Jméno čtyřiačtyřicetiletého Alana Gilberta před nástupem do vedení Newyorské filharmonie málokdo znal. Po řadě legendárních šéfů našlo vedení odvahu svěřit prestižní post dirigentovi mladší generace a tato volba by mohla orchestru, který má pověst tělesa zhýčkaného slávou, velmi prospět.
Pro debaty o úrovni amerických orchestrů se od 60. let vžil publicistický termín "Big Five" – Newyorská filharmonie se počítá k této "Velké pětce" spolu s orchestry v Bostonu, Clevelandu, Chicagu a Philadelphii. Pozice této elitní pětky je ale úspěšně zpochybňována a je mnoho orchestrů, které mají ctižádost počítat se do této první ligy. Jejich domovská města je v této soutěži často účinně podporují – a k takovým úspěšným "outsiderům" patří i San Francisco Symphony Orchestra, který jsme slyšeli v Praze minulý týden.
Zhýčkané "jedničky"?
Debata o mediální pověsti "orchestru číslo jedna" je v Americe velmi žhavá a o Newyorské filharmonii se často tvrdí, že má lepší pověst, než je realita. A že jde o orchestr, který úspěšně likviduje i ty nejlepší dirigenty. Bude tedy nanejvýš zajímavé mít vlastní bezprostřední konfrontaci "prvního orchestru" se špatnou pověstí a orchestru tzv. druhého.
Slavnou minulost ale Newyorské filharmonii opravdu nelze upřít. Byla založena už v roce 1842, s orchestrem vystupoval Gustav Mahler a ještě před ním Antonín Dvořák, po 2. světové válce byli jeho šéfy Mitropoulos, Bernstein, Boulez či Mehta. Je ale fakt, že životnost každého ze slavných šéfů byla kolem deseti let – a Leonard Bernstein nakonec nejraději dirigoval ve Vídni.
Pád železné opony vynesl do čela Newyorských filharmoniků nejvýraznějšího dirigenta bývalého východního bloku, tedy Kurta Masura. S ním jsme také slyšeli orchestr v Praze naposledy v rámci evropského turné v roce 2000, a ve vynikající formě. Letos je Praha devátým a posledním evropským městem, kde orchestr vystoupí během svého jarního turné. Ač má turné svého sponzora, málokterý pořadatel by si mohl dovolit pozvat nějaký americký orchestr exkluzivně, a tak je v každém případě dobře, že Praha v cestovním diáři slavného orchestru nechybí.
"Nabídku na hostování v Praze jsme dostali relativně na poslední chvíli," říká dramaturg Pražského jara Antonín Matzner, "program i rozpočet byl už hotov – ale když bychom odmítli, bylo by těžké se do plánů jejich turné znovu dostat. Také bychom mohli vypadnout navždy."
Neméně lákavé je ale jméno sólistky úterního koncertu Lisy Batiashviliové. Původem gruzínská houslistka už měla na Pražském jaru vystoupit s Finským rozhlasovým orchestrem před několika lety, kvůli nemoci z toho ale sešlo. Dnes dvaatřicetiletá Batiashviliová odešla s rodiči do Německa už na počátku 90. let a studovala v Hamburku. Zařadila se už před deseti lety k nejvýraznějším osobnostem své generace a vydobyla si možnost hrát na vzácné stradivárky z roku 1709 zapůjčené japonskou nadací.
Letos jí vychází debutová deska u Deutsche Grammophon s názvem Ozvěny času – ozvěny domova, kde hraje i skladbu jiného gruzínského rodáka žijícího na Západě Gyji Kančeliho. Ten přímo pro ni složil Dvojkoncert pro housle, hoboj a orchestr Broken Chant.
V Praze provede Lisa Batiashviliová velký Houslový koncert č. 2 Bély Bartóka, který autor komponoval během 2. světové války s pocitem polozapomenutého emigranta v Americe. Míra souznění mezi skladbou a interpretkou by tedy mohla být značná a je příslibem velkého zážitku. V druhé polovině zazní Beethovenova Eroica – právě to dílo, na kterém se přesně pozná, co orchestr a dirigent opravdu umí. San Francisco Symphony Orchestra měl minulý čtvrtek velmi podobný program, takže české publikum bude moci čile srovnávat.
