Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Dítě magického socialismu

Asie

  10:39
PRAHA - Proč je dobré míti židli, která vás nenasírá. Co se najde v kontejnerech za poklady. Proč je Bořek Šípek třída. Co měl malý Miloš Zeman v pokojíčku. A jak Václav Klaus přišel o nesmrtelnost. To prozradí Maxim Velčovský.

Maxim Velčovský foto: Lidové noviny

Co byste řekli Leninově bustě v cibulákové verzi? Nebo klasickým houbařským gumákům z porcelánu? Pro někoho umění, pro někoho srandičky. V každém případě se jejich autor Maxim Velčovský (31) (který se svého času proslavil i tím, že na nás koukal ze všech koutů jako reklamní tvář mobilního operátora) letos v březnu stal vítězem Czech Grand Designu v kategorii Designér roku.

S překotně mluvícím synem známého malíře jsme vedli řeči v kavárně pražského Uměleckoprůmyslového muzea, kde je „zastoupen ve sbírkách“. Jeho artefakty jsou také v muzeích v Lausanne, Londýně nebo v Pinakotéce vMnichově. Maxim Velčovský s oblibou reinkarnuje banální rekvizity, jako jsou tácky na buřty či pivní kelímky. Z jeho dílny pochází i téměř pětimetrový ergonometrický laminátový kříž pro Spasitele (Design for Messiah). A určitě taky rád provokuje – což ostatně zjistíte za chvilku sami.

* Jak moc ovlivní člověka předměty, s nimiž tráví svůj život?
Jsem přesvědčen, že design determinuje náš život. Design začíná dudlíkem a končí urnou nebo rakví. Vy s věcmi trávíte život, používáte je a vizuálně se s nimi konfrontujete. A když zajdu do ergonometrie, tak určitě je rozdíl mezi člověkem, který sedí na lepší židli, nebolí ho záda, a je tudíž šťastnější, než tím, který sedí na blbé židli. Je docela podstatné, když člověk nemá migrény z postele, na které spí, není otrávený z umakartového jádra a z azbestu, který má pod vypínačem. Prostě když ho věci podvědomě trošku nenasíraj. Já bych nechtěl, aby to vyznělo konzumně. Ale mám pocit, že lze poznat, na čem který člověk vyrostl. Možná bych docela dobře uměl nakreslit pokojík, ve kterém vyrůstal Miloš Zeman. A zrovna tak úplně vidím dětský pokojík dalajlamův nebo George Bushe. váza Waterproof

* Tak do toho – jak tedy vypadal Zemanův a Bushův pokojíček?

Myslím, že Zeman byl takový ten dětský brouček, cítím, že měl v posteli tři Médi Bédi a těm přikazoval, co mají dělat. George Bush musel být mazánek, pokojík s rustikálním nábytkem. Tipoval bych, že sem tam se v domě objevila nějaká ta vycpaná hlava nebo parohy. K tomu pušky a klobouky. Prostě takový malý fracek-kovboj, který z legrace zastřelí, oběť zahrabe a pomodlí se.

* ...tak radši zpátky do Česka. Mohl byste jmenovat designově nejlepší české věci? Nebyly například krásné staré pražské tramvaje nebo stará venkovská nádraží?

Stará nádraží taky obdivuju. Skvělé jsou třeba iMaturovy věci ve skle, ty konvice z varného skla, které se vyrábějí v milionových sériích dodneška. Existuje knížka Sto českých designérských ikon a tam jsou přesně ty předměty vyjmenované. Mě osobně třeba fascinuje jedna kubistická žehlička od Stanislava Lachmanna, to je skoro aplikované umění, kubismus v designu, vyráběla ji ETA Hlinsko. A pak všechny ty minimalistické tvary – od půllitru s těmi čočkami po okurkové a limonádové lahve, jejichž autory neznáme. Samozřejmě tatraplán, šestsettrojka, staré škodovky – Oktávie, Felicie, to jsou nádherné kusy. Dnešní pojetí Škody mi přijde moc globální, dělají se rozdílná auta na stejných podvozcích a je to na nich malinko vidět. V designu hraje velkou roli retro a nostalgie. Je to, jako když otevřete šatník rodičů a jste nadšený tím, co vidíte. Fascinuje vás doba, kterou jste nezažili. Evropané jsou zvyklí obklopovat se věcmi, sbírat starý nábytek, nechat se ovlivňovat historií, jsou to velcí sběratelé. V Tibetu nebo v Africe byste si o designu moc nepokecala. Protože tam je jiný kontext: lidi tam řeší buď duchovno, nebo chudobu.

* Když jsme se octli v Asii – jak dnes design ovlivňuje Čína? Není to laciné a v obrovských objemech vyráběné zboží pro designéry nebezpečné?

V Číně se teď dějí neuvěřitelné věci. Tam existují dvě polohy: Jednak kopírují celý svět. Ale taky už začínají investovat do designu, zaměstnávat evropské a americké designéry, pracovat na unikátních věcech. Od kolegů jsem slyšel, že se tam vyvíjejí například vozidla na plyn nebo na elektřinu, že tam vznikají nová města, která by neměla produkovat žádný odpad. Uvidíme...

* Říká se, že nikde se nekrade tak jako v designu. Okopíruj, trochu pozměň a rychle vyrob... Vy jste se stal Designérem roku. Už vás kopírují?

Ano, kopírují nás už úspěšně. Třeba italská firma Seletti okopčila celou naši řadu, kam patří ten původně plastový kelímek z fast foodu. A když se naši japonští agenti chtěli začít soudit, firma náš tvar pozměnila o pár detailů a vyrábí vesele dál. Přestože někdo tvrdí, že kopírování je vlastně pocta, moc šťastní z toho nejsme. Když do toho investujete peníze, invenci a pak to opajcují někde v Číně a stojí to desetkrát míň, tak váš produkt pohřbí a začnou se prodávat kopie. Krást je bohužel v designu dosti běžné. Na druhé straně se v něm ale i přiznaně přejímá a pozměňuje. To je součástí vývoje tvaru a dělám to taky.

* Jak to vypadá u designéra doma? Máte nábytek vyhlášených značek, nebo spíš z bazaru?

Maxim VelčovskýJá rád vyhrabávám kontejnery, našel jsem třeba super křesílka od Miroslava Navrátila, ikony 60. let, která jsou ve stálé expozici v Národní galerii, a přitom se to pořád vyhazuje. Taky rád nakupuju v bazarech, Ladislava Sutnara za pět korun, a s bývalými spolužáky si věci vyměňujeme. Takže mám doma sbírku: něco z IKEA, něco z bazaru, něco z kontejneru a něco značkového.

* Když jste zmínil IKEA: Někteří jsou nadšení, ale slyšela jsem i názor, že je to šunt pro studenty...

Zaplaťpámbů za IKEA, protože vlastně spustila v téhle zemi vlnu zájmu o design. A když chodí lidi do IKEA, nechodí do takových hrůz, jako je ASKO Nábytek. Drobnou nevýhodou je, že IKEA za cenu udržet kvalitu občas kopíruje nápady ostatních firem či designérů. Jinak je to ideální věc – vy si to koupíte a pak se s tím doma jako blbec potíte a montujete. Já mám třeba dodnes v ateliéru rozmontovaná dvířka od jejich kuchyně, protože jsem vůbec nepřišel na to, jak se to smontovává. A když ztratíte jeden šroubek, jste už úplně v pasti.

* Copak vy nemáte, jako každý normální kluk, trénink z Lega?

To pochopitelně mám. Ale Lego bylo za socialismu z Tuzexu. Takže nám známí pašovali secondhandový Lega ze Západu v igelitkách a tam už žádný návody nebyly, museli jsme experimentovat. Po pravdě řečeno, začátek designu je pro mou generaci určitě Lego.

* Potrpíte si na značkové oblečení?

