16. listopadu 2015 7:19 Lidovky.cz > Zprávy > Design

Jsme taková malá Čína, říká s
nadsázkou o svém kožešnictví Kreibich

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Kožešník Robert Kreibich pracuje ve své dílně v pražské Michelské ulici s... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Kožešník Robert Kreibich pracuje ve své dílně v pražské Michelské ulici s... | foto: David Turecký
Kožešnictví je jedno z nejstarších řemesel. I když dnes je nošení módního oblečení ušitého ze zvířat poněkud kontroverzní téma, kožešníci si na nedostatek zákazníků nemohou stěžovat. vždyť kožichy pyšně nosí i taková Anna Wintour. O tom, jak vypadá práce kožešníků v Česku, mluví Robert Kreibich. A mnohé určitě překvapí.

Když procházím pražskou Michalskou ulicí, připadá mi, jako bych se vrátil v čase. Zdánlivě slepá ulička dlouhá pouhých 250 metrů je propojena s ostatními částmi Starého Města tajemnými průchody a pasážemi. Ty ve své době zjevně učarovaly i Karlu Jaromíru Erbenovi, který tu žil v domě U Jelena. V nedalekém domě U Zlatého melounu zase bývala Linkova taneční škola.

Navštěvoval ji Vítězslav Hálek či Jan Neruda, který se zde seznámil se svou láskou Annou Holinovou. Právě mezi těmito domy, ze kterých dýchá historie, dnes najdete Kožešnictví Kreibich. Rád se zastavuji před jeho výlohou. I když zrovna nepotřebuji novou ušanku či rukavice, zajdu dovnitř prohodit pár slov s panem Kreibichem. Jeho kožešnictví je totiž přesně tím typem obchodu, který znám ze starých knih o Praze. Ačkoliv se svým otcem založili firmu v roce 1992, kožešnická tradice v jeho rodině sahá mnohem hlouběji do historie.

* Jak se vaše rodina dostala k práci s kožešinami?

První, kdo s kožešnictvím začal, byl můj táta. Bylo to z jednoho prostého důvodu. Otec mu zemřel poměrně brzo a vychovávala ho babička s tetou. Táta byl sígr a ve škole mu to moc nešlo. Teta, která se navzdory režimu živila jako samostatná švadlena, rozhodla, že bude kožešníkem. Absolvoval učiliště v Hlinsku a po vojně si dodělal střední oděvní školu v Praze jako nástavbu pro pracující. Léta dělal dělníka v Kaře na Maninách, a aby si polepšil, nastoupil jako nákupčí kožešinové konfekce pro pražské obchodní domy. Kotva, Máj, Bílá labuť, Letná či Dětský dům, to tehdy frčelo.

* Odkud se tehdy kožichy pro obchodní domy nakupovaly?

Šlo zejména o výrobky tuzemských výrobních družstev Snaha Jihlava, Kožešníci a rukavičkáři Praha, národních podniků Kožařské závody Liptovský Mikuláš a především Kara. To byl tehdy největší kožešnický výrobní podnik. Vyráběli v něm zejména na vývoz, do Sovětského svazu zboží odcházelo po vagonech. Později táta začal pracovat pro Exico, což byl podnik zahraničního obchodu založený koncem roku 1965. Zabývali se tam mimo jiné dovozem a vývozem kožešin a kožešinových výrobků. Jelikož ale otec nebyl členem KSČ, do zahraničí za něho jezdili jiní. Táta tam tehdy dohlížel na kvalitu ve výrobních podnicích a družstvech. Od něho vím, že se u nás již tehdy vyrábělo zboží z ušlechtilých kožešin pro Švýcary, Němce, Francouze a Angličany. Táta mi vyprávěl, že na Maninách se šil kožich z barveného persiánu i pro anglickou královnu.

„Kožešině prospívá zima, ne když přesychá někde ve skříni,“ říká Robert Kreibich.

„Kožešině prospívá zima, ne když přesychá někde ve skříni,“ říká Robert Kreibich.

* Kdo tehdy určoval trendy?

