27. února 2009 12:52 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Byly to úlitby bohům

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 66Diskuse
Spisovatel Josef Škvorecký. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Spisovatel Josef Škvorecký. | foto:  Tomáš Krist, Lidové noviny
Na konci loňského roku tomu bylo padesát let, co poprvé vyšel jeho román Zbabělci. A letos v září Josef Škvorecký oslaví 85. narozeniny.
Uplynulo již padesát let od vydání vašeho debutového románu Zbabělci a šedesát let od jeho napsání. Kdy jste ho naposledy četl vy sám?
Velmi dávno. Kdy přesně, to nevím, ale když hned po „kritické“ explozi v Praze v lednu 1959 americké nakladatelství Grove Press požádalo o smlouvu, DILIA jim na rozkaz stranovlády sdělila, že autor si nepřeje být vydáván v USA. Autor si to sice přál, ale protože práva na svůj román nevlastnil on, nýbrž KSČ, která vlastnila všechna práva kohokoliv na cokoliv, z vydání sešlo. S příchodem oblevy na počátku 60. let DILIi povolili, aby povolila vydání v Dánsku, Jugoslávii, Maďarsku, Západním Německu a v Itálii, a když jsem takzvaně zradil, tedy odešel do exilu, dočkal jsem se v roce 1970 konečně i amerického vydání. Takže naposledy jsem Zbabělce četl patrně někdy v roce 1969 v Kalifornii, když jsem v korektuře dostal překlad dnes už nebožky Jeanne Němcové, pořízený pro Freda Jordana, tehdy šéfredaktora tenkrát ještě prosperujícího Grove Press. Od té doby si v nich občas zalistuju, přečtu si tu atam pasáž, a divím se, že to není tak špatné, jak jsem si před prvním českým vydáním myslel.

Objeví se v některé z vašich dalších knih ještě Danny Smiřický?
Pochybuju, protože je velmi nepravděpodobné, že bych měl ještě čas o něm něco napsat.

Plné znění rozhovoru si můžete přečíst zde.

Co tedy nyní píšete?
Máme hotovou asi tak třetinu už sedmé detektivky ze série o aristokratické dvojici Anky a Tonyho Lomnických a o torontském inspektoru Sinclairovi. Ale protože Zdena onemocněla, odložili jsme to na později.
Víte, stalo se mi to, o čem si Faulkner myslel, že se stane jemu, on ale příliš brzy – v pouhých pětašedesáti – umřel. Podle svědectví jeho bratra Johna často mluvil o tom, že „až se vypíše, začne dělat detektivky“. „K tomu stačí,“ píše John Faulkner, „najít si formuli, která se osvědčí, a člověk ji může užívat pořád dokola. Stačí změnit jména hrdinů a místo děje.“ Jenže Faulknerův poslední román Pobertové rozhodně žádné známky „vypsání“ nenese, takže k psaní detektivek se nedostal.

V České televizi letos probíhá velká retrospektiva české filmové vlny z 60. let. Vy jste si sám také zahrál ve filmu O slavnosti a hostech. Jak na tyto filmy vzpomínáte?

Do Nové vlny patří i Schormův Farářův konec z roku 1968, kde podobně jako v Němcově O slavnosti a hostech také vystupuju, a to prorocky jako univerzitní profesor. Kvůli tomu však s filmem spokojen nejsem. Je to Schormova jediná komedie, vlastně celá prorocká a dokazující, že ten zasmušilý a smrtelně vážný člověk, jak to někdy bývá, měl v sobě skrytý talent režiséra tragikomedií.