Mně je to skoro jedno, nakupuju i v secondhandech. Občas se mi ale stává, že mě osloví nějaká streetwearová firma a docela dobře mě oblíkne. Žádná smlouva, jenom chtějí, abych to prostě nosil. To mě baví.

* Z designérů jsou dnes mediální hvězdy, kteří navrhují už i tvar těstovin. Není design známkou blahobytu společnosti? V Barmě teď asi těžko bude někomu záležet na tvaru sklenice...

Máte pravdu, že nejdřív se člověk potřebuje najíst, napít a vůbec oblíknout, design přijde až potom. Ale na druhé straně třeba plastový kelímek nebo PET flaška jsou naprosto zásadní předměty i pro chudinské země. Protože se v nich transportuje voda, bez které by lidé umírali.

* Zrovna ty PET lahve jsou ale i docela velký ekologický problém. Myslí designér taky trochu na ekologii?

Moc ne. Nepředpokládám, že když Mattonka řekne Honzovi Čapkovi, aby jí navrhl novou lahev, bude nějak řešit ekologii. Na to by měly spíš myslet společnosti, které ty věci vyrábějí. V ceně výrobku by měla být zahrnuta částka na recyklaci.

* Dostal jste někdy bizarní zakázku?

Nejbizarnější bylo, když po mně jeden člověk chtěl, abych mu nadesignoval jeho podpis, protože svým vlastním podpisem byl znepokojen, připadal mu debilní. To by ale vlastně byla změna identity, musel by si to normálně nacvičit. Naštěstí z toho nakonec sešlo.

* Největším designérem je příroda. Inspiruje vás, nebo je vám protivná?

Já jsem městský typ a mám alergii na pyly, takže se loukám vyhýbám. My jsme se na škole vždycky usmívali starším designérům, kteří se inspirují tím stéblem trávy a aplikují to do své tvorby, kopírují ty muší oči a tak, jako třeba Kaplický, to mi přišlo až dojemný. Nás, co vyrůstáme ve městě, fascinují jiné věci. Určitě je příroda jedním z velkých inspiračních vzorů. Pro mě je ale největším inspiračním zdrojem internet, na něm mám až skoro závislost. Maxim Velčovský

* Jednou jste řekl, že jste vyrůstal „v magickém socialismu“. Můžete mi vysvětlit, co jste tím myslel?

No magický tenkrát bylo už to, že neexistovalo video, playstation, internet, pornografie, vlastně ani televize, takže si člověk musel plnit svá přání sám a víc improvizovat. Neměl všechno předžvýkané, víc používal invenci. Myslel jsem tím i to, že nás ve škole učili, jak je to v tom socialismu nádherný a jak je ten kapitalismus zahnívající. A my jsme zatím všichni věděli, že je to opačně. Když se řeklo doleva, znamenalo to doprava. Vlastně si člověk musel permanentně vmozku převracet to, co slyšel. To magično bylo právě v tom, že člověk musel víc vnímat, dávat pozor, na to dneska lidi trošku zapomněli. Předhodí vám nějakou reklamu a vy nepřemýšlíte, jestli je to pravda. KDU-ČSL má třeba kampaň, na které nějaký člověk říká: „Jsem volič KDU-ČSL.“ Ale ve skutečnosti je to prostě najatý model. A to má být prototyp nového křesťanského demokrata. Lidi vidí šťastnou rodinu a neuvědomí si, že prošla castingem, že holčička s tatínkem se nikdy dřív neviděli. A takhle nás očurávaj pořád.

* Co dnes v designu nejvíc zabírá? Vtip, hravost? Italská firma Alessi má úspěch se zapalovačem ve tvaru mužského údu nebo se štětkou na záchod v podobě kytky v květináči...

Zapalovač ve tvaru údu je pro mě už trochu vulgární. Dnes existuje spousta vln: ornamentální, minimalistická, krystalické tvarosloví, můžeme si vybírat. Já jsem ve své tvorbě začal používat existující věci, protože když jsem vyšel školu, trpěl jsem beznadějí z toho, že průmysl tady není na generaci mladých designérů vůbec připravený. V téhle zemi je posledních pár fabrik, které dělají pořád totéž, ostatní zkrachovaly. Málokdy se něco stane. Vlastně jsem začal dělat to, co nás škola učila, tedy kopírovat. Ale už to bylo najednou špatně, protože jsem na tom zřejmě nestrávil tolik času jako ostatní. Vzal jsem plastový kelímek, odlil ho a měl hotovo. Pro mě to byla samozřejmá výpověď o naší fastfoodové kultuře. Udělal jsem fastfoodovej setík v porcelánu pro ty rychlý lidi, kteří jedí v officech pizzy z krabic a bagety z plastových sáčků, zalévají si čínské polívky a na chodbách mají automaty, kam hodí koruny a vypadne na ně tyčinka. A zapomínají, že to bývalo jinak, že jídlo bylo rituál. Jídelní servis mají doma ve vitríně a sami jedí z plastu.

* Ano, žijeme v době předmětů na jedno použití. Dneska se už věci taky neopravují, ale rovnou vyhazují. A už k nim nemáme žádný osobní vztah...

Ještě na tom ale pořád nejsme tak špatně jako třeba ve Francii, kde když se vám porouchá knoflík od televize, tak ji prostě vyhodíte a koupíte si novou. My jsme totiž kontejnerový národ, když člověk z třetího patra vyhodí gauč, vezme si ho soused z druhýho patra. Vlastně jsme velcí recyklátoři, zřejmě pořád ještě máme úctu k věcem. Já mám na Břevnově geniální sousedy, kteří opraví naprosto všechno a taky si všechno dokážou sestrojit. Kdyby byla válka, jsem přesvědčen, že by dokázali vyrobit zbraň z trubek od topení. Mám rád tu soběstačnou kreativitu, které se ale lidi rychle odnaučí, protože si už všechno můžou pořídit nové a ta nová věc je levnější než oprava. Už se nepočítá s tím, že by vám nějaký předmět měl vydržet dlouho. Dva roky máte nárok na reklamaci a firmy už to takhle plánují: dva roky vám to vydrží a přesně na hodinu a den se vám to pak rozbije.

* Kdysi jste natřel na růžovo mimino Davida Černého, které stálo na Staroměstském náměstí před výstavní síní. To mi přišlo vtipné.

No když vidíte humanizovaný tank a pak se podíváte na to jeho mimino s čárovým kódem místo obličeje, robotický dítě, katastrofický výjev vlastně, tak si to o humanizaci přímo říkalo. Tak nějak automaticky jsem použil jeho vlastní zbraň. Byl to taky happening, při němž jsme si vyzkoušeli, jak to vypadá ve vězení, protože nás pak zavřeli do cely předběžného zadržení. Na chvilku nás vysvlékli do naha, jestli nemáme třeba něco nebezpečného u sebe. Byly tam normálně chcanky na podlaze. Nedali nám ani napít a osm hodin nás tam nechali sedět. Čekali jsme a nevěděli, jestli nebudeme platit nějaké strašné částky.

* Nebyla to vlastně bizarní situace i pro ty policisty?

Bizarní je už to, když proti vám sedí český policajt, před sebou má ten consul, ptá se vás: „Co jste tím myslel?“ a při tom dělá ts-ts-ts-ts. (předvádí datlování dvěma prsty na psacím strojí) Není pomalu schopen napsat vaše jméno, natož aby pohltil vaši myšlenku. Mně přišlo dost bizarní už jenom se s ním bavit o filozofii umění, to byla úplná hrabalovina. Nás vlastně ani nebylo těžký chytnout, protože jsme byli celí upatlaní od růžové barvy a štětky jsme si nesli v pytli. Zapadli jsme sice do průjezdu, ale když jsme vylezli, okamžitě přijelo policejní auto.

* Někdo je na vás zavolal?

Jsme český národ, ne? Takže nás někdo neprodleně udal. Ale ten čilý občan řekl policajtům, že se natírá socha na Staromáku, a oni byli přesvědčeni, že se natírá Hus. Sjelo se osm policejních aut, divili se, že Hus není růžový. Když jim to došlo, myslím, že si trošku oddychli. Nicméně barva byla namíchaná speciálně tak, abychom to příliš nepoškodili. To zase mám úctu k artefaktům, šlo o to gesto.

* Jak reagoval David Černý?

On mě trochu napadl, nějak to kupodivu nedokázal vzít. Hlavně ode mě chtěl slyšet, proč prý jsem mu to udělal. A to je, jako byste chtěla od Černýho slyšet, proč natřel tank na růžovo. Já nevím, co by vám na to řek’. Byla to instinktivní věc, kterou všichni ostatní pochopili.

* Jak se vám líbí styl Bořka Šípka?

Na škole jsme se smáli: „Bořek Šípek, ty voe, no co to je?“ Ale když se mě někdo dneska zeptá, kdo je největší český designér, říkám: Bořek Šípek. A myslím to upřímně. Protože on se tou svou manýrou, tou grimasou svých kudrnatých váz, ve kterých vidím osmdesátý léta, stal světovým designérem, díky té autenticitě. Je to největší persona české designové scény. A jeho hedonistický postoj k životu obdivuju.

Digi Clock* Jak jsou na tom podle vás Češi s vkusem? Hůř než třeba Němci?

Německo má daleko silnější sklon ke kýči. Nevím, jestli je to tím vyrovnáváním se s minulostí, nebo jestli to mají v krvi. Ale mám pocit, že když přijedete do Švýcarska, taky tam najdete spoustu úžasně kýčovitých věcí, třeba ty jejich chalet, chaty s těmi visícími pelargóniemi, s těmi kravičkami. Prostě každý stát má něco a my nemáme o nic vytříbenější vkus nebo větší cit pro design než jiné národy. I když Skandinávie je přece jen Skandinávie. Tam každý ví, kdo je Alvar Aalto, protože toho skvělého architekta měli na bankovkách. Lidi se tam daleko víc s designem ztotožňují, uvědomují si, že podporou designu podporují národní identitu a svoji kulturu. Skandinávci chlastají z lahve Finlandia, kterou navrhla legenda finského designu Tapio Wirkkala. A když přijdete do finské domácnosti, bude určitě docela solidně zařízená, s odkazem na tradici. Což mám pocit, že my tolik neřešíme. My si moc neuvědomujeme, že koupě nějakého zboží je vlastně symbol našeho myšlení, že tím něco podporujeme a ovlivňujeme. Češi kupují hlavně to, co je levné.

* Česká specialita je taky kutilství všeho druhu ve stylu Receptáře Přemka Podlahy. Zajímá vás design takovýchhle předmětů?

To mě zajímá strašně, protože jsem taky kutil. A to české kutilství naprosto schvaluju, je to vlastně neřízená forma designu. Rozdíl mezi designérem a kutilem je jen ve vzdělání. Což neznamená, že by kutil nemohl být výborný designér.

* Často ale taky kýčař. Co vy považujete za kýč? Sádrový trpaslík to už asi nebude...

Trpaslík už jako kýč nefunguje, naopak třeba Kartell vyrábí trpasličí sedačky od Philippa Starcka, nejznámějšího designéra planety. Prostě navrhl trpaslíka do interiéru. Na to, co je dneska kýč, nemám vlastně odpověď. Kýč mám spojený s byznysem. Když vidíte na vietnamských tržnicích ručníky s vetkaným Leonardem DiCapriem, je to ta samá hrůza jako koťátka s mašličkou. Pro mě je ale kýč jedním z projevů kreativity. A je rozhodně lepší, když lidi vyrábějí kýče než zbraně.

* Sledujete, jak se vaše věci prodávají?

Docela jo. Osmdesát procent prodáváme do zahraničí, nejradši nás mají Spojené státy a Velká Británie. Říkám my, protože bez Jakuba Berdycha ze studia Qubus by to nešlo, já navrhuju a vyrábíme to dohromady. Momentálně je bestseller hlava-svícen neboli Little Joseph. Velmi úspěšné jsou taky porcelánové gumáky. V Británii si je úplně přisvojili, protože je spojují s botami generála Wellingtona, říkají jim Wellingtonovy galoše, Wellies. Naše věci si pořídila například manželka Ozzyho Osborna, studio Starck, koupili si je lidi od pana Bati. To mi udělalo radost, já ve Zlíně vyrůstal, můj děda byl baťovec. Staral se u Bati o námořní a železniční dopravu.

* Svého času jste účinkoval v televizní reklamě na mobilního operátora, vaše tvář pak byla na igelitkách i telefonních kartách. Jaký to byl pocit, být sám takto vydesignován?

No to je hodně zvláštní pocit, když potkáváte svůj vlastní ksicht ve městě. Jdete do metra, na eskalátoru jede třída a všichni na vás pořvávají: „To je von!“ V televizi to tenkrát dávali snad každých deset minut celé týdny. Já to bral jako docela dobrý přivýdělek k studentskýmu životu i jako formu reklamy na sebe sama. Pro mě je totiž design nejenom navrhování nějakého tvaru, ale i sociální záležitost. A štve mě, když politici na design kašlou a dělají stupidní rozhodnutí, typickým příkladem je Kaplického knihovna. Tady na tom našem malým rybníku se všechno politizuje, takže teď už vůbec nejde o knihovnu. Klaus nesouhlasí s Kaplického knihovnou, protože Kaplický je emigrant a ještě ke všemu Havlův sympatizant. A tak se řeší ega a není věcná diskuse. Ta knihovna má vlastně velmi symbolický tvar, chobotnice je přece jedním ze symbolů korupce a prorůstání mafie do politiky. Takže je docela ten správný čas na její stavbu. Když člověk něco navrhuje, přemýšlí o tom, pro koho to bude. A pak vidí v televizi Čunka a říká si: Sakra, co vlastně v tomhle státě dělám?

* Zajímalo by mě, jak vidí designér české politiky?

Oni se všichni naučili stylizovat se, naučili se mít ty své poradce, kteří jim řeknou, jak se mají ostříhat a co obléct. Například Topolánek... je vždycky legrační vidět toho sedláka, jak je oblečený v saku od Versaceho, a přitom všichni tuší, že by mu nejlíp slušely montérky. Jiří Paroubek je taky srandovní pseudoestét. Na svou politickou kampaň si najme asi největší symbol nýmandství – Jaroslava Tvrdíka. Kdo může takovým lidem věřit? A vždycky když vidím Jiřího Dolejše z KSČM, mám pocit, že kdyby si ostříhal ofinku a ty hokejistický vlasy, byl by fakt důvěryhodnější. Neuvěřitelně z něj čpí ta zatuchlá socialistická nostalgie. Nedejme se ale oklamat zevnějškem, kterým na nás politici chtějí působit. Jsou to jen gesta, která mají zakrýt to, že se tady utrácejí neuvěřitelné peníze za nesmysly a neinvestuje se víc do vzdělání a do kultury. Politici nepotřebují, aby měli lidi přehled. Stavíme dálnici z Prahy do Ostravy za desítky miliard a máme problém postavit knihovnu za pár miliard. To štve každého kreativního člověka. Dneska všichni vědí o francouzském prezidentu Pompidouovi jen proto, že v Paříži stojí fenomenální Centre George Pompidou. Všichni si vzpomenou na Francoise Mitteranda, protože existuje Mitterandova knihovna. Václav Klaus přišel o nesmrtelnost tím, že se postavil proti stavbě století – Kaplického chobotnici. Na naše politiky si za čas nikdo nevzpomene, po těchhle páprdech tady nezůstane nic.

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Dětský šampon, který neštípe v očích: Přečtěte si!
Dětský šampon, který neštípe v očích: Přečtěte si!

40 uživatelů eMimina se pustilo do testování jemného šamponu KIND od značky Mádara, který je vhodný pro miminka už od prvních dnů. Jak si šampon...