K zásahu tanků stačil podpis

Využití síly bylo na spadnutí, i když to jen málokdo přizná nebo jen připustí. V Praze byly Lidové milice, velení armády deklarovalo plnou podporu straně. Stačil podpis, aby demonstrace na Letné rušila nadzvuková letadla, do ulic Prahy a krajských měst vjely tanky a vpochodovaly milice. Desítky lidí by skončily v celách. Těžko ale předjímat, jak by se to vyvíjelo. Proti sobě by stály rodiny. Na jedné straně táta – voják, milicionář či policista, na druhé straně dítě-student či matka.

Neznám podrobnosti z prvních dnů převratu, to jsem byl jako předseda výboru pro stranickou práci v cizině. Když jsem přijel, byly už milice připraveny. Papírově to bylo podivné: Nikdo se k jejich povolání neznal, ale nikdo včetně tehdejšího generálního tajemníka Jakeše je ani nechtěl odvolat. Nakonec jsme se domluvili na jejich stažení. Když jsem na nočním zasedání 25. listopadu přijal funkci generálního tajemníka, moje podmínka byla, že se nic nebude řešit silou. Minimálně do zrušení vedoucí úlohy KSČ 29. listopadu jsem armádu a milice mohl nechat zasáhnout. Dodnes jsem pro mnoho lidí zrádce právě proto, že jsem příkaz nepodepsal. Sám ale vlastně nevím, co přesně vojáci navrhovali. Ještě v roce 1997, když jsem v Moskvě potkal našeho generála zodpovídajícího tehdy za tankisty, mi popisoval, kam měl co rozestavět. Nakonec uznal, že kdyby došlo k zásahu silou, byli bychom nakonec asi všichni postříleni někde u zdi.

Nejdříve si málokdo připouštěl závažnost chvíle. Následovaly obavy a nakonec snaha ten všeobecný rozpad alespoň přibrzdit. Všichni už dlouho tušili, že se situace hroutí a že je neudržitelná. Už v roce 1988, když jsem přijel z mezinárodního komunistického setkání na Kubě, zarazil tehdejšího prezidenta Gustáva Husáka rozhovor, který jsem dal novinám. Vytýkal mi v ústraní, že jsem nebyl ve formě. Když jsem mu vysvětlil, jak mnou otřáslo, co jsem slyšel, řekl: “My si to můžeme říci. Poláci a Maďaři jsou na dně a my tam míříme.” Problém byl v tom, že jakékoli reformy se nedaly dělat. My, kteří jsme roky byli “ruštější než Rusi”, jsme odmítali perestrojku. I podle něj existovali lidé, kteří změnám a uvolnění bránili. Zejména Vasil Biľak a Alois Indra dlouhá léta každé vybočení žalovali do Moskvy a pokaždé přišlo varování, že má poslouchat zdravé jádro strany. Ve funkcích se oba drželi do poslední chvíle zuby nehty, i když už platilo usnesení, že by nikdo neměl být na postu víc než dvě funkční období.

Spojení lidí zodpovědných za události roku 1968, zvací dopis pro vojska Varšavské smlouvy a obavy z něj. Nakonec se nám právě to vymstilo. Bitva z roku 1968 skončila po jednadvaceti letech. Lidé, museli v sedmdesátých letech ze strany odejít, najednou stáli na druhé straně. Říkám to se vší vážností: Kdyby nebyli v Občanském fóru naši osmašedesátníci, vše by trvalo mnohem déle. Je paradox, že snad s výjimkou Alexandra Dubčeka pak už jen minimum z nich v politice uspělo. K moci se dostali jiní.

Ale to nebyli ti, kteří měli důchodový věk. Spíš ti mladší. Dodnes nevím, jak ke svým penězům přišel například Vasil Mohorita, i když zazněly například různé informace o tom, za jakých okolností pronajímal část garáží ústředního výboru. Jsou také činovníci, kteří obdivuhodně rychle absolvovali několik cest do Ameriky.

Dali by se vyjmenovat, ale nechci. Ať je to na jejich svědomí. Mnohem zajímavější situace je u těch, kteří uspěli v politice. Marián Čalfa, Ladislav Adamec, někdejší aktivní komunisty najdeme i mezi dnešními poslanci za ODS. Zejména Adamec ale vyvíjel aktivity na všech stranách, konečně i jeho návrh první porevoluční vlády byl v rozporu s dohodou, kterou jsme tehdy uzavřeli s opozicí. Osobně jsem jí předložil návrh, kde naše strana sice držela silové resorty, ale měla ve vládě menšinu. Adamec jednal souběžně a navrhl onu většinovou komunistickou vláda. Dal tak poslední hřebík do rakve KSČ i mé. Po sjezdu 20. prosince jsem ještě rok zůstal v revizní komisi a pak jsem musel skončit i tam.

Nikdy to nedokážu, ale on si dělal zálusk na prezidentský post po Husákovi. V jeho rukou se v krizových dnech soustředilo větší množství informací než měl Jakeš nebo po něm já. I tehdejší Státní bezpečnost mu jako předsedovi vlády dávala největší složky s informacemi. Údajně měl tehdy generál Alojz Lorenc jako šéf tajné bezpečnosti slíbenou funkci.

Byl to stát ve státě. Jedna věc byly její výstupy navenek, druhá věc to, co se dělo uvnitř. Nikdo se už asi nedozví, co vlastně skartovali bezprostředně po 17. listopadu. Oni věděli, že režim padá. Věděli to, co mnozí na ústředním výboru jen tušili a co se snažili přibrzdit a dát tomu řád. Vyčítali mi tenkrát například to, že jsme ihned nezrušili Lidové milice. Copak to ale šlo? Bylo je potřeba nejdříve odzbrojit, pak teprve zrušit. Za to jsem si ale právě od Mohority vysloužil kritiku. Já ale trvám na tom, že právě tento postup zabránil krveprolití.

Nejstarší vnučka už to v učebnici měla, je ale teprve na základní škole. Ví, kde jsem v té době byl, otázka, co jsem vlastně dělal, stále visí ve vzduchu. Až budou starší, vysvětlím jim, že jsem nebyl žádný kašpárek, jak to o sobě někdy čtu, ale člověk, který se předávání snažil dát řád. Dnešní knihy vše vidí často jednostranně, s několika světlými výjimkami. Například Zdeněk Jičínský napsal dílo, které bere v úvahu další aspekty.

V podstatě s nikým. Asi bych si s nimi neměl co říci. Jednou se ozval Miroslav Štěpán, ale nebyl jsem doma. Ostatní, s výjimkou několika lidí z Brna, o mne ztratili zájem, ať už stáli na kterékoli straně.

Připomněl bych mu, že ho poprvé volily dvě třetiny komunistických poslanců. Že tehdy dával slib na ústavu Československé socialistické republiky. Nejen, že ze socialismu pomohl udělat kapitalismus, ale ani to Československo tady už není.