Jak vůbec zpětně hodnotíte filmové a televizní zpracování vašich děl?
Největší radost jsem měl z Kachyňova pětidílného televizního miniseriálu Prima sezóna z roku 1994. Kachyňa beze zbytku pochopil duch předlohy, obsadil film mladými, většinou začínajícími herci a herečkami, což dodalo vizuálnímu ztvárnění mých povídek svěžest, a z některých - z Ani Geislerové nebo Táni Vilhelmové - jsou dnes hvězdy. Bylo to do jisté míry i jeho téma, jak se mi přiznal, a točil tedy s mimořádným zaujetím. Ale docela povedený je i Tankový prapor Víta Olmera, vzdor většinou nepříznivé kritice nejnavštěvovanější český film snad všech dob, a věrně do vizuální podoby převádějící ten život s blátem v pásech, které se den co den muselo pracně vyškrabávat, takže tankisté byli snad nejupracovanější a jistě nejšpinavější vojáci československé armády.

A litujete, že k zfilmování některé vaší prózy nedošlo?
Ano, lituju. V létě 1968 nám totiž s Milošem Formanem schválili synopsi filmu podle Zbabělců, jenomže Miloš měl na podzim začít točit svůj první film v Americe, a tak tam odjel. Ten film se nakonec nekonal, a svůj skutečně první hollywoodský film Miloš natočil, až když jsme všichni byli za oceánem. Setkali jsme se v New Yorku, kde Miloš hledal neherce pro svou americkou premiéru. Dodnes si myslím, že z toho byl jeho nejlepší americký film Taking Off, protože v něm žije estetika, která se narodila ještě v Praze příběhy o Černém Petrovi a o Láskách jedné plavovlásky. A pokud jde o Zbabělce, svitla naděje. Jestliže všechno klapne, bude je režírovat Petr Forman. Ano, syn mého starého kamaráda, jehož jsem v Náchodě vídal s jednou rukou v sudu zelí v hokynářství pana Švába.

Velký úspěch na českém knižním trhu nedávno zaznamenaly tři svazky korespondence Jana Wericha a Jiřího Voskovce. Jaké bylo vaše setkání s těmito osobnostmi?
Wericha jsem osobně viděl jen jednou, když jsme za ním přišli s Evaldem Schormem a měli jsme pro něj návrh. Četl jsem tehdy, už nevím kde, o jakémsi knězi někdy z 15. století, který si po dlouhém a vyčerpávajícím zápase se svědomím přiznal, že čarodějnice z inkvizičních procesů vypovídají jedna jako druhá, jako by se ty odpovědi naučily od stejného učitele, a dospěl k názoru, že identické výpovědi nemá na svědomí jejich styk s ďáblem, ale muka způsobená „čarodějkám“ řemeslem inkvizičních katů. Když se odvážil přednést to prozření svému představenému, načal sled událostí, které ho nakonec dovedly k doživotnímu uvěznění v klášterní cele. Schormovi se příběh zamlouval, podobnost s procesy, jichž jsme všichni byli svědky v předchozí dekádě, byla nabíledni. Šli jsme tedy za Werichem nabídnout mu roli. Jakou, to jsme přesně nevěděli, protože jsme neznali víc než tenhle stručný popis nešťastného života. Werich byl už tehdy, zdálo se mi, dost nemocný, slíbil, že to uváží, a my jsme odešli. Schorm začal točit Farářův konec podle mého námětu a scénáře. V den, kdy jej dotočil, jsme byli se Zdenou u mé překladatelky Lídy Sassové v Mnichově, a tam nás zastihla zpráva o návštěvě nezvaných bratrů v zemi. Z dalších plánů sešlo.

