicar. Osoby a obsazení: Královna Alžběta (Sondra Radvanovsky), Vévoda z Nottinghamu (Mariusz Kwiecien), Sara, vévodkyně z Nottinghamu (Elina Garanča), Roberto Devereux, hrabě z Essexu (Matthew Polenzani), Lord Cecil (Brian Downen), Sir Walter Raleign (Christopher Job), páže (Yohan Yi), sluha (Paul Co (Paul Corona).
Přímý přenos z Metropolitní opery do kin v ČR a přímý přenos na stanici ČRo Vltava sobota 16. dubna 2016 18:45

Hodnocení: 70 %

Inspirace na dny příští

Charles Gounod: Romeo a Julie
Hudební nastudování a dirigent Marco Guidarini, režie Sláva Daubnerová, scéna Juraj Kuchárek, kostýmy Martin Kotúček, pohybová spolupráce Stanislava Vlčeková, světelný design Daniel Tesař, video Lukáš Kodoň, sbormistr Adolf Melichar, dramaturgie Jitka Slavíková. Sbor a Orchestr Státní opery. Julie: Kateřina Kněžíková / Jana Šrejma Kačírková, Romeo: Aleš Briscein / Martin Šrejma, Bratr Lorenzo: Oleg Korotkov / Roman Vocel, Mercutio: Jiří Brückler / Igor Loškár, Stéphano: Jana Horáková Levicová / Štěpánka Pučálková, Tybalt: Václav Sibera / Martin Gyimesi, Gertruda: Sylva Čmugrová / Jana Sýkorová, Hrabě Kapulet: Martin Bárta / Miguelangelo Cavalcanti, Vévoda veronský: Ivo Hrachovec / Lukáš Hynek-Krämer, Hrabě Paris: Libor Novák / Michael Skalický, Gregorio: Matěj Chadima / Martin Matoušek, Benvolio: Michal Bragagnolo / Jan Ondráček.
Státní opera, premiéry 21. a 23. dubna 2016 19:00

Bohuslav Martinů: Ženitba, Dvakrát Alexandr
Hudební nastudování: Marie Erlebachová, Jan Snítil, Marek Šedivý, dirigent Marie Erlebachová (Ženitba), Marek Šedivý (Dvakrát Alexandr), režie, scén a kostýmy Mlada Kyovská Šerých (Ženitba), Lubor Cukr (Dvakrát Alexandr). Komorní orchestr studentů HAMU.
Osoby a obsazení:
ŽENITBA – Podkolesin: - Matúš Mazár / Vít Nosek, Agafja, Podkolesinova nevěsta: Varine Mkrtchyan / Katarína Mikšíková, Kočkarjov, Podkolesinův přítel: Vít Šantora / Otakar Souček, Fjokla Ivanovna, dohazovačka: Jana Prouzová / Hana Dobešová, Arina, teta Agafji: Alžběta Vomáčková / Petra Vondrová, Ivan, vládní úředník: Jan Janda / Daniel Klánský, Anučkin, vysl. armádní důstojník: Jakub Dolejš j.h. / Josef Guruncz, Ževakin, vysl. námořní důstojník: Michael Skalický j.h. / Štěpán Eliáš j.h., Štěpán, Podkolesinův sluha: Daniel Kfelíř / Adam Škandera, Duňaška, služka Agafji a Ariny: Eliška Mourečková / Tereza Růžičková.
DVAKRÁT ALEXANDR - Armanda, Alexandrova manželka: Barbora Řeřichová /Lucie Vagenknechtová, Alexandr: Vít Nosek / Matúš Mazár, Oskar, milenec Armandy, pěvec: Vít Šantora / Michael Bragagnolo / Josef Guruncz, Portrét: Andrej Beneš / Josef Kovačič, Filomena, služka: Jana Prouzová / Alžběta Vomáčková.
Premiéry: Palác Akropolis, Praha, 23. dubna 2016 19:30 a 24. dubna 16:00

Benjamin Britten: Sen noci svatojánské
Osoby a obsazení: Oberon (Alfred Deller), Titania (Elisabeth Harwood), Puk (Stephen Terry), Pavučinka (Richard Dakin), Hrášek (John Pryer), Hořčička (Ian Wodehouse), Prášek (Gordon Clerk), Víla (Eric Alder), Theseus (John Shirley-Quirk), Hypolita (Helen Watts), Lysandro (Peter Pears), Demetrius (Thomas Hemsley), Hermina (Josephine Veasey), Helena (Heather Harper), Klubko (Owen Brannigan), Poříz (Norman Lumsden), Píšťala (Kenneth Macdonald), Fortel (David Kelly), Hubička (Robert Tear), Střízlík (Keith Raggett). Spoluúčinkují sbory Choirs of Downside and Emanuel Schools. London Symphony Orchestra řídí Benjamin Britten. Připravil a uvádí Jindřich Bálek. Český rozhlas Vltava, sobota 23. dubna 2016 19:30 h.

Helena Havlíková
  • 1Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz