30. dubna 2016 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Boj s anorexií, život v klášteře, smrt partnera. Prostě dost snesu, říká Dvořáková

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Petra Dvořáková | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Petra Dvořáková | foto: Kamila Šoltésová
PRAHA/ ZLÍN Spisovatelka Petra Dvořáková má za sebou pět knih, ocenění Magnesia Litera a Zlatá stuha, ale i velmi pohnutý osobní život, ve kterém se musela vypořádat s anorexií, vážnou nemocí syna i ztrátou partnera. Po knize rozhovorů o víře Proměněné sny, zpovědi anorektičky Já jsem hlad a dvou dětských knihách nyní vycházejí její Sítě – tři příběhy o tom, jak nízké sebevědomí ovlivňuje náš život.

Lidovky.cz: Sítě mají podtitul Příběhy o (ne)sebevědomí. Psala jste je s vědomím, že kromě čtenářského zážitku mohou příběhy vašich hrdinek oslovit ženy s podobnými zážitky a třeba jim pomoci?
Určitě ano. Když píšu knihu, tak je mou základní ambicí nejen to, že chci, aby byla dobře napsaná, ale aby mohla nějak vstoupit do života druhého člověka. Aby měla přesah do jeho běžného života, aby mu třeba otevřela nějaký nový pohled na problém, který sám zažívá. Dělám to asi taky proto, že sama mám ráda literaturu, která nějak přesahuje do mého života. Nepatřím k těm, kterým stačí k uspokojení z četby hezky napsaný text, který ale ve své podstatě nenese žádné hlubší poselství a důvody.

Lidovky.cz: Vaše psaní je od začátku hodně spjaté s vaším osobním životem. Pobyt v klášteře a zkušenost s vírou se promítly do knihy rozhovorů Proměněné sny, život s anorexií do románu Já jsem hlad, i kniha pro děti Julie mezi slovy má autobiografický základ. Dá se říci, že je pro vás psaní také autoterapií?
Myslím, že psaní pro mě bylo autoterapií jen v případě knihy o mentální anorexii Já jsem hlad, a to ještě spíš nezáměrnou. Impulsem k této knize bylo spíš to, že mi vadilo, jak média, ale často i odborníci, dělají z anorexie nemoc modelek nebo holek, které touží po dokonalé postavě. Začala jsem psát a až průběžně jsem si uvědomovala, že tím svůj vlastní problém dávám ze své hlavy kamsi mimo sebe, do textu, a že mi to pomáhá. U ostatních knih ale tvorba nikdy jako autoterapie nefungovala a ani jsem je kvůli tomu nepsala. Spíše to mám tak, že se setkám s nějakým tématem, které mě zaujme. Obvykle je velmi dlouho promýšlím, zajímám se o ně, čtu k němu i odbornou literaturu.

Lidovky.cz: Dokážete si představit, že byste se stala spisovatelkou i bez těch ran osudu, které vás potkaly a zásadně vám změnily život?
To je složité. Psát jsem začala v době, kdy se můj syn léčil v pražském Motole z těžké nemoci. Já tam byla s ním, nemohla do zaměstnání a potřebovala jsem něco dělat. Tak vznikly Proměněné sny. Myslím ale, že kdyby se nestala tato událost, přišlo by něco jiného, co by mě k psaní přivedlo. Jsem dost přesvědčená o tom, že geny vždycky nějak prorazí.

Petra Dvořáková (* 1977)

  • Spisovatelka a scenáristka. Vystudovala střední zdravotnickou školu a absolvovala obor filozofie na FF MU.
  • Do povědomí veřejnosti vstoupila svým debutem, knihou rozhovorů o víře Proměněné sny, za kterou v roce 2007 získala cenu Magnesia Litera v kategorii publicistika.
  • O dva roky později jí vyšla druhá kniha Já jsem hlad — příběh o zápasu s mentální anorexií, hledání, cestě a návratu k ženské duši.
  • V roce 2013 vydala svou první knihu určenou dětem Julie mezi slovy, za kterou získala ocenění Zlatá stuha v kategorii beletrie pro mládež a Cenu učitelů za přínos k rozvoji dětského čtenářství. Dalším titulem pro dětské čtenáře je Flouk a Líla z roku 2015.
  • Pro Český rozhlas připravila sérii rozhlasových pohádek a pro Českou televizi řadu scénářů k pořadům pro děti a mládež.
  • Letos vyšla její kniha Sítě – příběhy o nesebevědomí.