Většinou šlo o zakázky ze zahraničí, včetně zadání. U nás bylo řemeslo vždy na vysoké úrovni a vlastně je tomu tak dodnes – stále pracujeme především pro zahraniční firmy. Existoval tu také UBOK (Ústav bytové a oděvní kultury) a vzpomínám si, že tátova kamarádka tam měla na starost barvy. Jezdívala do Paříže na veletrhy a zjišťovala aktuální trendy. Spolu s návrháři, jako byli Nina Smetanová nebo Česlav Jaroš, pak získané poznatky předávali do výrobních družstev a národních podniků. Tak se u nás šířilo povědomí o módě.

* Dříve byla téměř společenská povinnost mít kožich do divadla, na ples. Co se změnilo?

Nejen mít kožich, ale boty, kabelku a rukavičky sladěné do barvy bylo společenskou povinností. V určitých letech byla kožešina hodně žádaná. Tehdy se u nás vyráběla kožešinová konfekce v mnoha materiálech a modelech, výběr byl opravdu široký. Chyběly ale čepice a doplňky. Byla to obrovská díra na trhu, a tak jsme je s tátou tehdy začali šít pro kamarády. Kožešina se nikde běžně neprodávala, takže to šlo jen díky tomu, že táta měl s dodavateli velmi dobré vztahy. Těsně před revolucí a po ní to byl pro nás zlatý důl. Pak ale celkově o kožešinové výrobky poklesl zájem.

* V poslední době se ten zájem ale zase zvyšuje, je to tak?

Přesně tak, v posledních letech zájem o výrobky z pravých kožešin opět stoupá. Těžko najdete luxusní módní značku, která by neměla ve své kolekci pravou kožešinu. Také módní časopisy mají vliv – vzpomínám si, že časopis Elle psal před deseti lety o tom, jak je pravá kožešina „out“, a dnes je to přesně obráceně. Myslím, že doba pravé kožešiny se opět vrací.

* Jak jste se ke kožešnictví dostal vy? Vyučil jste se kožešníkem?

Já jsem se úplně minul povoláním. Studoval jsem elektrotechniku a po maturitě začal pracovat v Metru. Po práci jsem chodil dělat do dílny k tátovi. Ten mě vlastně všechno naučil, prošel si celým procesem od výrobního dělníka až po obchodníka, takže o tom věděl všechno. Hodně jsem se také naučil od našich zaměstnanců a spolupracovníků. Později s námi začala pracovat maminka, sestra i má manželka, která je vyučená zahradnice. Čepice a kožichy ale podšívkovala úplně špičkově. Když člověk chce, má motivaci a vidí v té práci nějakou vizi, naučí se všechno.

* Váš obchod v Michalské vznikl už před revolucí?

Ne ne, první obchod jsme otevřeli v roce 1992 v Dlouhé ulici na místě tehdejšího agitačního střediska. Dneska je to krásná ulice, ale v té době tam nebylo nic a málokdo se tam šel dobrovolně projít. Později se otevřel obchod v Michalské. Ulice je historicky spjatá s výrobou a prodejem kožených a kožešinových výrobků, to nám samozřejmě hodně pomáhá. Například kožené rukavice jsou tu tak zavedené, že lidé, kteří v ‘68. roce emigrovali, vypráví, že zrovna tady si je kdysi kupovali. Před revolucí tu měla prodejnu i Snaha Jihlava. Oblíbeným a levným výrobkem byly kožichy z korejských psů. Mnohé zákaznice si jistě pamatují na fronty, které se tvořily, když přišlo zboží.

* Chcete říct, že se u nás vyráběly kožichy ze psů?

Samozřejmě, bylo to naprosto běžné. Až Evropská unie zakázala prodej kožešin ze psů a koček. Většina lidí to jistě bude považovat za správné a logické, ale málokdo již ví, že se jednalo o dovozy ze zemí, kde jsou tyto kožešiny druhotnou surovinou při zpracování masa. My zase chováme králíky, prasata a krávy, které jíme. V podstatě v tomto rozhodnutí vidím projev povyšování se jedné kultury nad druhou: kdo rozhoduje o tom, která zvířata se mají na maso chovat, a která ne? Čas od času za mnou přijdou zákazníci, kteří trpí zdravotními problémy se zády. Mají vyzkoušeno, že jediné, co pomáhá, je ledvinový pás z kočičí kožešiny. Ten pás se dává přes bavlněné tričko, a vytváří tak elektrostatický náboj, který léčbu významně urychluje.

