20. července 2012 18:00 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

ŠUPOVÁ: Příběh se šťastným koncem

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Mladí manželé z Běloruska Hanna a Jauhen, kteří ze země utekli před Lukašenkovým režimem a v ČR požádali o azyl. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Mladí manželé z Běloruska Hanna a Jauhen, kteří ze země utekli před Lukašenkovým režimem a v ČR požádali o azyl. | foto:  František Vlček, Lidové noviny
V novinářské práci jsou témata, o kterých se prostě musí psát, protože se dějí, je potřeba o nich informovat a mohou mít i nějaký zásadní vliv na naše životy. Volby, politikaření, korupce, demonstrace, války, revoluce, teroristické útoky, to všechno je svět kolem nás. Dost často lidé novinářům vytýkají, že píší jen o negativních věcech, já mám osobně mnohem radši pozitivní příběhy – a myslím, že nejsem výjimkou.

Jenže takových dost často zas tolik nebývá. Proto jsem se s vámi alespoň o jeden chtěla podělit. Namísto dění v Bruselu, které už tak trochu jede v prázdninovém módu, se proto dneska podíváme do Běloruska a do České republiky.

Ten příběh pro mě začal někdy v první polovině března. Ozvala se mi kamarádka a lákala mě na akci, která měla být spojením vystoupení taneční skupiny a zároveň povídání o Bělorusku. Nejdříve jsem ani moc nechtěla jít. Pro někoho, kdo nepracuje v novinách, může být takové povídání zajímavé a přínosné, ale pro mě, když v tom žiju každý den a je to moje práce? Chce se mi pracovat ještě v sobotu večer? Nakonec jsem si ale řekla, proč ne, třeba se dozvím něco navíc.



Představení bylo super, hlavně mě ale zaujalo vyprávění dvou Bělorusů, Hanny a Jauhena, kteří povídali o tom, jak a proč se dostali do Česka. Při následné diskuzi mě fakt potěšilo, že zájem o takovéhle ne příliš sexy téma mají i mladí lidé kolem dvacítky, kteří mohli víkend trávit úplně jinak, ale vybrali si právě tento běloruský večer. Říkala jsem si, že nebudu pracovat, ale nedalo mi to a po skončení projekce jsem za Hannou a Jauhenem zašla, dala jim svou vizitku s tím, že když budou chtít, ať se ozvou – že bych ráda něco napsala o jejich příběhu.

Napsali hned za pár dní. Zjistila jsem tak, že nebydlí v Praze, ale v uprchlickém táboře v Kostelci nad Orlicí. Slovo dalo slovo a na konci dubna jsme se za nimi i s fotografem vypravili. Pobytové středisko, jak se tomu oficiálně říká, bývalá kasárna, nic moc. Navíc, když si představím, že tady 19letá Hanna a 22letý Jauhen žijí již od září. Neznám to tady, oni také příliš ne, nikam moc nechodí, nemají peníze, dostávají jen pár korun - příděl na jídlo, tak míříme na náměstí. V místní kavárně je zvu aspoň na pití, nechtějí si nic vzít.

Mluvíme lámanou češtinou s trochou běloruštiny a ruštiny, ale jde to. Vyprávějí mi, jak se do Prahy dostali. Studovali vysokou školu a účastnili se různých opozičních protestů, takže se dostali do hledáčku KGB. "Bylo to příliš nebezpečné. Když se účastníš nějakých protestů, děláš něco proti režimu, tak tě vyloučí z univerzity. To se mi stalo. Navíc nás zastrašovali, báli jsme se o rodinu. Už jsme v Bělorusku neviděli žádnou budoucnost," popisoval mi Jauhen důvody jejich odchodu. Znovu a znovu mě napadalo, jak je to nesrovnatelné, já jsem v jejich věku řešila úplně jiné problémy. I když velmi mladí, vzali se a právě na svatební cestu odjeli do Česka. Nevěděli, co je tady čeká. Ihned na letišti v Ruzyni požádali o azyl.

"Přijeli jsme a byli jsme hrozně nervózní, co se bude dít dál. Přišli jsme k prvním policistům, které jsme potkali, a řekli jim, že jsme refugees. Vůbec jsme nemluvili česky. Pro nás jsou policisté hrozní lidé, ale tady v Česku se k nám chovali hezky, poradili nám, byli milí, byli jsme v šoku, že takoví lidé existují," vyprávěla Hanna. Každý den v táboře čekali na odpověď na žádost o azyl. Co když by ho nedostali? Věděli, že se do Běloruska vrátit nemohou, takže by prý jeli dál a zkusili to v další zemi. V České republice si přáli pokračovat ve studiu na vysoké škole a normálně žít.

Jak se vlastně dostali k běloruské opozici? "Řekli jsme si, že máme jen jeden život. A že chceme žít ve svobodě a demokracii. Nechceme žít jako naši rodiče," odpovídali shodně. Když rozhovor vyšel, potěšilo mě, že se ozvalo pár čtenářů, kterým nebyl jejich osud lhostejný a kteří nabídli, že pomohou například s předkladem jejich diplomů a jiných studijních dokumentů. Vždycky jsme si jednou za čas napsali, jak to vypadá. Nic, říkají nám: Vydržte! psala mi Hanna. Až do tohoto týdne. Dostali jsme azyl, stálo v mailu. Po deseti měsících čekání a doufání. Takže prozatím šťastný konec. Takováhle zpráva vždycky potěší.

  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz