Násilí bývá v jeho filmech nejen tématem, ale i jednou z dominantních komunikačních forem. Ve svém třináctém filmu se od něj do značné míry odpoutal a natočil filosofickou romanci o touze udržet si lásku milované osoby navzdory všemu - i času.
Praktickým pozadím pro Kimovo výtvarně sofistikované rozjímání byla skutečnost, že v současné době v Jižní Koreji každá druhá žena podstoupí plastickou operaci. A nejde o nějaké drobné korekce kosmetických nedostatků, ale o drastické změny vzhledu.
Pro radikální změnu své tváře se rozhodne i hrdinka filmu Čas. Má pocit, že se po dvouleté známosti svému příteli už okoukala, že v něm nevzbuzuje touhu, že jejich vztah odumírá. Nabude přesvědčení, že bude-li mít jinou tvář, bude jejich vztah opět intenzivní.
A tak jednoho dne beze stopy zmizí, aby se po šesti měsících objevila s jinou tváří, jiným jménem a novou šancí na svou lásku.
Je jaksi od počátku jasné, že jde o naprostou bláhovost, která nemůže přinést vztahu nic pozitivního - krom řady zjištění pro oba aktéry, a o to tu jde. Nebyl by to Kim, aby nedokázal z takto rozehrané situace vytěžit drásavé emocionální napětí, ale i nepředvídatelné události a množství inspirativních poznání - jak je důležitá tvář pro identitu člověka, co na tom druhém milujeme především, co lásku podmiňuje a jakou roli v tom všem hraje čas. Režisérovo hledání odpovědí je zaobaleno do nečekaně snadno přístupné slupky, která láká k prozkoumání obsahu. Kim opustil izolovaná prostředí i hrdiny z okraje společnosti a zaměřil se - podobně jako ve filmu 3-iron - na život „docela normálních“ mladých lidí ve městě.
Je zajímavé sledovat, jak do jejich každodenního života prosakují vymoženosti nejnovějších technologií mnohem intenzivněji, než jsme na to zvyklí my, jak mnohem snáze a ochotněji vstřebávají západní luxus a životní styl poskládaný výhradně z krásných a drahých věcí. Možná někde tady se rodí scestná představa o tom, na čem všem závisí láska.
| Hodnocení LN: * * * * |
|
Čas (Shi gan) |
Další výtvarné artefakty - sochy - používá jako paralely k lidským bytostem, které se snaží proměnou vzhledu změnit sebe sama i své okolí.
Na Kimově filmu je ale nejsympatičtější, že navzdory všem filosofickým přesahům nerezignoval na příběh. Nechce „obtěžovat“ úvahami, ale vyprávět romanci. Možná trochu neobvyklou, ale plnou zvratů, s překvapivou pointou a závěrečnou tečkou, která ho usvědčuje z toho, že tak docela nevyměkl a násilí považuje stále za nedílnou součást lidské existence.
