10. prosince 2011 7:00 Lidovky.cz > Zprávy > Design

Eisler: Šperk je socha
pro krajinu lidského těla

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Eva Eisler | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Eva Eisler |
Když vejdete do pracovny Evy Eisler na pražské VŠUP, zaujme vás dlouhý pracovní stůl se šachovnicí. Podle návrhu designérky kus nábytku, který může být využit k různým funkcím současně (k práci s počítačem, stolování či zábavě – třeba ke hře v šachy) a jež nese název Alluminium Series 3 x 5, vyrobila česká firma Sipral.

„Seskládala jsem duté hliníkové profily. Zaručují totiž pevnost a minimální průhyb dlouhého stolu,“ říká o svém objektu Eva Eisler.

Do prostorné místnosti vedle pracovny se scházejí studenti ateliéru K. O. V. (Koncept-Objekt-Význam) Evy Eisler. Začíná totiž nový semestr a ateliér má za sebou oceňovanou výstavu Treasure Hunt, která je do 13. listopadu k vidění v Malé galerii v Rudolfinu. Eva Eisler spolu se svým manželem Johnem Eislerem žila v letech 1983 až 2006 v New Yorku, kde vyučovala na prestižní Parsons School of Design. Právě v USA se začala věnovat uměleckému šperku, který ji proslavil. Svá díla vystavuje v mnoha galeriích po celém světě. Jsou zastoupena ve stálých sbírkách světových muzeí, jako je například Metropolitan Museum of Art a Museum of Art and Design v New Yorku, Museum of Fine Arts v Houstonu a Bostonu či v mnichovské Pinakothek der Moderne.

V současné době se kromě své vlastní volné tvorby věnuje hlavně navrhování instalací výstav – například vytvořila výstavu České sklo ve Veletržním paláci či stálou expozici barokních řemesel ve Schwarzenberském paláci. Jako kurátorka představila českou architekturu, umění a design na výstavě Moje Evropa v Bruselu. Byla též autorkou a kurátorkou loňské výstavy Cartier na Pražském hradě. Připravuje také materiál ke své monografii a příští rok by ráda uvedla svou retrospektivní výstavu.

* Jak dlouho vznikal koncept výstavy Treasure Hunt?

Před rokem v létě mě vyzval profesor Florian Hufnagl, ředitel Die Neue Sammlung – The International Design Museum v Mnichově, abych připravila na jaro 2011 výstavu. Navrhla jsem představit práce svých studentů, kteří měli v zimním semestru vytvořit dřevěnou „klenotnici“. Návrh byl přijat a výstava byla zahájena v březnu, souběžně s retrospektivní výstavou šperkaře a sochaře Petera Skubice. Peter Skubic byl mnoho let zastupován stejnou galerií jako já, Helen Drutt Gallery. Jsme dobří přátelé a máme společný okruh sběratelů. Na jeho výstavu se přijeli podívat jeho obdivovatelé i galeristi z celého světa a i díky tomu výstava Treasure Hunt získala pozornost a měla úspěch. Během tohoto léta jsme ji zopakovali v rámci Festivalu Art Designu Křehký Mikulov. Nynější výstava v Galerii Rudolfinum je obohacena o objekty, které vznikly během letního semestru, o moje nové objekty ze dřeva a o instalaci Evy Humlové, asistentky ateliéru, abychom byli za ateliér K. O. V. kompletní.

* Co je „hledání pokladů“?

Výstava má podtitul: „ ... o hledání skrytého a nekonečné cestě za pokladem...“ Život je cesta, hledání sebe sama, hledání zdroje energie i inspirace, poznávání, co je pro nás důležité. Život jsou naše touhy, cíle, sny, motivace, výzvy. Každý v sobě uchováváme cenné vzpomínky a momenty jakéhosi prozření. Sice nacházíme, ale stále se vynořují další a další otázky. Cesta je zároveň cílem, poklad sám zůstává obestřen tajemstvím. Cesta za pokladem je synonymum umělecké tvorby, hledači pokladů jsou autoři uměleckých děl i jejich diváci. K pokladu neodmyslitelně patří jeho skrýš – schránka, klenotnice. Právě ona nabízí možnost, jak hledání skrytého vyjádřit ve světě výtvarného umění. Schránka může být jádrem věci a jen díky ní je existence pokladu možná.

