Pojmenovat svůj film Cigán je v zemích bývalého Československa (v takovém Maďarsku to asi taky o moc lepší nebude) distribuční sebevražda. Nejenom proto, že se tím dává najevo přítomnost hrdiny, s nímž se bude jen málokdo chtít ztotožnit. K věci patří i to, že se k němu bude vyjadřovat nemálo lidí, kteří ho neviděli. Proč na něj taky chodit, když to samozřejmě bude jenom další pokus "politicky korektně" či "multikulti" masírovat nás, kdo víme své... Šulíkův film ale představuje, myslím, upřímný pokus překročit stereotypy, jež se na Romy a jejich život v českých a slovenských debatách nabalily, a činí tak způsobem v kontextu hraného filmu zemí bývalé federace pozoruhodným, byť v mnoha ohledech nevyrovnaným.
Šulíkův film byl natočen ve skutečné romské osadě Richnava a prakticky z každého jeho okénka je to vidět. V českých podmínkách přitom snahy o zachycení současnosti v hraném filmu často přinášejí bezpohlavní obrazy jaksi katalogově středostavovského bytí. Z toho hlediska je pokrok už to, když se podaří, aby film dýchal atmosférou nějakého konkrétního místa. V případě Cigána je to navíc místo výjimečné, silné. A režisérovi se spolu s kameramanem Martinem Šecem podařilo udělat z prostředí jednoho z protagonistů svého příběhu, toho nejzajímavějšího.
Vyhnuli se při tom dvěma nejrozšířenějším klišé, jež se k jejich tématu vážou - neukazují idealizovaný obraz ohnivě vitálních "lidiček", kteří si neustále vyzpívávají srdce v exotických písních. Nedělají ani "sociální porno", nad nímž by se dobře situované publikum mohlo s libostí hrozit, v jakých že to strašných podmínkách žijí ti druzí.
Šulíkovy druhé plány
Romská osada je v Cigánovi ukázána jako místo jistě barvité, kde se toho hodně děje a často jsou to věci dost fotogenické nebo legrační. Zároveň je to ale i past, která hlavního hrdinu spoutává, brání mu najít si vlastní cestu. Občas se tam hraje a zpívá, taky se krade, hmotné problémy se mohou řešit prodejem dcery... Hrdinové Šulíkova filmu se setkávají s rasismem, autoři ale nesugerují, že problémy obyvatel osady jsou výhradně důsledkem chování většiny k nim. Obrazy v Šulíkově filmu často mají zajímavé a působivé druhé plány. S těmi prvními je ale občas potíž.
Hamlet z východního SlovenskaCigán |
Šulík do hlavních rolí filmu obsadil neherce, kteří do Cigána vnesli jakousi "věrohodnost obličejů", na některé scény ale herecky nestačí; těžko jim to vyčítat, asi to patří k věci. Možná s tím souvisí i překvapivě klidná dikce, jíž jsou vedeny dialogy - zrovna v tomhle prostředí by jeden čekal trochu expresivnější projev. Ján Mižigár v hlavní roli si ale kameru ochočil, za jeho tmavýma očima je možné vidět skutečnou hloubku. Trochu zbytečné jsou ve filmu některé vedlejší linie, například návštěva dokumentaristů, kteří o Adama jeví zájem.
Moment, kdy jeden člen štábu zdlouhavě vypráví protiromský vtip, je jeden z mála, kdy Šulíkův snímek spadne do popisného "tepání nešvarů". Naprosto neústrojná pak v Cigánovi je hamletovská linka, reziduum původního záměru natočit Shakespeara v romské osadě. Z Hamleta ve filmu zůstala jedna docela povrchní aluze, Adamův vnitřní konflikt se týká docela jiných věcí. Motiv obviňujícího otcova ducha kvůli tomu vypadá jako příklad laciného intelektuálna. Nadbíhání divákům, kteří si mohou pogratulovat, že si té jasné analogie všimli. Ústupek světu městských snobů, naprosto cizorodý ve filmu, jenž se mu v jiných ohledech vymyká.
