Tvárná jen do jisté míry, svá za všech okolností naznačuje, že obrovský potenciál, jenž v ní tkví, ještě zřejmě nenašel toho pravého hybatele, který by naplno roztočil kola a otevřel ventil. A to už je Lucii Bílé přes čtyřicet.
Během dvaceti let, jež uplynula od její první desky a od strmého vzedmutí zájmu o divokou, nespoutanou krásku na jinak unylé scéně tuzemské pop-music, předvedla snad všechny polohy, jež se ženě s mikrofonem mohou nabízet. Cvočky pobitá a kůží vyztužená řádila se skupinami Rock-Automat a Arakain. Po Bídnících a Draculovi se přestylizovala do osudové ženy. S podporou vtipně chápavé textařky sázela chlapům pravdivě ironické hlášky a byla pro ně o to dráždivější, zatímco ženská srdce plesala, jak se ta Lucka strefila do jejich pocitů. Ze sex-appealem překypující ženy-vampa se náhle převtělila do sladké madony s do daleka zasněným pohledem. A pak ještě přišla životem zkoušená žena, která netouží po ničem jiném než po lásce, dětech a rodinném štěstí...
Kolik je pravdy a kolik stylizace v každé z těch rozmanitých poloh, to ví jen ten, kdo s Lucií Bílou sdílí soukromí. Zvenčí se ovšem zdá, že je v ní ode všeho trochu. Je živel, povodeň, ale taky upřímná normální ženská, z níž čas od času vykoukne prostořeká periferie švadlenky Zaňákové. Krásná, elegantní, účesy měnící jako boty, bohatá a rozmarná; ale nelze v ní nerozpoznat cítící bytost. Charitu nevnímá jako nutné zlo pro dobré jméno celebrit, část svých peněz odkládá pro správné účely odedávna. Nikdy se tím ale nechlubila a rozhodně nečekala, až to bude v módě.
V listech, které prý nikdo nečte, ale kdekdo jejich drby zná, rozebírají sice Luciiny partnery, nedoberou se však nikdy k ničemu zásadnímu. Ani skandály, ani neřesti nejsou větší než v jiných, obyčejných rodinách. A člověk nemusí číst bulvár, aby mu bylo jasné, že žen typu Lucie se muži v podstatě bojí. Jejího temperamentu, jejích talentů, její náruživosti i její atraktivity. Co by musel být za osobnost, aby byl vedle ní vůbec zaznamenatelný, natož zaznamenáníhodný! Takže ona vždycky znova tvrdí, jak je zamilovaná, a nahlas (i v skrytu duše) doufá, že každý nový vztah je ten pravý a konečný.
Nemusí být člověk populární zpěvačkou, aby prožíval všechna ta v podstatě banální trápení života. Jenže Lucie Bílá zpěvačkou je a nemá tady, aspoň ve středním proudu, konkurenci. Jiní jsou možná pilnější, uhlazenější, taktičtější, pohyblivější. Jenže nemají její esprit, jiskru, velké srdce. Poctivě pracuje na desce tak dlouho, než ji může pustit z ruky. Poslechnete si ji a máte pocit, že zdaleka neřekla všechno, neukázala, co v ní vězí. Jako by hřivna pořád ještě byla zakopaná. Smavý, sexy hlas, mimořádný rozsah, mnohostranný výraz, dost chytrá slova, dobrá muzika – a chybí jen to něco málo, co by z perfektní profesionální práce učinilo bombu. V tom ale není sama.
Zvláštní, jak v podstatě nevyužité zůstaly talenty podobně úchvatných žen jen v tom malém českém rybníčku populární hudby: kam až by mohla dosáhnout taková vzývaná Eva Olmerová nebo kdysi slibně rozjetá Jana Robbová, extravagantní Jana Kratochvílová, razantní Věra Špinarová...? Vesměs obrovský hlasový i výrazový potenciál troskotal tu na osobní neukázněnosti a slabosti, někdy na podmínkách socialistického showbyznysu, většinou ale na absenci silného producenta, který by pochopil, co ta která „baba“ nabízí a co potřebuje.
I Lucie Bílá by určitě mohla víc než jen být jedinou výraznou oporou svého divadla. Zřejmě by mohla udělat daleko větší díru do světa, kdyby ji někdo prozíravější (ne ale tým píáristů) cílevědomě vedl a kdyby se ona od něj vést nechala. Práce, kterou odvádí, se zatím vrací „jen“ v trvající domácí popularitě. Neznamená ale výraznější skoky do vyšších sfér, kam by talent razance Lucie Bílé směřovat měl.
Během dvaceti let, jež uplynula od její první desky a od strmého vzedmutí zájmu o divokou, nespoutanou krásku na jinak unylé scéně tuzemské pop-music, předvedla snad všechny polohy, jež se ženě s mikrofonem mohou nabízet. Cvočky pobitá a kůží vyztužená řádila se skupinami Rock-Automat a Arakain. Po Bídnících a Draculovi se přestylizovala do osudové ženy. S podporou vtipně chápavé textařky sázela chlapům pravdivě ironické hlášky a byla pro ně o to dráždivější, zatímco ženská srdce plesala, jak se ta Lucka strefila do jejich pocitů. Ze sex-appealem překypující ženy-vampa se náhle převtělila do sladké madony s do daleka zasněným pohledem. A pak ještě přišla životem zkoušená žena, která netouží po ničem jiném než po lásce, dětech a rodinném štěstí...
Kolik je pravdy a kolik stylizace v každé z těch rozmanitých poloh, to ví jen ten, kdo s Lucií Bílou sdílí soukromí. Zvenčí se ovšem zdá, že je v ní ode všeho trochu. Je živel, povodeň, ale taky upřímná normální ženská, z níž čas od času vykoukne prostořeká periferie švadlenky Zaňákové. Krásná, elegantní, účesy měnící jako boty, bohatá a rozmarná; ale nelze v ní nerozpoznat cítící bytost. Charitu nevnímá jako nutné zlo pro dobré jméno celebrit, část svých peněz odkládá pro správné účely odedávna. Nikdy se tím ale nechlubila a rozhodně nečekala, až to bude v módě.
V listech, které prý nikdo nečte, ale kdekdo jejich drby zná, rozebírají sice Luciiny partnery, nedoberou se však nikdy k ničemu zásadnímu. Ani skandály, ani neřesti nejsou větší než v jiných, obyčejných rodinách. A člověk nemusí číst bulvár, aby mu bylo jasné, že žen typu Lucie se muži v podstatě bojí. Jejího temperamentu, jejích talentů, její náruživosti i její atraktivity. Co by musel být za osobnost, aby byl vedle ní vůbec zaznamenatelný, natož zaznamenáníhodný! Takže ona vždycky znova tvrdí, jak je zamilovaná, a nahlas (i v skrytu duše) doufá, že každý nový vztah je ten pravý a konečný.
Nemusí být člověk populární zpěvačkou, aby prožíval všechna ta v podstatě banální trápení života. Jenže Lucie Bílá zpěvačkou je a nemá tady, aspoň ve středním proudu, konkurenci. Jiní jsou možná pilnější, uhlazenější, taktičtější, pohyblivější. Jenže nemají její esprit, jiskru, velké srdce. Poctivě pracuje na desce tak dlouho, než ji může pustit z ruky. Poslechnete si ji a máte pocit, že zdaleka neřekla všechno, neukázala, co v ní vězí. Jako by hřivna pořád ještě byla zakopaná. Smavý, sexy hlas, mimořádný rozsah, mnohostranný výraz, dost chytrá slova, dobrá muzika – a chybí jen to něco málo, co by z perfektní profesionální práce učinilo bombu. V tom ale není sama.
Zvláštní, jak v podstatě nevyužité zůstaly talenty podobně úchvatných žen jen v tom malém českém rybníčku populární hudby: kam až by mohla dosáhnout taková vzývaná Eva Olmerová nebo kdysi slibně rozjetá Jana Robbová, extravagantní Jana Kratochvílová, razantní Věra Špinarová...? Vesměs obrovský hlasový i výrazový potenciál troskotal tu na osobní neukázněnosti a slabosti, někdy na podmínkách socialistického showbyznysu, většinou ale na absenci silného producenta, který by pochopil, co ta která „baba“ nabízí a co potřebuje.
I Lucie Bílá by určitě mohla víc než jen být jedinou výraznou oporou svého divadla. Zřejmě by mohla udělat daleko větší díru do světa, kdyby ji někdo prozíravější (ne ale tým píáristů) cílevědomě vedl a kdyby se ona od něj vést nechala. Práce, kterou odvádí, se zatím vrací „jen“ v trvající domácí popularitě. Neznamená ale výraznější skoky do vyšších sfér, kam by talent razance Lucie Bílé směřovat měl.