Ateliér Evy Eisler na VŠUP

* Jako materiál je využito dřevo. Proč?

Dřevo je ve svém přírodním stavu upřímné a pokorné. Vyzařuje z něho nevinnost, přirozenost, klid a důstojnost – stejně jako ze stromu.

* Váš ateliér se jmenuje K. O. V. (Koncept-Objekt-Význam) a není omezen jen na tvorbu šperků, ale na tvorbu objektů. Jak vy osobně jeho směřování vymezujete?

Ateliér se desítky let omezoval především na tvorbu drobných předmětů a šperků z kovu. Naším cílem je vést studenty k pochopení širšího spektra tvorby. K materiálu, konceptu i formě přistupujeme mezioborově, navazujeme na design, architekturu i volné umění. Naše vnímání světa ovlivňuje funkčnost, technické zpracování a originalita aplikovaná ve výtvarném řemesle.

* Ateliér vedete od roku 2007. Hrálo v jeho koncepci roli i to, že jste léta tvořila v New Yorku, kde jste získala renomé? Inspirovala jste se například konceptem uměleckých škol ve Spojených státech?

V New Yorku jsem léta přednášela na Parsons School of Design a na New York University. Studium na amerických univerzitách je strukturované trochu jinak. Tak třeba v bakalářském studiu si studenti kromě povinných předmětů mohou vybírat z mnoha specializovaných kurzů. Díky tomu lépe poznají, čemu se skutečně chtějí věnovat a na co se později zaměří v dalším stupni, Master programu. Studium je také velice drahé – a to s sebou nese větší míru zodpovědnosti. Koncept výuky v ateliéru K. O. V. směřujeme k širšímu uplatnění po dokončení studia. Studenti se nemusejí zabývat jen šperkem.

Náramek Evy Eisler

* Ateliér je tak silný, jak kvalitní jsou studenti. Podle jakých kritérií je vybíráte?

Přijímací řízení je dvoukolové a probíhá několik dní. Na základě předložených domácích prací, zadaných půldenních nebo celodenních úkolů a pohovorů uchazeče postupně eliminujeme. Z deseti finalistů v druhém kole se nakonec navrhuje k přijetí jeden až tři. Je to zodpovědný proces, jehož se účastní i studenti z vyšších ročníků. Kritériem je nejen talent, ale i rozhled a hlavně zájem o oblasti, kterým se věnujeme.

* Jací jsou vaši studenti? V čem se jako generace liší například od generace vaší?

Je šokující, jak jsou studenti, kteří se na školu hlásí, neinformovaní a vlastně konzervativní. Mám pocit, že moje generace měla větší přehled, a to v té době nebyl internet. Součástí úkolů, které řešíme, je zamýšlet se nad tím, jak mohou zlepšit prostředí i společnost a jaký vliv může mít jejich práce na okolí.

* Vy sama jste studovala architekturu, později jste se proslavila hlavně díky šperkům. Proč jste je začala navrhovat?

Šperku jsem se začala věnovat v době, kdy jsem měla malé děti. Zřídila jsem si ateliér a dílnu, kdekoliv jsme bydleli. Bylo to hodně důležité hlavně tehdy, když jsme žili na Manhattanu a moji synové vyrůstali. Měla jsem na ně čas. Vůbec jsem netušila, že to bude zrovna šperk, který mi otevře cestu do velkého světa. Šperk je instantním prostředkem k identifikaci. Kamkoliv jsem přišla, lidé komentovali, co mám na sobě. Díky mému šperku jsme začali naprosto přirozeně konverzaci. Postupně jsem navazovala dlouhotrvající přátelství, pracovní vazby a vztahy.

Eva Eisler: Náhrdelník

* Vaše šperky jsou spíše objekty než věci na ozdobení. Co při jejich navrhování hraje roli? Kde se inspirujete?

Zajímá mě architektura, současné umění, móda, design, historie, lidi. Šperk vnímám jako architekturu nebo sochu, navrženou pro krajinu lidského těla.

* Kdo jsou ženy, které je kupují a nosí?

