Jak dopadla odvážná hra po padesáti letech?

František Hrubín napsal svou druhou divadelní hru Křišťálová noc v roce 1961 jako svého druhu pokračování slavnější Srpnové neděle. Oba texty je také možné zařadit do škatulky uměleckých děl, která sice ve své době představovala odvážné vymezení vůči doznívajícímu socrealistickému kánonu, navzdory tomu však vězí hluboce v dobových klišé. Z dnešního pohledu působí Křišťálová noc jako neživotná položka divadelní historie. Osmadvacetiletý režisér Štěpán Pácl, čerstvý nositel ocenění "talent roku", se nicméně pokusil o resuscitaci téměř nehraného titulu ve Švandově divadle.

Nový nátěr na starých klišé

Hrubín v Křišťálové noci splétá několik paralelních příběhů, zasazených do socialisticky venkovské "současnosti". Stárnoucí umělec v tvůrčí krizi si přijíždí do své rodné vsi vyvětrat hlavu; doprovází jej elegantní mladá manželka, která již vystřízlivěla z prvotního oslnění celebritou. Namísto kýženého klidu se oba měšťáci stávají nedobrovolnými svědky narůstajícího pnutí v rodině, ovládané autoritářskou a manipulativní matkou – a společně s tím narůstá i napětí mezi nimi samými. Vše vyvrcholí všeobecnou frustrací a překotným odjezdem z nesnesitelného prostředí.

Hra nabízí postavy typově jasně vyhraněné. Základ rodiny Strunových tvoří venkovsky zaťatá, tvrdá matka a její manžel, starý dělník, který je coby čerstvý důchodce celý nesvůj bez milované továrny. Mladší generaci zastupuje udřený, věčně spěchající předseda družstva a jeho frajeřící bratr. Hrubín se na rozdíl od budovatelských autorů nesnaží vystrčit na jeviště barvotiskový vzor "nového člověka", pokus ukázat lidí "starého světa" však nejde o mnoho dál.

Pokračování Srpnové neděle František Hrubín: Křišťálová noc Švandovo divadlo, režie Štěpán Pácl. Premiéra 21. května 2011

Muzeálnost Křišťálové noci navíc posilují skluzy k lyrizaci v duchu módy, ovládající podstatnou část české dramatiky šedesátých let. Inscenátoři si byli dobových omezení hry vědomi a podařilo se jim je docela dobře obejít. Kuriózní výroky o "socialismu a petrklíči" zmizely, angažované řeči jsou zlehčeny stylizací do podoby rutinního funkcionářského žvanění. Oba bratři vyhlížejí jako karikatury venkovských buranů, kterým doslova trčí sláma z bot. Sláma ostatně prolíná celou inscenací. Poradit si s ní dokáže pouze odstrkovaná, ale hrdá Tonička, jediná postava mimo rodinný okruh a zároveň oběť jejich bezohlednosti. Chomáče slámy poházené v Toniččině světnici se mění ve velké slámové figurky.

Marné úsilí o životnost

Jenže málo platné, i tak sledujeme především urputné úsilí herců i režiséra zvěrohodnit základní situaci a postavy. Daří se to jen místy. Především tam, kde bylo možné rozehrát jednoduché, základní lidské situace s minimálním přesahem. Mnohem častěji se však objevuje ilustrativní herectví, doplněné opatrnou snahou dodat dění groteskní nádech.

V tomto ohledu docela dobře vychází mezihry s vřískavou dechovkou a sborovou recitací básničky o ztraceném kuřátku. Výsledkem je poněkud staromilská inscenace, která neurazí, jenže taky nenadchne. O tom, že by nové nastudování mohlo vést ke znovuzařazení pozapomenuté Hrubínovy hry do kontextu současné dramatiky, nemůže být ani řeč.