A pak přišel onen osudový večer, už nevím, jestli to bylo pondělí, nebo úterý, a ve zprávách říkali, že humanistické aktivisty v jejich hladovění vystřídá zelená koaliční poslankyně Zubová a že o hladovění svým sexy mozkem uvažuje i Jiří Paroubek. Až mu to lékaři dovolí. Představa proti radaru hladovějícího Paroubka byla tak neuvěřitelně bizarní, že mi málem vypadl z ruky joint.
A v tu chvíli padlo ono osudové rozhodnutí, že do toho jdu taky -když může Paroubek a zelení, proč ne já, že... V pátek šestého června jsem v pražské kavárně Řehoře Samsy před kamerami a objektivy fotoaparátů slavnostně posnídal - měla to být moje poslední snídaně do podpisu smlouvy o budování americké radarové základny u nás - a hladovku pro radar oficiálně zahájil. Kolegové novináři odvedli obrovský kus práce - přestože nejsem ani zdaleka tak fotogenický, sympatický a lásku vzbuzující jako pan Tamáš, byla zpráva o mé proradarové hladovce ten den opravdu všude. A začal všední život hladovkáře, který je, jak se ukazuje, poučnější než studium na univerzitě.
Obranný radar tu chce víc lidí, než by se zdálo
Držím hladovku „tamášovku“ podle pravidel, která vytvořili protiradaroví aktivisté - takže jako oni piju ovocné džusy a zeleninový vývar. Hlad přešel už v neděli, dva dny po zahájení hladovky. Sil neubývá, v džusu a zeleninové polévce je živin a energie, že mohu vydržet dlouhé týdny. Jediné, čeho mi opravdu ubylo, je volný čas.
Večery už od začátku hladovky trávím odpovídáním na e-maily a esemesky a přiznávám, že odbavovat nestačím. Osmdesát procent mailů je povzbudivých, často nacházím od lidí, které jsem nikdy neviděl, nabídky na převzetí hladovky do štafety. Až mi bude z hladu opravdu zle, rád toho nejspíš využiju, ale zatím není třeba. Takže prozatímně všem pisatelům, co mi vyjádřili podporu, alespoň moc děkuju. Ty dopisy mě totiž přesvědčují, že celá moje hladová performance má smysl, že obranný radar tu chce mnohem více lidí, než by se podle médií zdálo, a že dojem o masovém odmítání radaru je vyvolán jen a jen mimořádně hlasitým křikem protiradarových aktivistů a pacifistů. A že bylo potřeba, aby byl slyšet i jiný hlas.
Neveselá zpráva
Pak ale chodí i opačné dopisy -a musím přiznat, že jsou více než poučné. „Já mám mnohem větší strach ze Židů a Izraele,“ napsal mi například rastaman z Jindřichova Hradce, se kterým se od vidění léta znám, a mou hladovku jednoznačně odsoudil. Není to žádný mladíček, asi v mém věku - přesto neslyšel ozvěny výbuchu, když islámští teroristé narazili letadlem do WTC. Neslyšel ozvěny výbuchů v londýnském metru, když tam islámští teroristé zabili desítky lidí. Neslyšel výbuchy bomb islámských teroristů na nádraží v Madridu. A protože nic neslyšel, tak se islámského světa, proti kterému nás má radar chránit, nebojí, nemá proč.
Zato ti Židi - oni ho sice, na rozdíl od muslimů, nikdy neohrožovali, oni sice, na rozdíl od muslimů, nikdy na euroatlantický okruh nezaútočili, přesto se jich ten milý levičák bojí. Vždyť Židi přece můžou za všechno a odjakživa, to dá rozum!
Kromě vyloženě neonacistických, antisemitských reakcí, jako mi poslal ten jindřichohradecký rasta, v negativních reakcích převládaly dopisy jako tento: „Mám velkou obavu z toho, abyste se na stará kolena (až Spojené státy odtajní dnes přísně tajné dokumenty) nedozvěděl, že u radaru stála „taková malinká chaloupka strýčka Sama“, ve které byli protiprávně mučeni a vyslýcháni lidé / ze které řídila CIA únosy podezřelých osob / kde DEA násilně nutila pěstitele konopí ke kolaboraci / jejíž pravé poslání bylo vládě a občanům ČR programově utajeno...“
Je to prostě jasné - největším nepřítelem naší země pro mladou levici jsou zkrátka Američané, bez ohledu na to, že naši zemi osvobodili z nacistického otroctví a klíčovou měrou přispěli k jejímu osvobození z otroctví komunistického. Prostě hladovka - kromě gesta pro radar - přinesla i neveselou zprávu o české kolektivní paranoi, kterou zjevně trpí značná část populace.
