Na sklonku minulého týdne se před kinem v hypermoderním Sony Centru v Berlíně rozvinul červený koberec. Prošla se po něm nepočetná, nicméně velice hvězdná delegace k filmu The Brave One, který u nás bude mít premiéru 18. října pod titulem Mé druhé já. Evropské premiéry se obvykle odehrávají v londýnském Odeonu, v poslední době ale americké produkce dávají stále častěji přednost Berlínu – jednak proto, že právě německá metropole se dostává do popředí evropského kulturního života, jednak také nabízí architektonicky ojedinělé prostředí komplexu budov na Postupimském náměstí, kde se mimo jiné pořádá Berlínský filmový festival a které i sedm let po dokončení stále působí jako UFO uprostřed Berlína.
Dvojnásobná držitelka Oscara Jodie Fosterová hraje v psychologickém thrilleru newyorskou rozhlasovou reportérku, jež se spolu se svým přítelem stane obětí přepadení. Přítel útok nepřežije a ona se marně pokouší vrátit se do života. Jistotu jí dodá až zbraň a vědomí, že je schopna se v případě nebezpečí ubránit. A to také dělá.
„Nebýt to příběh, v němž hraje hlavní roli žena, nikdy bych tenhle film netočil,“ prohlásil den po premiéře na setkání s novináři v berlínském hotelu Adlon režisér Neil Jordan. Irský filmař, který má na kontě snímky jako Hra na pláč, Snídaně na Plutu nebo Interview s upírem, nezastíral, že podobných příběhů se už na plátně objevila spousta: „Charles Bronson nebo Clint Eastwood v roli mstitele, to už tu bylo kolikrát, ale dostat do takovéhle situace ženu, to ještě nikdy nikdo nezkusil.“
Jordan má pravdu, pokud nebudeme hovořit třeba o snímku Zrůda, jenž vynesl Oscara Charlize Theronové za roli Aileen Wournosové. „To ovšem byla sériová vražedkyně, kdežto hrdinka filmu Mé druhé já je mstitel,“ vysvětluje Neil Jordan. Díky jeho režijnímu přístupu film atraktivně kombinuje napětí a psychologickou hloubku tématu, v níž rezonuje řada otázek: ať už je to americký evergreen držení zbraní nebo věčné dilema, má-li člověk právo vzít spravedlnost do svých rukou, když možnosti zástupců zákona selžou.
Právě silný akcent na problém násilí nakonec rozhodl o tom, že z rozjetého vlaku vyskočila Nicole Kidmanová. Producent Joel Silver našel adekvátní „náhradu“ v Jodie Fosterové. „Cítila jsem, že mi ten scénář může hodně nabídnout, ale jen když se na něm ještě hodně zapracuje,“ líčila Fosterová, která se nakonec projektu ujala i v roli jednoho z výkonných producentů. Právě ona si prosadila změnu profese hlavní hrdinky, již přesunula z novin do rádia. Zdánlivá maličkost pro ni znamenala cestu ke složité postavě: „Poté, co je napadena a sama pozná, jaké to je, zabíjet, ztratí sama sebe, jako by přestala existovat, zbude z ní jen hlas.“
Film Mé druhé já navazuje ve filmografii Fosterové na linii snímků Taxikář, v němž hrála jako třináctiletá prostitutku po boku Roberta De Nira, nebo Znásilnění, za něž jí role znásilněné servírky vynesla Oscara – druhého má za Mlčení jehňátek. Sledovat Fosterovou na plátně je zážitek, za její tváří se skrývá množství emocí a provokativních otázek. V civilu působí tahle čtyřiačtyřicetiletá herečka docela nenápadně, na ulici bychom ji nejspíš přehlédli. „Herectví jsem nikdy nestudovala, neovládám žádné technické finty, jediné, na co se můžu před kamerou spolehnout, je moje intuice,“ říká drobná žena v džínách a kožené bundě s dioptrickými brýlemi na nose.
Její cesta k herectví nebyla dobrovolná, o kariéře u filmu rozhodla její matka, která ji jako malou, roztomilou holčičku dovedla na první konkurzy. „Bylo hodně těžké vyhovět nárokům mé matky, nikomu bych nepřála takovou pubertu, jakou jsem prošla já,“ vzpomíná Fosterová. I proto později raději než herectví studovala na univerzitě literaturu. Nicméně k herectví se hned zase vrátila, a nejen proto, že dnes za filmy, jako je Mé druhé já, inkasuje patnáct milionů dolarů. Když má říci, nač je ve své kariéře nejvíce hrdá, nepadne jméno žádné z rolí, ani nezmíní své dva Oscary: „Jsou to moje děti, to vám řekne každá máma.“ Prý se snaží žít docela normální život; když netočí, nezachraňuje sirotky ze zemí třetího světa jako Angelina Jolie: „Když to jde, jedu si zalyžovat, to mě opravdu baví.“
Dvojnásobná držitelka Oscara Jodie Fosterová hraje v psychologickém thrilleru newyorskou rozhlasovou reportérku, jež se spolu se svým přítelem stane obětí přepadení. Přítel útok nepřežije a ona se marně pokouší vrátit se do života. Jistotu jí dodá až zbraň a vědomí, že je schopna se v případě nebezpečí ubránit. A to také dělá.
„Nebýt to příběh, v němž hraje hlavní roli žena, nikdy bych tenhle film netočil,“ prohlásil den po premiéře na setkání s novináři v berlínském hotelu Adlon režisér Neil Jordan. Irský filmař, který má na kontě snímky jako Hra na pláč, Snídaně na Plutu nebo Interview s upírem, nezastíral, že podobných příběhů se už na plátně objevila spousta: „Charles Bronson nebo Clint Eastwood v roli mstitele, to už tu bylo kolikrát, ale dostat do takovéhle situace ženu, to ještě nikdy nikdo nezkusil.“
Jordan má pravdu, pokud nebudeme hovořit třeba o snímku Zrůda, jenž vynesl Oscara Charlize Theronové za roli Aileen Wournosové. „To ovšem byla sériová vražedkyně, kdežto hrdinka filmu Mé druhé já je mstitel,“ vysvětluje Neil Jordan. Díky jeho režijnímu přístupu film atraktivně kombinuje napětí a psychologickou hloubku tématu, v níž rezonuje řada otázek: ať už je to americký evergreen držení zbraní nebo věčné dilema, má-li člověk právo vzít spravedlnost do svých rukou, když možnosti zástupců zákona selžou.
Právě silný akcent na problém násilí nakonec rozhodl o tom, že z rozjetého vlaku vyskočila Nicole Kidmanová. Producent Joel Silver našel adekvátní „náhradu“ v Jodie Fosterové. „Cítila jsem, že mi ten scénář může hodně nabídnout, ale jen když se na něm ještě hodně zapracuje,“ líčila Fosterová, která se nakonec projektu ujala i v roli jednoho z výkonných producentů. Právě ona si prosadila změnu profese hlavní hrdinky, již přesunula z novin do rádia. Zdánlivá maličkost pro ni znamenala cestu ke složité postavě: „Poté, co je napadena a sama pozná, jaké to je, zabíjet, ztratí sama sebe, jako by přestala existovat, zbude z ní jen hlas.“
Film Mé druhé já navazuje ve filmografii Fosterové na linii snímků Taxikář, v němž hrála jako třináctiletá prostitutku po boku Roberta De Nira, nebo Znásilnění, za něž jí role znásilněné servírky vynesla Oscara – druhého má za Mlčení jehňátek. Sledovat Fosterovou na plátně je zážitek, za její tváří se skrývá množství emocí a provokativních otázek. V civilu působí tahle čtyřiačtyřicetiletá herečka docela nenápadně, na ulici bychom ji nejspíš přehlédli. „Herectví jsem nikdy nestudovala, neovládám žádné technické finty, jediné, na co se můžu před kamerou spolehnout, je moje intuice,“ říká drobná žena v džínách a kožené bundě s dioptrickými brýlemi na nose.
Její cesta k herectví nebyla dobrovolná, o kariéře u filmu rozhodla její matka, která ji jako malou, roztomilou holčičku dovedla na první konkurzy. „Bylo hodně těžké vyhovět nárokům mé matky, nikomu bych nepřála takovou pubertu, jakou jsem prošla já,“ vzpomíná Fosterová. I proto později raději než herectví studovala na univerzitě literaturu. Nicméně k herectví se hned zase vrátila, a nejen proto, že dnes za filmy, jako je Mé druhé já, inkasuje patnáct milionů dolarů. Když má říci, nač je ve své kariéře nejvíce hrdá, nepadne jméno žádné z rolí, ani nezmíní své dva Oscary: „Jsou to moje děti, to vám řekne každá máma.“ Prý se snaží žít docela normální život; když netočí, nezachraňuje sirotky ze zemí třetího světa jako Angelina Jolie: „Když to jde, jedu si zalyžovat, to mě opravdu baví.“
