26. prosince 2014 16:00, aktualizováno  16:05 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Děti volaly o pomoc a nešlo je zachránit... Osudy Čechů, které zasáhla tsunami

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 2Diskuse
Česká modelka Petra Němcová | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Česká modelka Petra Němcová | foto: Reuters
PRAHA Letos je to deset let od jedné z největších tragédií moderních dějin. Zemětřesení a vlna tsunami si 26. prosince 2004 vyžádaly životy více než 230 tisíc lidí. Mezi nimi i několika tisíc turistů z Evropy. Na vzdálených asijských plážích umírali i Češi, jiným se příval stěny vody podařilo přežít.

ČAS: 07:58:53

U západního pobřeží severní Sumatry ve třicetikilometrové hloubce do sebe naráží tři tektonické desky – australská, indická a sundská. Pod indickým oceánem vzniká jedno z nejsilnějších zemětřesení, jaké bylo kdy na seismografu zaznamenáno. Otřesy s magnitudou 9,1-9,3 navíc trvají rekordně dlouho – mezi osmi až deseti minutami a vyvolávají vlnu tsunami.

Tragédie Cleverlance

Měla to být pro ně vysněná dovolená. V práci se jim dařilo, vždyť se firma Cleverlance vyšvihla mezi špičku v oboru IT. Pracovala v ní více než stovka lidí a jejich roční obrat činil přes 170 milionů korun.
Jakub Dosoudil byl jeden ze zakladatelů a šéf Cleverlance a v době, kdy se vydal na exotickou dovolenou, mu bylo 27 let. Ve firmě pracovala jako vedoucí školicího střediska i jeho pětadvacetiletá přítelkyně Michaela Beránková. „Přes své mládí byl Dosoudil jeden z nejoceňovanějších podnikatelů v Česku. V roce 2004 mimo jiné skončil až v semifinále soutěže Podnikatel roku. Cleverlance i druhou Dosoudilovu firmu Virklis počítám mezi nejúspěšnější společnosti ve svém oboru, patří mezi nejperspektivnější softwarové společnosti u nás,“ řekl několik dnů po zemětřesení LN Ondřej Bartoš, ředitel Tuesday business network, jiné IT firmy.

Cleverlance se nejdříve orientovala na zahraniční trh, první opravdu velkou tuzemskou zakázku dostala od Komerční banky, pro kterou zpracovala její systém internetového bankovnictví. Mezi její další klienty tehdy patřily hlavně velké české firmy – Česká spořitelna, Česká pojišťovna, Telecom nebo Eurotel.
V počítačové branži se začal Dosoudil pohybovat již během svého studia – na vlašimské průmyslovce spravoval totiž školní počítačovou síť. Hned po škole začal pracovat pro velké světové vývojářské firmy – Borland a Sybase. V roce 1998 využil své zkušenosti a založil úspěšnou PR agenturu Virklis, která se orientovala hlavně na společnosti působící v oblasti informačních technologií.
Na jaře roku 2000 vybudoval spolu se dvěma kamarády firmu Cleverlance. V podstatě z ničeho z ní udělali úspěšnou společnost. „Znal jsem ho jako velice činorodého člověka s neuvěřitelným čichem a intuicí. Měl vždy opravdu dobrodružnou povahu, dovedl se ze dne na den sebrat a odjet pryč. Uměl vždy žít, rozhodně to nebyl žádnej suchopárnej kravaťák,“ popisoval svého kamaráda Ivan Straka.

Dosoudil s Beránkovou chtěli přivítat příchod Nového roku v romantickém prostředí thajského ostrova Phi Phi v resortu Princess. Ráno 26. prosince se vydali potápět do místní nádherně průzračné vody. Když se o několik hodin později dostaly zprávy o katastrofě do Česka, snažili se je jejich blízcí zastihnout na mobilních telefonech. Neúspěšně. Lidé z vedení Cleverlance nemarnili čas a začali po svém šéfovi intenzívně pátrat. „Především jsme se snažili zjistit co nejvíc o tom, kde Jakub byl. Stále jsme doufali, že se najde živý. Dokonce jsme vytvořili pracovní skupinu, která na místo vyrazila a Jakuba hledala. Druhý proud aktivit byl profesionální – chod firmy se nesměl zastavit,“ popsal MF DNES Jiří Bíba, dnes generální ředitel společnosti. Na radnici města Phúket se brzy objevil plakát nabízející odměnu sto tisíc dolarů pro toho, kdo by našel živého Dosoudila a Beránkovou. Jenže po dvou týdnech bylo téměř jisté, že oba tsunami zabila. „Týmu našich potápěčů, kteří na ostrově byli a pátrali po nich, se podařilo najít věci, které jim patřily – letenky, batohy a podobně. Ale nebylo to nic z toho, co s sebou měli v osudnou chvíli,“ řekl tehdy advokát obou rodin Tomáš Roubík.