Petra Dvořáková

Petra Dvořáková

Lidovky.cz: Ve čtrnácti letech jste vstoupila do kláštera a pobyla tam čtyři roky. Tehdy vás asi nevedly jen náboženské důvody. Co dalšího tam hrálo roli?
Tak ono už jen když to slyšíte - čtrnáctileté děcko šlo do kláštera – tak je z toho cítit problém. V tomto věku prakticky nemá ani smysl přisuzovat to něčemu jinému než problémům v rodině. Rodiče neuměli tehdejší naše potíže řešit, já už vůbec ne, nějaká odborná pomoc v té době nebyla. Chodili jsme do kostela a já si jako dítě rychle vytvořila iluzi, že v církvi jsou samí hodní lidé a dostanu zde to, co mi tolik schází. To je taková obecná zákonitost, které se vlastně trochu dotýkám i ve své nejnovější knize Sítě – když je někdo dlouhodobě frustrovaný, může se stát, že se silně přimkne k náboženství. V tom, že jsem se v tak nízkém věku do kláštera vůbec dostala, hrála roli samozřejmě i devadesátá léta. V církvi to byl po revoluci docela „divoký západ“. Řády, které byly léta perzekvované, najednou získaly možnost získávat mladé. Některé braly prakticky každého, bez ohledu na věk i situaci. To byla samozřejmě veliká chyba.

Lidovky.cz: Z kláštera jste odešla v osmnácti a vzápětí se vdala. Pak přišly problémy v podobě těžké nemoci vašeho syna. K tomu jste bojovala s vlastní nemocí – anorexií. Syn se vyléčil, vaše manželství se rozpadlo, vy jste bojovala o život. Takové životní zvraty by porazily asi každého. Co vás drželo v nejtěžších chvílích?
Nejvíc mi asi vždycky pomohli přátelé. Pomáhala mi jejich empatie, ale i schopnost nadhledu a smysl pro humor. I pro ten černý. Když vám třeba onkologicky onemocní dítě, všichni mají tendenci chodit kolem vás po špičkách a raději ani nedýchat, jenže to je nejhorší. Mně nejvíc pomáhal opak, pocit, že život jde dál. Vzpomínám, že když jsem tenkrát zavolala synovu diagnózu své nejbližší přítelkyni Barboře kamsi do zahraničí, s ledovým klidem mi řekla: „Si ze mě děláš prdel.“ A i když to může znít cynicky, v té chvíli to byla ta moje milá Barbora, která nebere nic moc tragicky a umí si udržet nadhled. Samozřejmě jí po chvíli došlo, že je to vážné a byla mi velkou oporou. Nejdůležitější bylo, když mi řekla, že ať má syn před sebou byť i třeba krátký čas života, musím udělat všechno pro to, aby ho prožil šťastně. Synovi je dneska šestnáct a je zdravý jako řípa, naštěstí... Jinak ale myslím, že jsem jak se říká „držák“ i svou osobností. Prostě dost snesu.

Lidovky.cz: Anorexii jste porazila. Co vám dala tahle zkušenost jako ženě?Anorexie je vždycky převlečené volání po lásce a porozumění, kterého se člověku v dětství nedostávalo. Cesta z ní byla těžká a to nejdůležitější, co jsem při ní pochopila, je, že nikdo „z venčí“ vám nikdy nemůže dát tolik lásky, přijetí a porozumění, co potřebujete. Musíte to svým způsobem objevit sám v sobě. Můžete mít kolem sebe kolik chcete milujících lidí, pokud nedokážete vydržet sami se sebou, nikdo vám nepomůže. Mám kamarádky, které se dusí v partnerském vztahu nebo se bezhlavě vrhají do dalších a dalších vztahů a neuvědomují si, že tím jen utíkají samy před sebou. Jenže tím vytvářejí jen nevyvážené, nerovné vztahy, které je stejně šťastnými neudělají.

Lidovky.cz: Poměrně nedávno jste se musela vyrovnat i s tragickou smrtí vašeho partnera. Jaké jsou dnes vaše životní jistoty? Co vám dává sílu jít dál?
Já vím, že to může vypadat absurdně, ale já jsem přesvědčená, že můj život je šťastný a žiju ho ráda. I když v něm byly tak těžké věci. Protože i když vás tyhle zkušenosti lámou, pořád vám zůstává volba - buď zbytek života pronaříkáte, jaké nespravedlnosti se vám staly a proč právě vám, nebo jednoduše vezmete karty, které vám zůstaly, a pokusíte se s nimi hrát dál. A já těch karet mám pořád ještě dost. Mám stále své blízké přátele, synům je dnes šestnáct a osmnáct a máme opravdu krásný vztah, jsme všichni zdraví... Je to snad málo? Taky jsem se přestěhovala z Vysočiny do Znojma. Říkala jsem si, že když se člověku na jednom místě stalo víc špatných věcí, má úplně změnit život. A bylo to správné rozhodnutí. Samozřejmě je pro mě důležitá i víra v Boha. Ale rozhodně to nemám jako někteří lidé, které postihlo neštěstí a oni se pak upnuli k víře a utíkají do ní ze svého běžného života. Já mám svůj život ráda, líbí se mi má každodennost, jsem v ní šťastná, neměnila bych. A víra to všechno tak nějak příjemně protkává a umocňuje.