* Ochránci zvířat tento názor asi neradi uslyší. Měl jste s nimi někdy potyčku?

To už je dávno. Tehdy jsme ještě měli obchod v Dlouhé ulici, kde jednou či dvakrát proběhly protesty takzvaných ochránců zvířat. Zastavovali lidi mířící k nám do obchodu a snažili se jim nákup kožešiny rozmluvit. Vyšel o tom článek a fotografie ve známých novinách. Bylo to nepříjemné, i co se tržeb týkalo. Týden nato jsme ale díky oné „reklamě“ měli tržby jako nikdy předtím. Ale teď vážně: jsem přesvědčen, že kožešníci, ač to lidi nevidí, dělají ekologii velkou službu. Vy si pochutnáte třeba na jehněčím, ale kožešina zůstane. Co s ní? Můžete ji buď vyhodit, nebo využít. Navíc, v přírodě se pravá kožešina na rozdíl od umělé sama rozloží. V tom já vidím ekologii.

* Vraťme se ale k vašemu obchodu. Co se u vás nejvíce prodává?

Prodáváme pouze české výrobky. Kožené rukavičky tvoří asi 50 % celkového obratu. Na prodejně máme v nabídce asi pět tisíc párů a máme největší výběr nejen v Česku, ale i v sousedních zemích. V rámci Prahy jsme také nejlevnější, proto si můžeme dovolit tak široký sortiment. Zbytek tvoří prodej výrobků z pravých kožešin, největší zájem je o odlehčené kožichy s vlasem uvnitř, tedy veluráky, nebo kožešinové čepice a šály.

* Slyšel jsem, že v Česku si nechávají rukavičky šít i luxusní značky jako Hermes.

O tom by se nemělo mluvit, ale částečně je to pravda. Mám kolegu, jehož firma se podílela na výrobě rukavic právě pro Hermes. Tyhle luxusní značky nešijí v Asii, protože objemy prodejů jsou malé a požadavky na kvalitu vysoké, proto šijí v Evropě. Obvykle se jednotlivé výrobní operace rozdělí a zadají do více firem. Je zcela běžné, že řada luxusních značek ani žádnou kožešinovou nebo kožedělnou výrobu vůbec nemá.

* Jak dnes fungují velké firmy jako Kara? Považujete je za konkurenci?

Kara je známá firma, má historii a síť mnoha prodejen. Tím hlavním rozdílem je to, že my vyrábíme a prodáváme pouze české výrobky. Kara si výrobu zadává převážně v Číně. Domnívám se, že i u nás by se měla zavést povinnost označovat výrobky zemí jejich původu, jako je to běžné v západní Evropě. Jsem přesvědčen, že budoucnost naší země stojí na umu a šikovnosti našich lidí a ne na levných dovozech.

* Používáte stálou paletu barev, nebo přihlížíte i k aktuálním módním trendům?

Záleží tak trochu na kožešině, zatímco u králičin a lišek si barevnost určujeme zcela sami na základě módních trendů a poptávky, u oboustranně zpracovaných a odlehčených jehnětin je každý rok barevnost již předem definována největšími odběrateli tohoto velmi luxusního materiálu. Řadu let také spolupracujeme s Vyšší odbornou školou oděvního návrhářství v Praze.

* Vy pracujete výhradně s českými kožešinami?

Vůbec ne, zpracováváme vyčiněné kožešiny, které pocházejí prakticky z celého světa. Díky kvalitnímu činění od českých firem dokážeme nabídnout výrobky za velmi příznivé ceny. Typická česká kožešina je králičina, ale většina produkce se vyváží do Itálie. Dříve brali jen tu nejvyšší kvalitu, dnes skupují všechno. O pravé kožešiny je velký zájem.

* Takže to funguje tak, že italští obchodníci objíždějí české vsi a vykupují králičí kožky?

