Pokud někdo chová jako domácího mazlíčka králíka, asi bude vědět, jak toto zvíře „zhypnotizovat“. Zvíře se položí na záda, se zadečkem výše než hlavou. Králík se chvíli brání, pak ovšem upadne do stavu strnulosti. Během několika minut mu tak lze třeba zastřihnout drápy. Pak stačí králíka otočit na nohy, a ten se ze svého stavu rychle probere.
Hraní na „mrtvého brouka“ u zvířat pokládáme většinou za obranné chování. Někdy by mohlo sloužit ke zlepšení mimikry kořisti. Dokonalé znehybnění přispěje ke splynutí s pozadím. Někteří dravci mohou být alespoň částečně handicapování při lovu nehybné kořisti (obligátním příkladem jsou hadi).
Ani u dostižené kořisti není na strnutí příliš pozdě. Na to lze namítnout, že většina dravců není tak vybíravá, aby si neposloužila mrtvou kořistí. Experimenty ovšem potvrzují, že nehybná kořist má výhodu.
| Hráči se smrtí |
|
Na první pohled nemůže být nic riskantnějšího než vzdát se tváří v tváři silnějšímu nepříteli bez vší snahy. Ale kupodivu se tato strategie vyplácí: dokazují to pozorování v přírodě i kontrolované experimenty. Zvláště, když zvířata svůj výkon doprovází i speciálními efekty jako had heterodon obecný, který vydává při hře na mrtvého odporný puch nebo si dokonce z tlamy nechá kapat krev. Navíc je jako dobrý herec - manipulátor schopen během výstupu sledovat i své publikum. Experimenty prokázaly, že pokud odvrátí pozorovatel tvář od ztuhlého hada, ten se ze svého stavu probere rychleji. V některých případech ale není důvod strnulosti tak jasně obranný, a vědci nevylučují, že by mohlo jít o chování bez evolučních výhod. Strnutí také může být hra s cizí smrtí, když nehybnost předstírá lovec čekající na kořist. |
Výhodu měly i křepelky, které dokázaly znehybnět po ulovení. Kočka je někdy zanechala živé, když zaútočila na jinou kořist. Pokud má „na dosah“ větší množství cílů, je pro dravce patrně výhodnější vrhnout se po další kořisti, než si dlouho ověřovat, že je první skutečně mrtvá.
Dnes se podobné experimenty se živými savci a ptáky neprovádí, jejich místo zaujal hmyz. Například japonský tým Takahiseho Mijatakeho zkoumal chování potemníků hnědých. Tito brouci někdy upadnou do nehybnosti, která se u konkrétních jedinců liší svou délkou.
Výzkumníci pak vybrali skupinu 20 potemníků s nejdelšími a nejkratšími „výpadky.“ Selektivně potemníky pěstovali po dobu několika generací, až byl rozdíl v délce strnutí okolo dvou minut. Obě skupiny pak vědci „nabídli“ skákavým pavoukům. Lépe se dařilo přežívat skupině s delšími a častějšími záchvaty strnulosti.
Mnozí z nich dokázali roli „mrtvého brouka“ ještě vypilovat. Mijatake zjistil, že někteří z nich vypouštějí při strnutí benzochinon, což je látka, která (alespoň lidem) nepříjemně zapáchá.
Svou techniku k dokonalosti dovedl třeba had heterodon plochonosý (také obecný), který se při předstírání smrti otočí na břicho a začne vylučovat exkrementy nebo jiné nepříjemné pachy. Někdy mu dokonce z úst kape krev.
Jeho iluze přesto není dokonalá: otočen zpět na břicho had neodolá svým hereckým sklonům a „mrtvola“ se sama znovu otočí zpět. Ale nejde o obecnou záležitost. Užovka obojková, která používá podobnou strategii, se už tak snadno neprozradí. V některých případech také smrt není tím, čím se zdá. Japonská kobylka Criotettix japonicus strne přímo v tlamě žáby, která ji požírá. Nejde ale o žádné hraní. Kobylka strne v pozici, která žábě stěžuje polykání. Při pokusech v laboratoři díky strnulosti v postavení s vystrčenýma nohama dokázalo „z jámy lvové“ uniknout 16 ze 20 kobylek.
Smrt bývá také někdy lovným prostředkem. I když takových případů biologie zaznamenává poměrně málo, v přírodě jsou patrně dosti časté. Typickým příkladem je ryba z rodu cichlid, Parachromis friedrichsthalii. Nehybně leží na dně, aby mohla zaútočit na rybky, které se chtějí živit na jejím zdánlivě mrtvém těle.