Lidovky.cz: Když jste za knihu Proměněné sny získala cenu Magnesia Litera, jak rychle se vám pak změnil život, co se týče vaší práce? Stala se přes noc ze zdravotní sestry spisovatelka?
V té době se už příliš nezměnil. Už dva roky před tím, s onemocněním syna, jsem musela přestat pracovat, což jsem těžce nesla a proto jsem už tenkrát hledala nějakou možnost práce, kterou by bylo možné dělat i v takové situaci. Naskytla se mi příležitost psát texty pro webový portál LékařiOnline.cz. Takže v době, kdy jsem získala Magnesii Literu jsem se už živila psaním a to mi zůstalo dodnes. I když dnes podstatně víc dělám scénáře než copywriting. Ale když se ptáte na to, jestli se přes noc ze zdravotní sestry stala spisovatelka, tak to doopravdy ne. Z venku to vypadalo všechno báječně – mám talent, napsala jsem knihu, hned za ni získala Literu. Jenže pokud je člověk trochu soudný, tak moc dobře ví, že talent nestačí. Dostudovala jsem dálkově filosofii, ale to hlavní pro mě udělalo vydavatelství Host. Je tam skvělý tým lidí, pro mě zosobněný hlavně editorem knih i jejich časopisu, jinak také básníkem Martinem Stöhrem. Dodnes mi doma visí cedulka se slovy: informace, cit, usmíření, třetí krok, sendvič a detail. Což je vlastně ve zkratce škola tvůrčího psaní, kterou jsem od něj dostala, a každé to heslo za sebou skrývá určitou zkratku pro techniku psaní, návod, jak konstruovat text, jak tvořit příběh. Kdyby si se mnou nedali tu práci, dnes možná sice knihy vydávám, ale myslím, že by byly jiné, podstatně horší. V Hostu je to takový standard, který dělají pro všechny autory, ale myslím, že pro mě to bylo obzvlášť důležité.

Petra Dvořáková: Sítě

Petra Dvořáková: Sítě

Lidovky.cz: Vaše zkušenost jako zdravotní sestry se promítla i do jedné z novel vaší poslední knihy Sítě, která sice nese autobiografické rysy, respektive dá se jistě říci, že částečně vychází z některých vašich zkušeností a zážitků, je to ale poprvé (nepočítáme-li knihy pro děti), co jste se pustila na pole čisté beletrie. Jak dlouho jste na knize pracovala a proč jste se rozhodla složit ji ze tří samostatných příběhů?
U Sítí bych vůbec nepodepsala, že mají autobiografické rysy. Jsou to prostě témata, která mě zajímají, která jsou mi blízká. Původně to byl vlastně jen jeden příběh, ten první, Kristýnin. Hodně mě zajímala problematika manipulace ve vztahu, nevyvážené vztahy, nesebedůvěra. Když jsem potom rukopis předložila vydavateli, Martin Stöhr mi navrhl, jestli nechci téma uchopit šířeji, komplexněji. A protože on mi vždycky říká také to, ať píšu ze světa, který znám, protože to působí nejvěrohodněji, umístila jsem druhý příběh do věřící rodiny a třetí do zdravotnictví. Protože tato prostředí jednoduše znám. Navíc práce ve zdravotnictví umožňuje některým lidem s nízkým sebevědomím řešit jejich problém uplatňováním své převahy nad bezmocným pacientem. Nejsou si jisti v rovnocenných vztazích, a tak vyhledávají ty nerovné. Je to taková hodně zvrácená forma nízkého sebevědomí, která se projevuje právě v pomáhajících profesích. A také pro mě bylo důležité ukázat, jak fungují „šmejdi“ ve zdravotnictví. Kritizujeme je na předváděcích akcích, ale ve zdravotnictví je to mnohem zákeřnější. Vše by šlo samozřejmě umístit kamkoliv jinam, třeba do školy, ale tam už bych si tak jistá nebyla.

Lidovky.cz: Každý z příběhů je psaný jinou formou – ve třetí osobě, v první osobě a dokonce formou dopisů. Byla to racionální volba, jak od sebe příběhy odlišit, nebo si o to řekly samy?
Řekly si o to samy. U mě to funguje tak, že když chci psát, tak ten příběh jakoby vidím, odvíjí se jako film. A když na něm pracuji, dívám se a vyprávím, co nahlížím. Třeba u druhého příběhu jsem měla před očima tu uštvanou mladou ženskou s třemi dětmi na krku, která je vždycky šťastná, když může sednout k počítači, zastavit se a napsat mail někomu, kdo ji pochopí. Horší je, když mám nějaké téma, které chci zpracovat, ale jaksi ho uvnitř sebe nevidím. To je potom dlouhé a velké tápání.

