Hned na úvod je fér říci, že Woodyho Allena v jeho novém filmu Match Point - Hra osudu neuvidíme. Kromě sebe upřel divákům i humor. Přesto natočil jeden ze svých nejlepších filmů za poslední dobu.
| HODNOCENÍ LN * * * * |
|
Match Point - Hra osudu (Match Point) VB/Lucembursko/USA 2005 Scénář a režie: Woody Allen |
Allen si vzal tentokrát na pomoc svého oblíbeného ruského klasika Dostojevského a jeho Zločin a trest, respektive především první část titulu, tedy zločin. (Není to poprvé, podobné téma zpracoval už na sklonku osmdesátých let ve filmu Zločiny a poklesky.) Režisér se ke své inspiraci sice otevřeně nehlásí, ale docela poctivě nechá svého „Raskolnikova“, tedy mladého chudého, leč ambiciózního tenisového trenéra Chrise (Jonathan Rhys-Meyers), listovat ve Zločinu a trestu hned v jedné z prvních scén.
Allen svým postavám nic nedaruje
Na rozdíl od Dostojevského ale Allena zajímají především okolnosti, které zločinu předcházejí, tedy jak se z docela normálního člověka stane zločinec. K demonstraci mu poslouží onen chudý tenista, který přijme místo trenéra v luxusním londýnském klubu. Odtud už je jen krůček k přátelství se závratně majetnými lidmi. Milý a zdvořilý mladík si brzy získá důvěru celé rodiny: díky své pohledné tváři a vysportovanému tělu se ocitne v ložnici nechutně bohaté dcerky a díky úslužnosti a přirozené flexibilitě získá křeslo ve firmě jejího otce.
Kariéra je to stejně strmá jako rychlá. Kdo má hodně, chce ještě víc, a tak si Chris pořídí románek se svůdně vyzývavou Američankou Nolou (Scarlett Johanssonová). Vlastně to ani neplánoval, přišlo to samo, a on si nějak nemohl pomoci. Jenže tak dlouho se chodí se džbánkem pro vodu... Jednoho dne stojí Chris před fatální volbou, zda žít s ženou, kterou miluje, a vzdát se života v luxusu, nebo spálit jeden most a uhájit si vydobyté statky. Jak se asi zachová čtenář Dostojevského?
Allen své postavy nesoudí, nemoralizuje, ale také jim nic nedaruje zadarmo. Pohrává si s myšlenkou, jakou roli hraje v životě člověka štěstí, kolik momentů se odehraje zcela mimo naši kontrolu a jak málo stačí, aby se „míček na pásce tenisové sítě přehoupl na jednu či na druhou stranu a všechno bylo rázem jinak“. Hrdina Allenova filmu štěstí má, alespoň do značné míry, pak totiž přichází spolu s Dostojevským na řadu svědomí, na které je většinou i štěstí krátké.
Match Point stojí na stejných pilířích jako klasické drama, Allen s ním zachází víc než zkušeně. Ostatně, jak to rozebral ve svém předchozím filmu Melinda a Melinda: rozdíl mezi komedií a tragédií je jen v úhlu pohledu. Navíc sám tvrdí, že vždycky vlastně točil dramata a ta mu jsou také bližší než komedie. Match Point je víc než dostatečným důkazem, včetně „pušky na stěně“, která podle dramatických zákonitostí musí dříve či později nutně přijít ke slovu.
Je tu stále stejný pozorovatelský talent, cit pro vedení herců, kteří se neperou s protiúkoly, ale dobře slouží (Ir Rhys-Meyers hraje Ira, Američanka Johanssonová Američanku, což je pro Allena typické), i jiskřivé dialogy.
Jen jednotlivé situace nemají komickou pointu (jakkoli si ji lze docela dobře představit), ale fungují jako stavební kameny dramatického příběhu o tom, co s člověkem udělají peníze a vzestup na společenském žebříčku, jak se zachová v kritické situaci a co na to jeho štěstěna a jeho svědomí.
