Ten přijel včera do Německa na jednání s kancléřkou Angelou Merkelovou, aby s ní mluvil – i když to popírá – o finanční pomoci pro svoji předluženou zemi. Nedostane nic. Kancléřka slíbila Řecku jen politickou podporu.
To je ale problém. Politici ze zemí platících eurem už dlouho řeší dilema – jak pomoci Řecku, které potřebuje jen letos sehnat na zaplacení dluhů desítky miliard eur, a zároveň si nepopudit vlastní občany. Závazek pomoci je nutný, protože klesá hodnota eura a to vadí všem v eurozóně.
Na druhé straně je pomoc Řecku, kam šly miliardy z fondů unie, v zemích eurozóny nepopulární. Občané mají pocit, že Řekové, kteří jdou do důchodu v 61, už dostali dost, a navíc jsou podvodníci.
Kudy z toho ven? Pomoc Řecku nabízí MMF. Jenže to je pro Evropany z politických důvodů nepřijatelné. Další z možností je nechat usmažit Řeky ve vlastní šťávě. Bylo by to jen spravedlivé.
Ať šetří, a pokud zbankrotují, dobře jim tak. Jenže bankrot by dal euru další ránu. Možností by také bylo prostě rychle vykopnout Řecko z eurozóny. Obojí by ale bylo složité a drahé. Jenže pořád lepší než to, co bude následovat.
Po včerejším odmítnutí pomoci přijdou otřesy eura a nějaká společná evropská intervence. Vposledku pak evropští politici přijdou na to, že zavedení společné měny v tak rozdílných zemích bez společné rozpočtové politiky nebyl dobrý nápad. Trochu trapné je, že to teoretičtí ekonomové dokázali už v šedesátých letech. Třicet let předtím, než bylo o zavedení eura rozhodnuto.
