Řecká kinematografie v posledních letech budí na mezinárodním poli pozornost – díky formálně extravagantním snímkům jako Špičák nebo Alpy režiséra Giorgose Lanthimose, i tím, že nějakým způsobem reflektuje nedávný vývoj v zemi, který dopadá i na zbytek Evropy. Září nezapadá do ani jedné z těch škatulek – je to film nijak extrémní, nehraje se v něm na efekt. Není ani nijak zvlášť silně „lokalizovaný“, příběh jeho hrdinky je srozumitelný prakticky každému, nevyžaduje znalost nějakého kontextu.
Tou hrdinkou je Anna (Kora Karvouniová), dvaatřicetiletá pracovnice v nějaké velkoprodejně za městem (dost se podobá IKEA), žije úplně sama, jen se psem Manu. Bere ho s sebou do práce, večer mu čte, neudělá bez něj ani krok. Jednoho dne ale zvíře zemře, Anna je z toho zdrcená, její život jako by ztratil osu, kolem níž by se mohl otáčet. Anna psa pohřbí na zahradě sousedů, k nimž Manu občas zaběhl. Je to rodina udřeného lékaře Stathise (Nikos Diamantis), jeho manželky Sofie (Maria Skoula) a dvou malých dětí – docela šťastná. Anna v nich ve své osamělosti objeví náhradu za zemřelého miláčka, snaží se přátelit nebo trochu vyděračským způsobem budit lítost. ASofia s ní skutečně soucítí, děti si ji oblíbí, jen Stathis je vůči Anně krajně nedůvěřivý. Annina obsese novými přáteli ale přesahuje rozumnou i zdravou míru...
V hollywoodském pojetí by tenhle příběh skončil tak, že by Anna s pěnou u úst a velikým nožem v ruce honila Sofiinu rodinu po domě, dokud by ji někdo z posledních sil nenapíchl na vidle. Penny Panayotopoulou se ale rozhodla svůj příběh podat tak, aby vypadal věrný životu, její finále je proto tlumené, jistým způsobem otevřené. Možná by Září ale trocha toho Hollywoodu nebo vůbec silnější exprese, výraznějšího gesta neuškodila. V tom filmu je spousta věcí dobře. Režisérka svoje postavy zaznamenává spíš pozorovatelsky, kameru staví na ta správná místa, vyhýbá se nějakým nevěrohodným či okázalým promluvám.
I hudba je užita velmi zdrženlivě, dobrý vkus autoři prokážou volbou skladby australských Dirty Three v jednom emotivním momentě filmu. A postavy v Září skutečně ožívají, také díky dobrým výkonům všech představitelů včetně těch dětských. Díky tomu jemožné s nimi všemi empatizovat, rozumět jim – v tom filmu není vlastně žádný „padouch“, každý má svou pochopitelnou a velmi lidskou motivaci, figury nepotřebují být ilustrovány, jejich charaktery se projevují v přesvědčivě inscenovaných situacích, jež působí jako zaznamenaný kus nějakých životů.
Od té nesporné věrohodnosti všedního dne se ale autoři nedokážou odrazit k něčemu, co by tu všednost přesáhlo, udělalo z jedné osamělé Atéňanky metaforu čehosi víc. Být sám může být hodně smutné, odnese si divák z filmu Penny Panayotopoulou. To už ale možná trochu tušil. A kdyby chtěl člověk děj filmu shrnout trochu škodolibě, mohl by říct, že je o ženě, jíž umře pes, pak jí někdo poradí, ať si pořídí nového, a ona na konci pozná, že to byla dobrá rada.
Penny Panayotopoulou v Září, bohužel, nedokáže zpřítomnit nějakou hloubku, ukázat známé tak, jak ještě nebylo viděno. Snad jen v jedné scéně se jí to podaří. Anna jede s rodinou sousedů v autě, je zapnutý přehrávač, Anna si zpívá s ním, hodně falešně, uvádí tím spolucestující do rozpaků. Jí samotné ale na té situaci nic zvláštního nepřijde. Možná to tak dnes skutečně je – jen skutečně osamělí lidé jsou zvyklí si nahlas zpívat.
ZáříŘecko 2013 |
