LN Co vás napadne jako první při vyslovení jména Václava Havla?
Boží člověk. Člověk múzou a bohem políbený. Múzou proto, že to byl skvělý umělec světového formátu, a bohem, protože tady splnil svoje poslání. A taky proto, že tady byl dokonce na dluh, vlastně z boží vůle. Po tolika náporech, stresech, operacích a diagnózách nám bůh dával to štěstí, že mu život prodloužil. Pánbůh ho musel milovat. Jen si vezměte ty osmičky z Havlova života – roky 1968, 1989 a datum 18. prosince, tedy čtvrtá adventní neděle, kdy Václav Havel odešel.
A byl velmi zodpovědný, nikdy nic neřekl jen tak, všechno měl promyšlené. Zase tady semínko, aby lidé byli slušní, čestní a nezákeřní. Teď už bude záležet jen na nás, jestli tak budeme žít. Nebude to pro Václava Havla, ale pro nás.
LN Vzpomenete si na vaše první setkání?
To bylo při revoluci na balkoně Melantrichu. Brzy po 17. listopadu mě syn Martin poprosil, abych ho ráno vzbudila, že musí na Václavák. Já mu to zakázala, ale on že musí. Tak jsem sedla a začala psát svůj projev a utíkala na ten balkon. Tam jsem Václava Havla oslovila, že mám co říct lidem, a on na to, ať to udělám. Zdálo se mi to dlouhé, ale Havel řekl, ať nic neškrtám.
Jak úspěšná olympionička vzpomíná na setkávání s Václavem Havlem, najdete v úterním vydání Lidových novin, ve speciálu věnovaném úmrtí exprezidenta.
