Topolánek jako by si chtěl ještě v Turecku užít svobody, a tak se do svých unijních partnerů pořádně pustil. Bojí se prý vstupu Turecka, a proto ho oddalují v naději, že „ten proces zemře sám od sebe“. A to byl čajíček proti tomu, co si myslí o evropské reakci na finanční krizi: některé země prý dělají „neskutečná opatření“, stoprocentní garance vkladů jsou „nestoudným krokem“, to, co se stalo v posledních dnech, nabourává důvěru v EU a on je ochoten vetovat jakékoli návrhy, které „půjdou nad rámec selského rozumu a té situace samotné“.
Drsná slova. A nejhorší na tom je, že má Topolánek pravdu. Co se týče bankovní krize, velcí hráči se zatím starali každý o sebe, což znamená, že riziko rozpadu eura není zcela akademická záležitost. Pokud na nějakou zemi dopadne krize obzvlášť tvrdě, může dospět k závěru, že cena za euro v podobě ztráty monetární politiky je příliš vysoká.
Jako vždy v podobných krizích se objevují výzvy k velkému skoku: právě teď musí prý unie získat nové ekonomické pravomoci. Jenže je to stejné jako v zahraniční politice – když země nejsou ochotny najít vůli ke spolupráci, kde by se ta vůle vzala v nějaké nové instituci?
Záchranné bankovní operace, o jakých se mluví, nejsou v kompetenci unie, což znamená, že se velcí hráči budou dohadovat sami mezi sebou bez zástěrky bezvýznamné předsednické země. Je možné, že finanční krize odčerpá veškerou evropskou politickou energii a program předsednictví, který jsme si narýsovali, zůstane v šuplíku. Neudržovat dekorum je ovšem v Evropě vážný přestupek. Topolánek buď mluvil rychleji, než myslil – anebo usoudil, že nemá co ztratit.