S Jiřím Voskovcem jste se ale pak setkával častěji.
Voskovce jsem znal osobně a stýkal jsem se s ním občas po řadu let v Americe. Setkali jsme se ale už dřív, když jsem byl s Josefem Nesvadbou v New Yorku v tom zmíněném období benevolence mocných lhářů z kachlíkárny v Praze. A dopisovat jsme si začali už na samém začátku toho benevolentního údobí, ale už nevím, jak to vlastně začalo. Voskovec ovšem skutečně uměl psát dopisy. Mám dojem, že to bylo vůbec to nejlepší, co uměl, s výjimkou písňových textů. Takže když jsem se poprvé dostal do New Yorku, samozřejmě jsem za ním šel. Bydlel tenkrát na Village Square, v srdci kumštýřské a beatnické čtvrti veleměsta. O čem jsme mluvili, nevím. Asi o Praze, nejasně si vzpomínám, že se mě vyptával na Jiřího Suchého a jeho divadlo, patrně už tenkrát pochopil, že Suchý není imitátor, ale pokračovatel. Potom jsme se s ním octli v exilu, moje žena nastartovala nakladatelství a já dostal nápad, který vedl k dlouholetému střídání naděje s rezignací a který přerušila až Voskovcova smrt.

O jaký nápad šlo?
Po našem prvním setkání v manhattanském baru, kam mě Voskovec pozval, jsem ho požádal o napsání pamětí. Netrvalo to ani čtrnáct dní a dostali jsme od něho asi sedmdesát stránek počínajícího rukopisu. Domníval jsem se, že myšlenka na sepsání vzpomínek ho zaujala, a ohlásili jsme Voskovcovy paměti Stín svobody v katalogu, který jsme každoročně rozesílali čtenářům. Omyl. Zaujala ho myšlenka napsat zcela originální paměti, zčásti vzpomínky na Osvobozené divadlo, zčásti jeho osobní filozofii umění, zčásti rozbor her, které psali s Werichem, zčásti esej o herectví, zčásti vzpomínky na nikdy nezašlé přátelství obou, ačkoliv je události světa rozdělily - zkrátka paměti složené z mnoha takových částí, po všech stránkách nevídané, prostě originální.

A to byl kámen úrazu.
Voskovec produmal přemýšlením o struktuře svých velepamětí to poslední desetiletí, které mu zbývalo, a nenapsal už nic. Nakonec jsem ho chápal. V New Yorku platil Voskovec za distinguished actor, tedy význačného, nebo spíš váženého starého herce, což je vlastně šidítko, poskytované hercům, kteří se nikdy nedostali do první, neřkuli hvězdné herecké kategorie. Hraním se živil a uživil, ale byl to tvrdý chleba, nesnadná existence. Role si nemohl příliš vybírat, jestli si je vůbec mohl vybírat aspoň trochu. Když se nám po x-té omlouval, že paměti ještě nemá, vysvětlil nám svůj problém: pokud hraje, nemá na nic jiného čas, a když nehraje, tráví typické dny vážených starých herců nervózním sezením u telefonu, až a jestli přístroj zazvoní a agent mu zvěstuje dobrou zprávu: Mám pro vás roli.

Vloni také uplynulo sto let od narození Egona Hostovského. Jakou máte na tohoto autora vzpomínku?
Hostovský měl u mého otce špatnou pověst. Mluvím však o starém panu Hostovském, Egonově otci. Starý pan Hostovský vlastnil v Hronově jakousi továrničku a, podle vyprávění mého otce, velký byznysmen to zrovna nebyl. Můj otec byl disponentem Länderbanky, později Banky pro obchod a průmysl a ještě později Dresdner Banky, ale tam už starý pan Hostovský nechodil a Egon, který se na náchodském gymnáziu potýkal s panem ředitelem Spalem a později se v Praze dal na riskantní dráhu spisovatele, už byl tou dobou v Americe. Uběhlo mnoho let, můj otec i starý pan Hostovský byli už na onom světě, a mně jednou zatelefonovala Olga Hostovská, že by se chtěla se mnou sejít. Byla to Egonova dcera, která s ním v dětském věku do exilu nešla a v Praze nyní byla nakladatelskou redaktorkou. Probudilo to ve mně popsané vzpomínky na spor mého otce s jejím dědečkem, tak jsem ji pozval do Vaňhovy rybárny. To se mi nevyplatilo. Přišla, byla krásná, a já v záchvatu kavalírství objednal krevety. To bylo jídlo, pokud se pamatuju, v Praze tehdy nikoli běžné. Ani nevím, jestli Olga neodmítla, protože co potom potkalo mě, jí se nedotklo. Buď jak buď, Olga mi vyřizovala pozdrav od svého otce, s nímž se setkala v Dánsku. Bylo to v době oblevy v 60. letech, kdy se estébáci někdy snažili o benevolenci. Olžin otec prý četl Zbabělce a rád by se se mnou sešel, a jestli by to nešlo třeba v Paříži, když se teď poměry, zdá se, uvolňují... Nakonec jsme se setkali až v Torontu.

A proč se vám setkání s Olgou Hostovskou nevyplatilo?
Tenkrát u Vaňhy jsem spolkl asi třetí nebo čtvrtou krevetu, a najednou se mi udělalo nevolno, pak na omdlení. Vypotácel jsem se z rybárny, ani nevím, jestli jsem Olze řekl Sbohem, patrně jsem však nezaplatil účet. Na Václaváku jsem skočil do taxíka a jel jsem domů na Břevnov. Zdena byla v práci a já měl pocit, že umírám. Strávil jsem hodnou chvíli tím, že jsem se, na telefonickou radu Dr. Ludvíka „Louise“ Švába z Pražského dixielandu, zbavoval obsahu žaludku, pak jsem vlezl do postele a z následku krevet jsem se vyspal.

Takže jste nejdřív poznal otce Egona Hostovského, pak i jeho dceru. Kdy jste tedy konečně potkal jeho samotného?
Asi o deset let později, v domě společného přítele pana Havlíka v Torontu. To byl milý pán, který měl za války továrnu, prý na výrobu vrtulí do amerických bombardérů, a, pokud vím, byl zodpovědný za vydání Egonovy poutavé knihy Literární dobrodružství českého spisovatele v cizině aneb O ctihodném povolání kouzla zbaveném. Toho dne jsme seděli dlouho do noci, pokoušeli se mluvit o literatuře, ale Egon chtěl hlavně mluvit o Praze.

V exilu se necítil asi úplně dobře.
Ne. Egon Hostovský byl člověk, který do exilu nepatřil. Zlomyslností osudu v něm však prožil většinu života a taky v něm umřel. Byl to smutný, žalostivý člověk, oprávněný pesimista a bolestín. Vydali jsme mu Všeobecné spiknutí a připravovali jsme výbor z ohlasů na jeho dílo, doma i v cizině. S prvním výtiskem románu, který nám mimořádně vyrobili v tiskárně, ještě než svázali náklad, jsme se Zdenou letěli do New Jersey, aby měl Egon radost, a dali jsme mu jej na smrtelné posteli. Za několik dní jsme se Zdenou letěli do New Jersey znova...

V dobách, kdy jste byl ještě v Československu nakladatelským redaktorem či redaktorem ve Světové literatuře, se občas muselo kvalitní dílo zaštítit z dnešního pohledu problematickým doprovodným textem - ať už musel být autor nahlédnut mírně kriticky, či bylo nutné napsat pár vět takříkajíc z marxistického hlediska. Jak to ale dnes vysvětlit mladým lidem, kteří neumí v těchto textech číst „mezi řádky“?Pokud se mladým lidem vysvětlí rozdíly mezi demokracií a diktaturou - a to snad pro učitele není nesplnitelný úkol - pochopí jistě, co bylo takzvané zaštiťování „problematických“ textů. Za komunismu byl například podezřelý „naturalismus“, což pro dozorce nad literaturou mohlo být v různě se měnících dobách všechno od nevinně erotických náznaků přes takzvaná sprostá slova až po vraždy, byť i jen jako výchozí body k dedukci. I otěhotnění se muselo nějak opisovat. Pamatuju se na socrealistický román, kde mladí manželé sedí pod rozkvetlou třešní nebo jiným ovocným stromem. Manželka zjistila, že je těhotná, ale jak to v socrealistickém románu říct manželovi? Tahle se zarděla a ukázala do koruny stromu, kde ptačí matka právě krmila mláďata. Manžel pochopil.

To se týkalo samotného díla. A co předmluvy a doslovy?Přesně řečeno „zaštítění“ bylo to, čemu se ve starém Římě říkalo „úlitba bohům“. Byl to text v jinak objektivním až nadšeném doslovu nebo předmluvě, který nebyl určen čtenáři a autor ho nemyslel vážně. Byl určen pro cenzuru, respektive pro ty stranické pracovníky v nakladatelství, kteří chtěli knize pomoct, aby cenzurou proplula. Dával jim argumenty k použití proti argumentům cenzury. Klasický případ, který potřeboval zaštítění neboli úlitbu, byl román Warrena Millera Prezydent Krokadýlů, který jsem měl tu čest přeložit. Byl to jímavý příběh z drsného prostředí harlemských gangů, sociální román par excellence. Vinul se jím velice pěkný motiv mladé dívky, která, ač žije v Harlemu, tedy v New Yorku, sní o cestě autobusem do San Franciska, aby uviděla moře. Netuší, že z Harlemu se dá k moři dojet podzemkou. Pro mě to byl nádherný literární prostředek, jak vyjádřit dívčinu životní situaci.

Jenže k ptačím mláďatům v koruně stromu měl Prezydent Krokadýlů poněkud daleko.
Všichni hrdinové románu mluvili nevycválaným slangem harlemských mladíků, samozřejmě plným „sprostých“ slov, hodně se souložilo, válka mezi gangem Krokadýlů a konkurenčním gangem byla krvavá, a to bylo pro cenzuru tehdejšího režimu rozhodující. Byl jsem s rukopisem předvolán k jakémusi soudruhovi na Ústřední výbor strany, a ten mi vyložil jejich literární teorii: Prezydent Krokadýlů je pokrokový román v kapitalistické Americe, ale v socialistickém Československu je to román reakční, protože hrubě naturalistický. Do sporu byl přibrán ředitel jedné polepšovny, od něhož se čekalo, že napíše předmluvu, která ukáže, jak u nás už takové společensko-patologické jevy nejsou. Tomu dobrému muži se však román líbil a napsal předmluvu dokazující, že u nás se rovněž právě takové jevy vyskytují. V téhle situaci jsem nakonec napsal předmluvu sám, vyzdvihl jsem všechny krásné a literárně cenné aspekty románu, jeho lidskost a zvláštní lyričnost, ale skončil jsem tirádou ve stylu Rudého práva, že román je vážná obžaloba kapitalistického systému a tak dále a tak podobně...

To jsou právě texty, které dnes mohou být vnímány jako problematické, přestože důvodem jejich vzniku bylo jen to, aby dotyčná kniha mohla vyjít.
Bylo to typické zaštítění, v tomhle případě však nepomohlo. Slov nevhodných k jídlu bylo v románu příliš mnoho, a dokonce tam hoši s dívkami dělali to, co s hoši s dívkami dělali vždycky a všude. Román byl po dva roky pozastaven cenzurou, a nakonec vydán ve velmi nepatrném nákladu „jen pro potřebu pedagogických pracovníků“. V tom smyslu do něho vložili letáček.

Stále pokračuje vydávání vašich Spisů. Je nějaký text, který jste do nich nechtěl zařadit?
Všechny texty, které vyjdou, jsem do nich zařadit chtěl. Nezařadil jsem spoustu básní a taky jednu hru z počátku 60. let, která obsahovala prvky úlitby a kterou chtěl režírovat Alfréd Radok. Vyžadovala by asi zaštítění naruby: vysvětlení, proč tam jsou ty prvky tehdy zamýšlené jako zaštítění.

  • 66Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Baví vás vaření?
Baví vás vaření?

Inspirujte se recepty na eMimino.cz

Najdete na Lidovky.cz