Bývalá prokurátorka se už odsoudila sama

Ponechme stranou,  kdy a zda vůbec stane Ludmila  Brožová-Polednová před soudem. Mnozí máme na paměti případ Aloise Grebeníčka, jenž  se tak dlouho vyhýbal  české justici, až  se  vydal na  pouť k soudu Poslednímu.  V dané chvíli je mnohem důležitější a zejména poučnější vědět,  jak o  krutém údělu dr. Horákové smýšlí s odstupem času žena, která jí ho  spolu dalšími komunisty přivodila. Je si vědoma, že poslala  na smrt nevinnou ženu?  Má  v sobě alespoň trochu pokory, aby si dokázala  uvědomit svůj  podíl   viny  na zmařeném lidském životě? Lituje toho, co se tehdy stalo?  A co hlas svědomí?
   Na všechny tyto otázky přináší rozhovor  srozumitelné odpovědi.  Tím, co bývalá prokurátorka řekla, se z morálního hlediska odsoudila sama,  bez ohledu nato, jak dopadne  uvažovaný proces. Co tedy dělat, poslat   ženu  takřka devadesátiletou do vězení, bude-li shledána vinnou?   Ne, mstít se jí nikdo nechce, ale pojmenovat  zločin  – to  z úcty k památce  Milady Horákové a jejím popraveným druhům udělat musíme.   Dr. Horáková nebyla ateistkou, nabízí se tedy možnost, zda by z lidského hlediska nebylo řešením   Brožové-Polednové odpustit, jak velí křesťanská ctnost?  To má ale smysl  jenom  tehdy, když  předchází  lítost nad spáchaným činem, tedy to, čemu se v náboženské terminologii říká pokání. Nic z toho  bývalá prokurátorka ani v náznaku neprojevila.   Až  to člověka nutí se ptát:  mají komunisté   vůbec nějaké svědomí?