2. září 2011 17:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Původně jsem chtěl točit
o klonování sama sebe

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Dát mrtvým druhou šanci. Jedním z nejvýznamnějších filmů Benedeka Fliegaufa je snímek Lůno o ženě, která naklonovala mrtvého milého a pak ho vychovávala jako syna. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Dát mrtvým druhou šanci. Jedním z nejvýznamnějších filmů Benedeka Fliegaufa je snímek Lůno o ženě, která naklonovala mrtvého milého a pak ho vychovávala jako syna. | foto:  Jan Zatorsky, Lidové noviny
PRAHA Maďarský režisér Benedek Fliegauf je jeden z nejvýraznějších východoevropských tvůrců tzv. artové kinematografie. V Praze pobýval jako předseda poroty Fresh Film Festu. S LN mluvil o duchu doby, životě ve skořápce, klonování a kouzlu herečky Evy Greenové.


LN Úkolem porotce je posuzovat cizí práci. Cítíte se v té úloze dobře?

To tedy cítím (smích). Vážně, rád si s druhými povídám o filmech. Nejsem ale dobrý hráč pokeru, takže nezvládám takové to porotcovské taktizování, snahu přečíst situaci a dostat ji pod kontrolu, odhadnout, který film je třeba pomluvit, aby to prospělo mému favoritovi. 

LN Vy sám se považujete za příslušníka nějaké generace filmařů, která má cosi společného, nebo se vnímáte spíš jako solitérní tvůrce?

Těžko říct, protože všichni umělci, které znám, se po práci vrátí domů a ponoří se tam do své osobní džungle, která jako by nebyla nijak propojená s tím, o čem přemýšlejí a v čem žijí ostatní. Jenomže to může být jinak. Když si člověk čte dobové rozhovory třeba s tvůrci ze šedesátých let, všichni mluví o tom, jak jejich práce nesouvisí s prací jiných. Jenomže jejich filmy říkají něco jiného. Vyzařují stejného ducha doby, zeitgeist, který mezi nimi vytváří pojivo. 

LN A jaký je ten dnešní zeitgeist?

Nevím. Žiju ve své skořápce, oddělený od světa kolem. A i když se k němu chci vyjádřit, stejně skončím v těch svých osobních sférách. Před týdnem jsem dokončil film, měl to být aktuální sociální příběh, ale když jsem viděl denní práce, přišlo mi, že ty obrazy nemají nic společného se současnou maďarskou společností. 

LN O čem ten film měl být?

O sérii útoků na Romy. Byly to vraždy, pachatelé hodili do domu Molotovův koktejl, a když lidé utíkali ven, stříleli je jako zvířata. Zaútočili tak na devět domů, zabili šest lidí. Trvalo to dva roky, než je chytili. 



 LN Z jaké perspektivy ten příběh vyprávíte?

Z perspektivy obětí. Kamera je pořád s nimi, film je vyprávěný z pozice lidí, které chce z pro ně neznámé příčiny někdo zabít, „ulovit“. Na konci by si divák měl uvědomit, že otázka, kdo a proč to udělal, vlastně není podstatná, že ten zločin vznikl z napětí, které v Maďarsku mezi různými skupinami existuje. 

LN Vaše předcházející filmy se odehrávají v jakési zemi nezemi, světě, který jako by nebyl spojený s nějakým skutečným místem. Proč jste se rozhodl to změnit, vybrat si to velmi reálné téma? Chtěl jste vykouknout ze své skořápky?

Ano, ale jak říkám – moc to nevyšlo. Hrubý sestřih na mě působil dojmem, že sleduju příběh z nějaké latinskoamerické země – nevím, co na to budou v Maďarsku říkat... Já mám k sociálním tématům blízko, třeba můj film Dealer se dotýká společenské reality, je ale natočený těmi dlouhými, kruhovými, snad duchovními záběry, díky nimž se spíš vznáší nad realitou. Nebo pod ní. Četl jsem dlouhý esej o těch vraždách Romů v době, kdy jsem v severním Německu točil Lůno. Hned jsem si řekl, že na tohle téma chci udělat film, i proto, že poslední dobou nepracuji v Maďarsku a cítil jsem kvůli tomu výčitky. Chtěl jsem natočit čistý, dokumentaristicky stylizovaný snímek, který by se dotkl stavů, jež teď vMaďarsku prožíváme. 