Květiny na masovém hrobě obětí tsunami
Lidé si připomínají deset let od tsunami v Asii
Žena polévá kámen během modlitby na masovém hrobu obětí tsunami
Portréty obětí tsunami, na které dohlíží budhističtí mniši

Devatenáctého ledna se v českém tisku objevily zprávy, že Thajci mají tělo, které by mohlo patřit Dosoudilovi. „Skutečně probíhá zrychlená identifikace jednoho těla podle vzorků DNA. Výsledek by mohl být znám příští týden. Technicky jde o otázku několika hodin, ale organizačně se to může protáhnout,“ pravil velvyslanec v Bangkoku Jiří Šitler. Dosoudilova rodina se pak dočkala potvrzení smutného faktu. Prvního dubna 2005 se konal v Praze pohřeb.
Cleverlance se musela potýkat kvůli ztrátě šéfa s řadou problémů. „Pro firmu byla nejtěžší ztráta Jakuba. Všechno ostatní, různé praktické zádrhely, které jsme museli řešit, to v ten moment nebylo nic ve srovnání s lidskou ztrátou. V té době jsme byli malá firma postavená na kamarádských vztazích, takže taková událost byla nejbolestnější právě po lidské stránce,“ řekl Bíba.
Rodina Beránkova ze Světlé nad Sázavou na Havlíčkobrodsku musela na potvrzení osudu své dcery čekat dlouhých osm měsíců. Až na konci srpna 2005 specialisté našli tělo na základě otisků prstů. „Ministerstvo zahraniční nám sdělilo, že byla naše dcera identifikována. Je to sice kruté, ale alespoň se budeme moci s dcerou po dlouhých měsících nejistoty rozloučit,“ přiznal otec.

ČAS: 08:09

Země se konečně přestává třást. Banda Aceh, velké indonéské město na severozápadním konci ostrova Sumatra, které bylo od epicentra zemětřesení vzdáleno jen 100 km, se vzpamatovává z šoku. Řada domů je zřícených, lidé se snaží zavaleným pomoci. Ozývá se křik, všichni si uvědomují, že oběti půjdou nejméně do tisíců.

Růže poblíž památníku obětem tsunami

Růže poblíž památníku obětem tsunami

Jediný z rodiny přežil

Na druhý svátek vánoční 2004 už nechce Pavel Manďák vzpomínat. Tehdy šestnáctiletý mladík prožil opravdové peklo. Téměř dva týdny pátral a snažil se najít někoho z rodiny. Dvaačtyřicetiletou maminku Marii, jednačtyřicetiletého tatínka Vladimíra a sedmnáctiletého staršího bratra – také Vladimíra. Bohužel všichni zemřeli.
Rodina majitele úspěšné kroměřížské stavební firmy se vydala na vánoční dovolenou 20. prosince 2004. Cíl: letovisko Wanaburí v oblasti Khao Lak na jihu Thajska. Šestadvacátého prosince se Pavel Manďák od rodiny odloučil. Brzy ráno se totiž vydal za svou vášní. „Krásné prosluněné ráno a já vyjíždím na moře na vratké dřevěné bárce spolu s domorodcem, který neumí anglicky a samozřejmě ani česky, za dalším dobrodružstvím – totiž za mými milovanými rybami. O půl deváté ráno si všímáme zvířeného dna a následné vlny, která se proti nám žene od pobřeží a ani jeden z nás netuší, co že se to vlastně děje. Po třicetiminutovém boji domorodce s pěti až sedmimetrovými vlnami se moře uklidňuje a my se můžeme vrátit zpět ke břehu. Stále netuším, oč jde, ale po dvacetiminutové cestě k hotelu mi to pomalu dochází – tsunami,“ líčil své zážitky v roce 2007 v MF DNES.

ČTĚTE TAKÉ:

Dva dny pak bloumal po plážích plných mrtvol, které se rychle rozkládaly. „Pak jsem byl odvezen vojáky do nejbližšího tábora pro zraněné – ať už fyzicky nebo psychicky. Odtud jsem ale utekl ihned, co mě přivezli. Asi hodinu poté mě jacísi dva lidé posadili do auta a odvezli k jejich kamarádovi, abych se prý prospal. Asi zůstanou navždy v mém srdci jako opravdoví přátelé, i když vím, že to z přátelství rozhodně nedělali. I tak jim patří můj obrovský obdiv a dík. Byli to Švéd Michael se svou thajskou přítelkyní Arayou, která nebyla žádnou přítelkyní za peníze, měla vysoce prestižní zaměstnání. Oba byli vzdělaní a velmi inteligentní a pomáhali mi s dorozumíváním se s Thajci. Ti dva byli zřejmě nejochotnější lidé, jaké jsem kdy poznal, a následujících čtrnáct dnů se o mě starali a pomáhali mi najít jakoukoli stopu po mé rodině. Bezvýsledně...“

Místní úřady se snažily příbuzné z pláží odehnat, hrozila epidemie cholery i dalších nemocí. V polovině ledna tak zamířil Pavel Manďák zpět do České republiky za nebližším příbuzným, který mu zbyl – babičkou.
Kromě myšlenek na otce, matku a bratra se řešilo také, co bude se stavební firmou. Ta byla „dítětem“ jeho otce a měla velké zakázky po celé republice. Vladimír Manďák ji založil v roce 1990, kdy měl jednoho zaměstnance, na stavbu jezdil na kole a doma na zahrádce vlastnoručně stloukal bednění. Po letech o něm už místní v nadsázce hovořili jako o místním Baťovi. Uspěl, ale nikdy nepřišel o pověst férového člověka, pro něhož není problém sponzorovat domov důchodců či koncerty.
Syn Pavel ale o firmu neměl zájem, odprodal ji společnosti Syner. „Otec sháněl zakázky, hlavně ty největší – státní, které byly klíčové pro firmu, zatímco ostatní zaměstnanci řešili spíš další fázi, realizaci staveb. Ale když tu teď otec nebyl, firma by asi skončila, protože by se pro ni nesehnala práce a o místo by mohlo přijít všech 270 lidí.“ Sám prožíval velký stres. „V noci jsem nemohl spát, neustále jsem přemýšlel, co všechno se může stát. Občas jsem to psychicky nezvládal, bylo to hodně náročné. I když jsem silný introvert a nerad se svěřuju, najednou – když jsem to potřeboval – nebylo komu.“

Ale obor neopustil, ještě během studií založil s kamarády firmu, obchodující se stavebním materiálem. A navíc rozvíjel rodinný ranč v Kostelanech s hotelem a restaurací, který vybudoval jeho otec. „Ranč v podstatě nevydělával, byl to hlavně koníček rodičů, kteří ho dotovali. Z malé farmy ale pak vznikl velký americký ranč, který v Česku nemá obdoby.“ Prvního dubna 2005 pochoval v rodinné hrobce své rodiče, ostatky jeho bratra se povedlo identifikovat – jako posledního z českých obětí – teprve na začátku října.

ČAS: 08:20

V Banda Acehu vypuká chaos, směrem od moře utíkají a ujíždějí lidé. Tsunami se chystá udeřit do prvního velkého cíle. Městem se během několika minut prožene vlna vysoká mezi 9-12 metry. 60 % všech domů bylo zničeno, ve městě a okolí zahynulo až 167 000 lidí, téměř polovina zdejší populace. Umíraly hlavně ženy a děti.

Otec poznal jejího mrtvého přítele

Byli to, čemu se lidově říká baťůžkáři – cestovatelé, kterým ke spokojenosti stačí batoh na zádech. Pětadvacetiletá Kristýna Jedlinková z Řevnic strávila rok v Severní Americe a pak žila rok v Německu. Její německý přítel Stefan Nendal projel téměř čtyřicet zemí světa a vždy pravidelně volal domů. Jenže onoho 26. prosince se z Pchúketu neozval. A stejně tak neodpovídala na volání Jedlinková.

Její rodina tak okamžitě rozjela pátrání – obeslali e-mailem všechny nemocnice v regionu, kontaktovali krizová centra v Čechách i v Thajsku, procházeli seznamy zraněných a mrtvých. „Na jedné z fotografií obětí jsme téměř jistě poznali Stefana. Oficiálně ještě identifikovaný není, ale jsem si skoro jistý, že na fotografiích z patologie nemocnice v Pchúketu je on. Kristýnka byla určitě s ním a mám strach z nejhoršího,“ přiznal otec dívky Jiří Jedlink 5. ledna 2005. „Už dávno nevěřím, že naše dcera žije. Musíme se s tím nějak vyrovnat. Vzorky DNA kvůli případné identifikaci nám odebrali už minulý týden,“ říkal o deset dní později.
Bohužel se nemýlil. Jeho dcera opravdu zahynula. Kromě ní, Dosoudila, Beránkové a třech členů rodiny Manďákových zemřely při tsunami i dvě ženy z Prahy – čtyřiadvacetiletá Václava Pospíšilová (v Thajsku) a šestasedmdesátiletá Naděžda Domincová (na Srí Lance). K osmi českých obětem lze připočítat i Jaroslava Kudrnowskiho, který měl švýcarský i český pas. Rodák z Českého Těšína emigroval v roce 1968 a vypracoval se až do vysoké funkce v bankovním domě SG Ruegg Bank. Spolu s pětapadesátiletým Kudrnowskim zemřela v letovisku Khao Lak i jeho žena Madeleine.

Pátrání po obětech bylo velmi komplikované. Vzhledem k podnebí se těla velmi rychle rozkládala, místní obyvatelé je někde proto pohřbívali bez jakékoliv identifikace. Docházelo tedy i k exhumacím. Používala se moderní technika, pokud to šlo, monitorovaly se poslední okamžiky zmizelých podle hovorů a zpráv SMS z jejich mobilních telefonů. Pro získání posledních textových zpráv musely české úřady spolupracovat i se zahraničím, protože například Jedlinková měla přístroj německého operátora. Při identifikaci bylo využito i analýzy DNA. Většina českých obětí byla rozpoznána podle snímků chrupu či otisků prstů.

ČAS 09.30

Ani devadesát minut po zemětřesení nemají lidé na jihothajských plážích tušení o pohromě, která se na ně valí. Turistická centra Pchúket, Khao Lak a ostrov Phi Phi si užívají dalšího krásného rána. Vtom se z moře vyvalí vlna vody. Po chvilce opadá a nechává část pobřeží obnaženou a lidé se diví – ani místní totiž nikdy nic podobného neviděli. Po chvilce se voda vrací v podobě několikametrové stěny, která zabije tisíce turistů v pobřežních hotelech a bungalovech. Celkově v Thajsku zahynulo přes osm tisíc lidí.

Chlapec hází růži do oceánu na uctění památky obětem tsunami

Chlapec hází růži do oceánu na uctění památky obětem tsunami

Modelka

Bylo jí pětadvacet let, znal ji celý svět a měla nakročeno nejen k úspěšné kariéře, ale i štěstí v soukromí. Topmodelka Petra Němcová potvrzovala pověst krásných českých dívek, které se umí prosadit na přehlídkovém molu a propagovat ty nejprestižnější světové značky. V roce 1995 vyhrála českou soutěž Elite Model Look. Poté odjela do Milána. Získala titul Model roku 2003 časopisu Sports Illustrated.
Jako modelka pracovala mj. pro Victoria’s Secret, jakož i pro další společnosti zaměřené na dámskou módu. Při práci se seznámila i s britským fotografem Simonem Atleem. „Bylo to v Londýně. Fotil náš čtyři dny a pořád nás rozesmíval. To není v naší branži obvyklé, aby se někdo takhle smál.“ řekla Němcová v pořadu ČT Třináctá komnata. Z pracovního setkání vznikla velká láska. Měli spolu i velké plány. „Sajmik si pořád dělal legraci a ptal se mě: Petro, kdy bude ten správný čas tě požádat o ruku? Odpovídala jsem mu, až začnu mluvit o dětech.“

Česká modelka Petra Němcová.

Česká modelka Petra Němcová.

Němcová mu jako dárek k Vánocům 2004 věnovala zájezd do turistického centra Khao Lak. Thajsko totiž milovala, nejen kvůli krásám přírody, ale i lidem. „Proto jsem ho tam chtěla vzít.“ Pětadvacátého prosince večer seděli na pláži a plánovali společnou budoucnost. Mluvili o dětech – o několika svých vlastních a dvou adoptovaných. Druhý den ráno se vzbudili brzo a začali se balit. Měli totiž dopoledne odjet jinam. „Simon byl v koupelně, když jsem zaslechla z pláže křik. Z balkonu jsem viděla jak lidé utíkají sem a tam. Nejdřív jsem si myslela, že to je zemětřesení. Pak přišla obrovská vlna a rozbila balkon. Voda nás vyhodila ven z bungalovu a já slyšela Simona volat: Petro, Petro.“
Němcová na něj křičela. ať se chytne střechy. Pak už ho neviděla. Trosky ve vodě do ní mezitím narážely a vážně jí poranily. „Byla to neuvěřitelná bolest, Cítíte, jak se ve vás všechno láme a křupe.“ Pak přišla druhá vlna a opět jí spláchla pod hladinu. „Byl to jeden z nejkrásnějších okamžiků v mém životě. Přestala jsem bojovat a říkala si: když se to má stát, tak se to stane. Když mám jít, tak půjdu. Z ničeho nic jsem bez jakéhokoliv snažení vyplavala na hladinu a viděla modrou oblohu.“
Ve vodě spatřila palmu a snažila se na ni dostat, kvůli silnému proudu se jí to nepodařilo. Povedlo se jí to až u druhého stromu. Na něm se křečovitě držela osm hodin, napůl v bezvědomí. „Byla jsem v naprosté agónii a každou chvíli jsem omdlévala. Pokoušela jsem se soustředit. Jeden z nejtěžších momentů na té palmě bylo, když jsem slyšela děti okolo mě křičet o pomoc. Já se ale nemohla ani pohnout, abych některému z nich pomohla.“
Po půlhodině už okolo ní bylo ticho. Zachránili ji místní za pomoci švédských turistů. Měla rozdrcenou pánev, zlomenou kyčel a mnoho dalších zranění. Lékaři jí řekli, že už asi nikdy nebude chodit. V nemocnici v Thajsku strávila dva týdny, další měsíc v Praze. Pak v Česku dlouhé měsíce rehabilitovala, tvrdě na sobě pracovala a dokázala se vrátit k normálnímu životu.
Tělo Simona Atleeho našli až po několika měsících. Němcová pak založila nadaci Happy Hearts Fund, která pomáhá dětem v oblastech postižených příRodními katastrofami.

ČAS: 10.00

Vlna tsunami dál letí oceánem všemi směry. V cestě jí teď stojí Srí Lanka a Indie. Kousek od pobřeží Srí Lanky, u vesnice Peraliya, jede tou dobou naplněný vlak. Tsunami na něj udeří, převrhne ho a odhodí proti stromům a domům jak dětskou hračku. Záchranáři nacházejí vagony desítky metrů od kolejí. Při nejhorším železničním neštěstí v dějinách zemřelo nejméně 1700 cestujících. Na ostrově se ztráty celkově dostanou přes 35 tisíc lidí, v Indii přes 18 tisíc.

Vrátili se domů

Také flétnista Jiří Stivín s přitelkyní Ivanou se rozhodli strávit Vánoce a Nový rok v teple. Vybrali si malou vesničku Kuggala na pobřeží Srí Lanky. Koncem roku měl Stivín hodně koncertů a akcí pro děti, proto si chtěl odpočinout. Místo poklidného opalování je ale čekal předčasný návrat a předtím dramatický zážitek. „Chtěl jsem za sluníčkem a Ivance někdo doporučil, že Srí Lanka je ten pravý ráj. Navíc jsme už před dvěma lety prožili Silvestra v Thajsku a moc se nám tam líbilo,“ řekl MF DNES v lednu 2005.

Hudebník Jiří Stivín

Hudebník Jiří Stivín

Stivína už při příjezdu napadlo, zda nemůže rozbouřené moře dosáhnout až k jejich hotýlku. „Šestadvacátého prosince, po snídani, asi v devět, jsem si v našem pokoji lehl, že si budu číst. Tak jak jsem se na to celou dobu těšil. Přečetl jsem ale jenom pár stránek. Najednou se podívám, a v celém pokoji je metr vody. Vyskočil jsem z postele a chtěl jsem zavřít dveře. Jenže to už je další prudká vlna vzala s sebou. I se zdí pokoje! No a já? Já se plácal po krk ve vodě. To už jsem věděl, že je zle. Musím se dostat ven z hotelu, bušilo mi v hlavě.“
Příval vody mu najednou nečekaně pomohl. Další vlna ho totiž vynesla ven a on dokázal v živlu plavat směrem od moře. Ve vodě se však nacházelo mnoho předmětů, Stivín byl pořezaný a pomlácený. „Okolo se všude ozýval řev, lidé byli vyděšení. Domky a chatrče popadaly, v mokrém písku se válely kusy skla, nábytku a vůbec všeho možného. Zeď, která oddělovala hotelový areál, úplně zmizela. Byl jsem rád, že jsme přežili. Na víc nebyl čas. Očekávala se další vlna. Ivana je lékařka, a tak jsme se vypravili do nedaleké továrny, kde se shromažďovali ranění. Nebylo k dispozici skoro nic, žádné lékařské nástroje, a tak odstraňovala zraněným cáry potrhané kůže kancelářskými nůžkami.“
Když se vrátili na pláž, našli i část svých věcí. Dvě stě metrů od hotýlku totiž Stivín spatřil nahoře na palmě svůj červený motýlek. Zatímco oni měli velké štěstí, vesnice Koggala byla hodně zničená. Místním nezbylo prakticky nic, jejich obydlí byla v moři nebo v troskách. „Všude jenom spoušť. A co byl nejhorší pohled – pohřbívání mrtvol přímo na pláži do hromadných hrobů.“ S přítelkyní pak podnikli dobrodružnou cestu přes hory a džungli, nakonec ale ze Srí Lanky odletěli v pořádku do Prahy.

Osmého prosince 2004 přistál mladý pár Jana Bendová a její přítel Martin na Srí Lance. Byla to jejich první společná exotická cesta. „Vlastně taková dovolená, která měla utužit náš vztah. Nic víc, než co jsme tam zažili, nás sblížit nemohlo,“ přiznala tehdy Bendová LN . Před katastrofou 26. prosince, si už balili kufry. Do odjezdu jim zbývalo půl hodiny. To už ale oba bojovali o život. Hotel, kde bydleli, nevydržel nápor valící se vody a zřítil se.
„Těsně předtím se nám podařilo z pokoje uniknout oknem, které jsme vypáčili,“ popsala hrůzný zážitek. Vlny ji pak oddělily od přítele a o život bojovali každý sám. Málem se utopili. „Měla jsem hrůzu z nejhoršího. Přišla jsem o brýle a Martina neviděla, tak jsem jen volala.“ Oba se nakonec zachránili. Jana se zraněnou nohou, Martin s pohmožděnými zády. Přišli o všechno, co měli s sebou, a domů se dostali za pomoci místních lidí. „Znovu jsme se narodili. Člověk si, když zažije takovou hrůzu, uvědomí, jak je všechno relativní,“ líčila Bendová. První noc po katastrofě nespala. Zdálo se jí, že plave...

Tehdy dvaašedesátiletou lékařku Marii Benešovou tsunami zastihla pár metrů od pláže. Na rozdíl od jiných stihla utéct do hotelu. „Byl to nepopsatelný šok, hrůza. Všude se valila voda, děti plakaly, ženy křičely. Nevěděla jsem, co se děje. Byla jsem mimo. Byla jsem celá od bláta, ztratila jsem boty. Ulevilo se mi až na letišti.“
Po příletu do Česka ale problémy neskončily, špatně spala. „Ty strašné zážitky se mi znovu vracely. Ještě dva dny po návratu jsem byla naprosto dezorientovaná, nevěděla jsem, jestli už jsem v bezpečí.“

Marie Rudolfová z Ostravy zase po traumatickém zážitku z dovolené v Thajsku odmítala chodit do místností. Když voda stoupla ke stropu, tak křičela o pomoc. „Docházel kyslík. Myslel jsem, že je po nás.“ řekl šestapadesátiletý manžel Jiří. S prvním přívalem vody bojovali v bungalovu, odkud se jim nakonec podařilo uniknout. Druhou vlnu přežili na střeše. „Pak jsme utekli do hotelu. Všude bylo sklo, krev, v hotelu leželi přikrytí lidé. Nevěděli jsme, kdo je mrtvý.“

  • 2Diskuse
Vojtěch Gibiš

Autor

Vojtěch Gibišvojtech.gibis@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz