Nedávno jsem byl očitým svědkem této příhody.
Na dotaz svého otce, zda má všechny úkoly, mu jeho devítiletý syn řekl: „Mám je všechny napsaný, vole.“ Otec mu trpělivě vysvětlil, že s vlastním otcem by takhle mluvit neměl (i když jistě věděl, že v současné dětské řeči není ono slovo míněno doslova). Ale tu přišel starší čtrnáctiletý syn a napomenul otce slovy: „Ale on má přece právo na vlastní názor.“ Mimochodem oba chlapci nedávno nahlíželi do Úmluvy o právech dítěte podepsané na půdě OSN v roce 1989 (č. 104/1991 Sb.).
Koncepce lidských práv a svobod, ze které vychází současný právní stát, má jistě prvořadý význam. V demokratickém právním řádu mají lidská práva a svobody ústřední postavení. Zabezpečují, aby mírou všech věcí byl člověk, aby byl člověk v centru společenského uspořádání, a vytvářejí pro rozvoj lidské osobnosti a pro lidské aktivity patřičný prostor.
Pokračování na straně 10
Dokončení ze strany 1
Současně je však nutno říci, že s lidskými právy a svobodami jsou nerozlučně spojeny i povinnosti lidí a jejich odpovědnost. Výrazně je to řečeno ve Všeobecné deklaraci OSN o lidských právech z roku 1948, podle níž každý podléhá při vykonávání svých práv a svobod takovým omezením, která stanoví zákon výhradně pro to, aby bylo zajištěno uznání a dodržování práv a svobod ostatních lidí.
Podle mezinárodního práva, evropského práva a českého právního řádu neexistují žádná absolutní lidská práva a žádné absolutní lidské svobody. Všechna lidská práva a svobody jsou určitým způsobem limitovány. Koncepce lidských práv a svobod jako nerozlučně spojených s povinnostmi lidí a jejich odpovědností není vždy dostatečně uznávána ani v odborných kruzích. Vývoj došel tak daleko, že v našem ústavním právu není nikde výslovně pamatováno na takovou základní povinnost všech občanů, jako je povinnost zachovávat zákony.
Tím spíše se s jednostrannou, deformovanou koncepcí lidských práv a svobod setkáváme u laické veřejnosti a u nemalé části našich spoluobčanů, kteří se na svá práva a svobody neustále odvolávají, ale o svých povinnostech nechtějí ani slyšet.
Právo coby minimum morálky Pozornost laické i odborné veřejnosti vzbudila kauza matky, které přiznal soud odškodnění za to, že se jí chybou lékařů narodilo nechtěné dítě (zdravé). Podle mého názoru nebylo toto soudní rozhodnutí v souladu se zákonem, neboť bylo v rozporu s „dobrými mravy“ (viz paragraf 39 občanského zákoníku). I v naší konzumní společnosti představuje právo v určitém slova smyslu minimum morálky.
V posledních dnech se u nás objevil návrh na rozšíření o právo dítěte na výchovu bez fyzických trestů. Týrání dítěte rodiči je u nás zakázáno od pradávna, současný trestní zákon zná trestný čin týrání svěřené osoby (§ 215), za něž se považuje týrání fyzické i psychické, a postihuje je odnětím svobody od šesti měsíců do osmi let. Ale prohlásit každý výprask či plácnutí za přestupek a pokutovat ho se mi jeví jako typický iracionální přístup. Uvědomme si, jaké množství rodičů si neví v současném společenském klimatu s výchovou svých dětí rady a snažme se vytvořit situaci, aby jim školy, média i sociální služby, v nichž pracuje bezpočet odborníků, v rozvoji tzv. pozitivní výchovy maximálně pomáhaly. Takový přístup by byl podstatně slibnější.
Vzdělávat se: právo i povinnost Největší slabinou Úmluvy o právech dítěte je, že v ní není téměř vůbec pamatováno na povinnosti dětí. Domnívám se, že i u dětí má svou oprávněnost myšlenka nerozlučného spojení jejich práv a svobod s jejich povinnostmi a odpovědností (samozřejmě přiměřeně jejich věku a vyspělosti).
Dítě má bezesporu právo na péči svých rodičů, ale k tomu patří i povinnost dítěte svou matku a svého otce ctít a své rodiče respektovat (aniž by tím byla míněna slepá a bezduchá poslušnost) a pomáhat jim. Dítě má právo na vzdělání, ale současně má i povinnost se vzdělávat a připravovat se tak na život v dospělosti. Mladiství v trestním řízení mají řadu práv, ale především i pro ně platí zákazy obsažené v trestněprávních normách (nekrást, nešikanovat aj.).
Dětem je potřeba poskytovat maximální ochranu a péči, je na místě respektovat jejich práva i svobody, avšak současně je nutné vyžadovat, aby plnily své povinnosti. Troufám si říci, že naznačený přístup k formování osobnosti našich dětí může podstatně zvýšit efektivnost našeho snažení.
O autorovi| OTO NOVOTNÝ profesor Právnické fakulty UK
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
