Jak se studentům vytratily ideály

Výpovědi Martina Mejstříka, Igora Chauna, Jany Hybáškové, Marka Bendy, Martina Štainera či Iva Kalety o tom, v jaké zejména psychické konstelaci je zastihl listopad 1989, jsou v podstatě totožné: byli atakováni každodenní imbecilitou, ale nedovedli si tehdy ještě představit, že by byl možný tak rychlý zvrat.

Ovšem ukázalo se, že komunistický režim byl "hliněnej mamut" (kdysi tiskový mluvčí studentského stávkového hnutí, režisér Igor Chaun); situace byla tak bezvýchodná, že jediné, co si přáli, bylo, ať přijde úleva (studentský vůdce z ostravské filozofické fakulty Ivo Kaleta); připomínka oběti Jana Palacha v lednu 1989, tak zoufalé, tragické a přitom vlastně nadějeplné (Martin Mejstřík) byla rozbuškou, kterou si mocipáni ani neuvědomovali a potom spojení na ose Opletal – Palach – Šmíd mělo tak silný dopad, že se strůjcům legendy o mrtvém Martinu Šmídovi nakonec vymkla z rukou (Igor Chaun)...

Všichni zpovídaní v Kaňkově dokumentu jen zlehka připomínají bojovnou a nadšenou situaci v tehdejších stávkových výborech na vysokých školách, ale například i to, jak se StB prostřednictvím svazáckých "nápomocných" organizací pokoušela celkem průhledně infiltrovat do jejich jednání. Například ve skříni v nejvyšším patře ostravské fakulty neustále drnčely aparáty estébáků, tak je studenti vyzvali, ať si ty magnetofony zase odnesou. Václav Havel jako postava z commedie dell'arte?

Uplynulo dvacet let a z prvotního nadšení se v myslích někdejších studentských vůdců usídlila skepse. Je jasné, že mnoho dokumentů z archivů StB vzalo v té první chaotické vlně za své, přesněji, zanikly v ohních, jimž nikdo nezabránil. Není od věci dojít k závěru, že odstupující moc se s lídry převratu dohodla: "Nikdo nebyl potrestán, komunistická strana je legitimní, legální parlamentní stranou – a nic se neděje, to není náhoda, ale součást dohod na začátku revoluce, jestli Havla s Čalfou, nevím," říká dnes Martin Mejstřík. Podle něj se tehdy na území východní Evropy hrála velká hra, v níž jsme měli roli jen statistů. A Jana Hybášková se Václava Havla zastává, vždyť, sice až po devatenácti letech, ale přece jen připustil, že tehdy zkraje se mělo s komunisty jednat razantněji. Připomíná však, že o některých zásadních věcech se jaksi nemluví, například o špatně nastavené ekonomické transformaci této země: "Zmizelo dvacet miliard eur, to je strašně moc, ty peníze sedí ve švýcarských bankách a nepracují ve prospěch této země." Podle Hybáškové je problémem i to, že se nezdařilo profilovat solidní střední třídu, tu, kterou by tvořili lidé tvůrčí, zodpovědní, kterým nevadí, že nejsou podnikateli, protože vytvářejí podstatnější hodnoty.

"Ideály se vytratily," říká Igor Chaun. A míní ty kolektivní, obecné, jen jedinci si je ještě drží, někteří jsou odhodláni něco se sebou udělat, nepodlehnout vidině peněz. "Kardinální otázkou, kterou nová generace teprve položí svým rodičům a prarodičům, je podle Marka Bendy dotaz, jak mohli dopustit normalizaci. Jak mohli v tichosti souhlasit s devastací lidí, hodnot, kultury...

O postavě Václava Havla rozvádí Igor Chaun v dokumentu originální úvahu: "Mezi všemi bizarními postavami našich dějin jde o jednu z nejsvětlejších, připadla mu – tak jako je tomu v commedii dell'arte – úloha světové čistoty, aby masy měly komu věřit, on tomu uvěřil, neprohlédl, že je to jen role – smutná, tragikomická, ale i heroická..."

Dokument, jenž dvacet let od listopadu 1989 nahlíží i z jiného úhlu než jen oslavného, uvidíme zítra ve 21:27 hodin na ČT2.