Lidovky.cz: V prvním příběhu Kristýny je znát vaše poučenost v oblasti psychoterapie a velice dobře ukazuje, jak pomoc psychologa v praxi funguje. Konzultovala jste téma s nějakými odborníky?
Něco jsem si k tomu načetla v odborné literatuře a samozřejmě jsem konzultovala. Mám přátele, kteří pracují jako psychologové nebo psychoterapeuti, takže jsem mohla s nimi leccos probrat. Příběh Kristýny ale původně vypadal trochu jinak. Nejdřív v něm místo terapeuta byla žena – psycholožka, která zdaleka nebyla tak zkušená. A Kristýnin příběh se potom logicky odvíjel úplně jinak, až jsem se dostala na hranici thrilleru, což jsem nakonec nechtěla. Takže jsem jí v druhé verzi dopřála zkušenějšího odborníka.

Lidovky.cz: Všechny tři hrdinky bojují s nízkým sebevědomím, u každé se projevuje jinak a každá ho jinak řeší. Je podle vás nízké sebevědomí častějším problémem u žen než u mužů? Nebo se pouze jinak projevuje?
Myslím, že co se týče poměru, vyjde to u mužů i žen nastejno. Spíš jsou někdy odlišné formy, jak se nízké sebevědomí může projevovat, a také to, jak muži a ženy reagují na osobu s nízkým sebevědomím. Ženy se kvůli nízkému sebevědomí často vnitřně trápí, bojí se udělat některé kroky, rozhodnutí, u mužů to někdy provází machismus, skrytá agrese, snaha manipulovat. V Sítích jsem se pokusila ukázat různé typy a projevy nízkého sebevědomí. A i když se na první pohled může zdát, že problém v knize řeší hlavně ženy, myslím, že to tak zdaleka není. A že možná muži kolem mých žen si věří mnohem méně, než se na první pohled může čtenáři jevit.

Lidovky.cz: Sestra Naďa ve třetím příběhu odhaluje údajné podvody kolem obchodu s pupečníkovou krví, což je oblast, ve které jste vy sama také pracovala. Jak to tedy s tou pupečníkovou krví doopravdy je?
Zkusím to jednoduše vysvětlit: v léčbě pomáhá pouze pupečníková krev od cizího člověka. Zdůrazňuji slovo cizího. Vaše vlastní pupečníková krev vám je k ničemu. Není zde prostor pro podrobný výklad. Cizí, tedy darovanou pupečníkovou krev v České republice zpracovává jenom Banka pupečníkové krve ČR. Vše ostatní jsou společnosti, které se snaží nalákat rodiče na uložení pupečníkové krve vlastního dítěte. Zaštiťují se u toho draze uplácenými odborníky a rádoby slibnými studiemi. A tahají tak z lidí peníze. Já jsem pracovala v Bance pupečníkové krve ČR. Protože je to neziskový projekt, svého času vznikla jakási vize spojení této banky s jednou ze společností, které uchovávají pupečníkovou krev pro vlastní potřeby dítěte. Podmínkou bylo, že tato společnost nastaví eticky přijatelné komunikační strategie – tedy, že začne rodičům říkat pravdu o vlastní pupečníkové krvi. I tak by si mnozí lidé odběr svého dítěte zaplatili, protože si říkají: co když se udělá nějaký zázračný objev... Nicméně asi po roce a půl spolupráce jsme pochopili, že tohle prostě není možné. Obchodní zisk je pro tyto společnosti prioritou, víc než pravda a dobro rodičů. Já osobně, kdybych si měla volit, jestli si nechám pro své dítě uložit vlastní pupečníkovou krev, tak si raději za ty peníze koupím kvalitní odšťavňovač a myslím, že bych tím pro zdraví svého dítěte udělala podstatně víc.

Lidovky.cz: Pracujete teď na nějakém dalším námětu?
V poslední době jsem zvyklá mít rozpracovaných víc věcí současně. Ve vydavatelství Host čeká na přečtení rukopis knížky pro teeneagery, které pojí nejen společná škola, přátelství, ale hlavně florbal. A nedávno jsem začala pracovat na příběhu, ve kterém se dostávám k některým filosofickým tématům jako je nevratnost času a z toho plynoucí determinace i svoboda, proměny, stálost a tak dál. Ale k tomu bude myslím ještě dlouhá cesta.

  • 1Diskuse
Hedvika  Petrželková

Autor

Hedvika Petrželkováhedvika.petrzelkova@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Baví vás vaření?
Baví vás vaření?

Inspirujte se recepty na eMimino.cz

Najdete na Lidovky.cz