Výkup kožek zajišťují české firmy. Kožky vyčiní, vytřídí a prodají. Italové je pak dále vyspraví, upraví dle módních požadavků barvením nebo střiháním a sešijí zpravidla do plátů 120x60 centimetrů. Díky tomu se pak celý proces výroby značně urychlí.

* Jaká je dnes nejdražší kožešina?

Z materiálů, které se běžně kožešnicky zpracovávají, je to jednoznačně sobol. Pak následuje činčila, rys a norek. Kožešnický průmysl je jiný než všechny ostatní. Když půjdete koupit tisíc cihel, dají vám slevu. Když si koupíte svazek sobolů setříděných na kabát, zaplatíte mnohem více, než kdybyste kupoval po jednotlivých kusech. Je to vzácné zvíře a vytřídit svazek sobolů v jedné barvě zabere mnoho času.

* Některé kožešiny, jako třeba persián, téměř vymizely. Čím je to dané?

Nevymizely, jen o ně není takový zájem. Poptávka po kožešinách značně ovlivňuje jejich cenu. Například rok od roku roste cena mývalovce, který se začal používat na lemy do kapucí. V posledních letech dochází na světových aukcích také k nárůstu cen některých kožešin. Důvodem je zvýšený zájem především ze strany Číny, kde stoupá životní úroveň.

* Když budeme mluvit o klasickém kožichu, co teď nejvíce letí?

V naší prodejně jsou to především kabáty z odlehčené oboustranně zpracované jehnětiny s vlasem uvnitř, veluráky. Naši zákazníci si mohou vybrat z mnoha střihů i materiálů, které se každý rok doplňují dle módních trendů. Kožešina zpracovaná z obou stran je velmi luxusní záležitost. Spolupracujeme také s firmami, které vyrábějí do západní Evropy. Zajímavým prodejním doplňkem jsou exportní souběhy. Jde o přebytky z výroby v několika málo kusech určených pro známé módní značky. Sám si to srovnejte (ukazuje mi nádherný béžový kožich). Tohle se před dvěma lety vyrábělo pro Escadu a my ho prodáváme za třicet tisíc. U Escady za něj dáte 150 000 Kč, a přitom jde o stejný střih a materiál ušitý stejným člověkem. To know-how sem přichází z ciziny. Pokud mám být upřímný, jsme vlastně taková malá Čína. Máme přístup k informacím a využíváme je. Není to nic nelegálního, protože používáme střihy, které jsou dva tři roky staré. Samotný střih na takový kabát stojí běžně okolo padesáti až sto tisíc korun.

* Proč je cena střihu tak vysoká?

Střihy dělají specializované firmy. Každý kožešinový materiál je úplně jiný a nedá se na něj použít stejný střih. U kvalitního střihu máte záruku, že byly odladěny případné nedostatky, zohledněna velikost kožešin kvůli optimalizaci prořezu a hotový výrobek kopíruje současné módní trendy. Střihy se kupují na specializovaných veletrzích. Ten největší je Mifur v Miláně. Krom střihů tam můžete koupit třeba ty nejkrásnější knoflíky do kožichů. Tam se scházejí bohatí obchodníci i malí řemeslníci. Až tam si člověk uvědomí, kde je Fendi a kde Kreibich. Je to úplně jiný svět.

* Jste schopni ušít zákazníkovi kožich na míru?

Jistě, ale je to časově velmi náročné, a tím pádem i drahé. Pro zákazníka je mnohem výhodnější vybrat si na naší prodejně některý z mnoha vzorových modelů. Při výrobě nového kožichu lze upravit délku kabátu, délku rukávů, výšku kapes... Na výběr je více než padesát materiálů v různých barvách a povrchových úpravách. Termín zhotovení ani v sezoně nepřesahuje 14 dnů. Mám jeden dámský střih vhodný pro silnější typ postavy, který je velmi oblíbený, a přitom je starý téměř 15 let. Větší klasiku ještě nikdo nevymyslel. (Do obchodu vchází žena, která chce vyrobit kožešinové sedlo na kolo. Pan Kreibich s tím nemá problém).

* Přišel za vámi někdy někdo s požadavkem, který jste nebyl schopný splnit?

Jednou k nám přišel pan režisér Otakar Vávra, který chtěl koupit americké norky jako materiál do filmu. Tehdy jsem mu říkal, že máme buď ty z českého chovu, nebo z aukcí z Německa, ale zda jsou americké, opravdu nevím. Vcelku svérázně mi odpověděl, že když nemám americké norky, nejsem žádný kožešník. Nedalo mi to a po jeho odchodu jsem se ponořil do knih. Zjistil jsem, že každý norek je vlastně americký, ale bylo už pozdě.

* Vzpomenete si, zda měl nějaký váš kožich svou roli ve filmu?

Pro film, divadlo a reklamu děláme často. Naposledy třeba velkou kožešinovou štolu z bílé lišky pro Moniku Absolonovou do muzikálu Evita. Vzpomínám také na kožich ze stříbrné lišky do seriálu Pojišťovna štěstí či pánský kožich z bobra pro reklamu s Miroslavem Donutilem. Kdybych si měl ale vzpomenout, kde se náš kožich ještě objevil, bylo by to na dlouho. Z mého pohledu byla naším největším zákazníkem Annie Girardot. Ta má od nás dokonce dva kožichy z barvené lišky v kombinaci s textilní mikrofází.

* Za obchodem máte vlastní dílnu. Co v ní vyrábíte?

Vlastní dílna nám umožňuje rychle reagovat na poptávku, poskytuje zákazníkům také záruční a pozáruční servis včetně oprav. Léta u nás na opravách pracoval pan Urban, teď paní Šulcová. Kromě nejdražších zakázek vyrábíme také kožešinové doplňky. Čepice, čelenky, límce, šály, polštáře, přehozy... Když toho máme moc, přijmeme na sezonu další kožešníky. Ti ale nejsou loajální – když vymyslíme nějakou novinku, hned to okoukají a nabídnou i jinde. Třeba kožešinové koule jsou stále velkým hitem a my je přitom prodáváme již řadu let. Levné a barevné věci vždy dobře fungují. Když s tím nakonec přijdou i známé firmy jako třeba Fendi, tak to potěší, lidé si je mohou koupit i u nás, a to mnohem levněji.

* Fendi před pár lety otevřel butik v Praze. Ovlivnilo vás to?

Víte, Fendi je pro mě velká firma! Mají mnohaletou tradici a celou řadu materiálů, ke kterým nemáme ani přístup. Pracují mnohdy s materiálem několikanásobně dražším – a tomu odpovídá kvalita i cena těchto výrobků. Je vcelku běžné, že supermódní kožichy se vlastně dělají z odpadu, třeba z břich lišek, jež jsou z kožešnického hlediska prakticky bezcenné. Šikovný návrhář, který přijde s nápadem, obarví je a zapasuje do současné módy, prodá takový kousek s výrobní cenou 7000 Kč klidně za 150 000 Kč. V Praze jsou ale i obchody, které prodávají kožešinové výrobky, ze kterých mi běhá mráz po zádech. Kolikrát se stalo, že přinesli na opravu úplně nový kožich i s visačkou, na kterém se kožešina již trhala. Chudák zákazník, který si takový kožich koupí.

* Rčení, že kožich je na celý život, tedy neplatí ve všech případech?

Platí, ovšem jen za předpokladu, že materiál je ze zdravého zvířete, kožešina je dobře vyčiněná a vy budete kožich nosit. Kožešině prospívá zima, ne když přesychá někde ve skříni. Způsob uskladnění je důležitý, ale není to žádná věda. Stačí najít nějaký chladný, dobře větraný prostor a použít dnes běžně dostupné vonné přípravky proti molům. Donedávna jediný, kdo se u nás zabýval úschovem kožešin v klimatizované místnosti, byla firma Liška. Já si ještě starého pána pamatuji, obchodu se věnoval. Ovšem jeho následovníci již ne, šlo to s nimi od desíti k pěti a letos obchod bohužel zavřeli. To ostatně platí pro každou firmu: když se o ni nebudete starat, časem zanikne.

Petr Jansa, Esprit
  • 0Diskuse


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Bomba slevy
Bomba slevy

Chcete mít přehled o těch nejlepších slevách a nakupovat chytře?