LN Co je to za stavy?

Víte, já mám štěstí. Můžu pracovat v různých zemích Evropy, mám nabídky z Německa nebo Británie, mám amerického agenta. Takže pro mě je velmi snadné nebýt zoufalý. Spousta jiných je na tom ale o dost hůř. Maďarští filmaři už dneska těžko mohou uskutečňovat svoje sny. Pracují buď na reklamách, nebo dělají servisní práce pro americké produkce, kterých se teď v maďarských ateliérech točí spousta. To jistě může člověku pomoct uživit se, ale pro skutečně tvůrčí osobnost je to smutná kariéra. Když třeba skvělý divadelní režisér nemá jinou práci než dělat asistenta na americkém komerčním filmu, je to, jako kdybyste zatopil stradivárkami. 

Benedek Fliegauf

Maďarský režisér se narodil v roce 1974 podle svých slov v „klasické dysfunkční rodině“. Je samouk, k filmové režii se dostal přes práci v televizi. Začínal u dokumentů a krátkometrážních filmů, jeho celovečerní hraný debut je snímek Houština (2002), který byl oceněn na festivalu v Berlíně. Následoval Dealer (2003), krutý a zároveň svým způsobem oduševnělý film o jednom dni překupníka s drogami. O čtyři roky později přišel s „ambientním“ filmem Mléčná dráha, sledem mysteriózních dlouhých záběrů. Loni měl premiéru jeho v mezinárodní produkci natočený film Lůno. Lyrická sci-fio ženě, která naklonovala mrtvého milého a vychovávalo ho jako syna. V hlavní roli vynikla známá herečka Eva Greenová.



 LN Takže podle vás to silné období maďarské kinematografie, která v posledních letech přicházela s velmi radikálními vizemi, už skončilo?

Nevím, co teď bude. V maďarském filmu dlouho běžel spor mezi dvěma tábory – zastánci, řekněme, alternativního filmu s volnou formou a těmi, kdo chtějí, aby se točily snímky s přesně daným scénářem, které budou vyprávět „o tom, jak dnes žijeme“. Ten druhý tábor teď má pod kontrolou komisi, která rozhoduje o přiznání státní podpory. Přitom spousta významných maďarských tvůrců – od Bély Tarra po třeba Miklóse Jancsóa – pracuje bez pevného scénáře. Nanejvýš pro ně někdo napíše pár stránek, aby bylo co předložit, ten text ale s výsledným filmem nemusí mít nic společného. Nevím, jak by mohl tenhle typ tvorby v nových podmínkách vznikat. 

LN Váš poslední uvedený film Lůno byla mezinárodní koprodukce v hlavní roli s hvězdou – Evou Greenovou. Bylo to těžké, prosadit se v takových podmínkách, říct, co chcete?

Čekal jsme, že bude, ale nakonec vlastně nebylo. S producenty jsme o látce vedli dlouhé hovory a oni nakonec přijali moji vizi, nechali mě dělat, co jsem chtěl. Jenom ze začátku prosazoval německý koproducent, aby film byl psychothriller, což já zásadně odmítal, protože pro mě je ten film love story. Ale moje zkušenost s evropskými producenty je vlastně skvělá, čekal jsem, že to budou troubové, byli to ale velice inteligentní lidé. Uvolnění a klidní – ne jako v Maďarsku. 

LN Co vás vlastně přitahuje na tématu klonování, které je v Lůnu ústřední?

Původně jsem chtěl natočit film o člověku, který naklonuje sám sebe, protože si chce dát druhou šanci. Vychovat verzi sebe sama tak, jak si sám přál být vychováván, bez traumat a zmatků, které provázely jeho vlastní vyrůstání. Nakonec jsem od té myšlenky upustil, přišla mi příliš egoistická – mám dost velké ego na to, abych ho ještě zmnožoval. Přestal jsem se tím zabývat – vždycky se mi v hlavě honí myšlenky tak na dvacet filmů... Jenomže pak jsem se zamiloval, byl to z různých důvodů naprosto beznadějný vztah. A napadla mě varianta toho původního příběhu – žena vychovává klon své mrtvé lásky. Ta představa si mě úplně zotročila. Musel jsem na to pořád myslet, nemohl jsem kvůli tomu spát. Strašně jsem ten film chtěl udělat. 