Jsou to odvážné ženy, které mají podobné profese nebo zájmy, sběratelky umění, ředitelky galerií, muzeí nebo architektky a jejich klientky.

* Co vy a barvy? Znám vás a chodíte spíše v černé. Souvisí i omezená barevnost s vaším přístupem k práci?

Barvy všech odstínů miluji. Pro zjednodušení jsem se omezila především na černou, šedivou, bílou, béžovou, hnědou, modrou a jejich snadné kombinace. V New Yorku je černá téměř uniformou, obzvlášť v uměleckém světě. Také jsem se stala sběratelkou japonské módy, kde černá převládá. Pořizuji si velice kvalitní, nadčasové kousky a nemám potřebu šatník měnit… Pouze ho doplňuji.

* Kromě pedagogické činnosti na VŠUP pracujete jako designérka, architektka a zejména instalujete výstavy. Proč?

Nejvíce mě zajímá práce s hmotou v kontextu prostoru. Navrhování instalací výstav se intenzivně věnuji od poloviny devadesátých let. V New Yorku jsem hodně spolupracovala s Museum of Art and Design a navrhla jsem i víceúčelový výstavní prostor v novém Českém centru na Madison Avenue.

* Nejsou výstavy trochu pomíjivé?

Práce na výstavách mě nesmírně baví, člověk se hodně dozví a naučí, ale je to opravdu trochu nevděčná role. Výstava se postaví, je to nepředstavitelné množství práce – od projektu přes samotnou stavbu až po přípravu textů a katalogů. A pak výstava skončí a zůstanou jen vzpomínky a pár fotek.

* Navrhovala jste také například stolní potřeby pro významnou německou firmu Mono. Jak vypadala vaše spolupráce? Necháte se třeba ovlivnit materiálem?

Firma Mono hledala někoho, kdo by k navrhování stolních doplňků přistoupil jaksi sochařsky. Chtěli vyvinout řadu výrobků, které zaujmou klientelu, co má ráda současný styl otevřených minimalistických prostorů. Moje série Mono Cimetric získala i ocenění – cenu Form 2003 od organizace Bundesverband Kunsthandwerk v Německu.

* Z Mono Cimetric vznikla i oceňovaná série hliníkového nábytku „3 x 5“. Stůl, který máte ve své pracovně, má posuvnou šachovnici. Hrajete šachy?

Šachy hraju od dětství a moc ráda. Je to skvělá průprava pro život. Člověk musí být vždy připraven změnit plán a přizpůsobit se nově vzniklé situaci.

* Jak byste charakterizovala situaci v užitém umění v Česku? Jak se podle vás dívá laická veřejnost na design?

Díky akcím, jako je Designblok, ceny Czech Grand Design či Designsupermarket, a aktivitám absolventů uměleckoprůmyslových škol se veřejnost o designu a nových výrobcích dozvídá dost. Mladí návrháři, kteří tvoří autorské série, to ale navzdory všemu nemají lehké, protože tu moc nefunguje spolupráce s průmyslovými podniky. K ní je totiž nutné silnější propojení s vlastním vývojem výrobku. Je nutná komunikace a spolupráce s odbornými profesemi. Jen tak se totiž dá vytvořit fungující a konkurenceschopný systém.

* Co z děl designérů vás ovlivnilo? K čemu máte jako umělkyně blízko?

Neřekla bych, že se nechávám ovlivnit. Je ale řada designérů či umělců, které obdivuji – když se dívám na jejich práci, budí ve mně pocit jakéhosi vnitřního štěstí a souznění. Můžu jmenovat řadu sochařů jako Richard Serra, Donald Judd či Anish Kapoor, Giacometti nebo Eduardo Chillida. Stejně tak řadu designérů jako například Arne Jacobsen, Carlo Mollino, Georg Jensen, Konstantin Grcic, Václav Cigler, architekt Mies van der Rohe. Čím jsem starší, tím víc oceňuji tvořivost a lidskou invenci.

Eva Hlinovská, Lidové noviny
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Menzies Aviation (Czech), s.r.o.
Pracovník skladu

Menzies Aviation (Czech), s.r.o.
Hl. m. Praha, Středočeský kraj

Najdete na Lidovky.cz