 LN Říkáte, že ta vaše původní představa byla příliš egoistická. Hrdinka filmu Lůno – Rebecca – je ale také svým způsobem egoistka nebo rozkročená mezi naprostým egoismem a obětujícím se altruismem.

Ten film diváky dost polarizuje. Já Rebeku vnímám jako altruistku, souhlasím s ní, když svoje jednání označuje za dar. 

LN Komu? Tomu mrtvému?

Ano. Snažil jsem se představit, co by na takovou situaci řekli mrtví. Akdybych byl na místě toho mrtvého já, řekl bych: děkuji. Ona přece obětovala úplně všechno, nechtěla si z toho dítěte udělat sexuální hračku nebo něco takového. Chtěla jen dát někomu, koho milovala, druhou šanci. 

LN Když se na tu situaci podíváte očima toho naklonovaného mladého muže, který se dozví, že je kopií mrtvého muže, a vyspí se s ženou, která ho porodila... To je docela zátěž.

Jistě. Na druhou stranu s sebou člověk nese nějakou zátěž tak jako tak. Když si vzpomenu na léta dospívání, na ty chvíle, kdy lidé kolem stolu v kuchyni mi přišli jako naprosto cizí... Uvědomil jsem si, že tahle divná stvoření kontrolují můj život. Každý zažije tenhle moment, kterým vlastně začíná cesta k dospělosti. Já si ten svůj pamatuju velmi výrazně. Člověk nepotřebuje klonování na to, aby trpěl krizí identity. O tématu filmu Lůno jsem mluvil se spoustou lidí, skoro všichni mi říkali, abych se soustředil na to, co je v té situaci problematického. Jenomže to jsem nechtěl. Až můj starší bratr, který pracuje jako psycholog ve věznici, řekl, že není nutné hledat především problémy, je možné věci přijmout a odrazit se od nich někam dál. Myslím, že s klonováním to jednou bude třeba podobné jako dnes s umělým oplodněním, o němž si také dřív kdekdo myslel, že je to hrozná věc, a nakonec si všichni zvykli. 

LN Mluvíte o těžké cestě k dospělosti. Vy se za dospělého považujete?

Vykazuju příznaky. Změnilo mě otcovství. Když vidím svého syna, jak se dívá na mě, uvědomuji si, že mě vnímá jako dospělého. 

LN Nakonec se nemůžu nezeptat: co Eva Greenová?

Když jsem psal Lůno, neměl jsem na mysli žádnou konkrétní herečku. Jenom jsem si byl jistý, že Rebecca bude blond, což Eva Greenová samozřejmě není. Dělali jsme veliký casting v Londýně, někdo ji zmínil. Já ji neviděl v Bertolucciho Snílcích, znal jsem ji jenom z bondovky Casino Royale, kde byla dobrá, ale není to ten typ filmu, který by pro mě byl zásadní. Ale řekl jsem, ať ji pozvou. Potkal jsem ji na chodbě budovy, kde casting probíhal, a nepoznal jsem ji, napadlo mě, že někde v domě asi obsazují Addamsovu rodinu, protože vypadala hodně goticky. Při samotném castingu si mě získala. Působila na mě jako potemnělá Sněhurka. Vystupovala nejdřív velice vychovaně, majestátně. Jakmile jsme ale začali mluvit o postavě, úplně se změnila, najednou byla hodně impulzivní, sahala mi na nohu, byla tím hovorem úplně pohlcená. Dokáže se soustředit jako nějaké médium. V tu chvíli mi bylo jasné, že jsem našel Rebeku. Nejsem sadistický typ režiséra, jsem rád, když je při natáčení uvolněná atmosféra, rád se s herci postavám směju. Viděl jsem, že s Evou bude možné tímhle způsobem pracovat.



  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz