Kathryn rekordmanka
Kathryn už má za sebou šňůru prvenství, kterou hned tak nějaká režisérka nepřekoná. Její příběh sám o sobě vydá na materiál pro hollywoodský doják o ženské, která se nevzdala, překonala leckterou překážku a došla si za svým. Celovečerně debutovala už před téměř třiceti lety, ale teprve její poslední snímek – drama Smrt čeká všude – ji vynesl mezi filmařské hvězdy; na rozdíl od sběratele ocenění Camerona si tak tuhle sprchu trofejí užívá poprvé. Je například první ženou, která kdy získala ceny za nejlepší režii od amerického cechu režisérů (Directors Guild of America) a od Britské filmové a televizní akademie (BAFTA).
Patří také mezi pouhé čtyři ženy, jež byly za dvaaosmdesát ročníků cen Americké filmové akademie nominované na Oscara za režii. Jejími kolegyněmi jsou Lina Wertmüller za film Pasqualino Sedmikráska v roce 1976, Jane Campion za Piano v roce 1993 a Sofia Coppola za Ztraceno v překladu před sedmi lety. A teď má jako jediná žena i Oscara.
A pozor: zatímco tyhle režisérky se větší či menší mírou proslavily hlavně "ženskými" filmy, jejichž hrdinkami jsou emancipované dámy bojující o svůj životní prostor v muži řízené společnosti, Kathryn Bigelow točí bijáky chlapštější, než by dokázal leckterý režisérský alfa samec.
Kathryn Ann Bigelow se narodila v kalifornském městečku San Carlos 27. listopadu 1951 jako jedináček do středostavovské rodiny bez uměleckých ambicí: otec vedl továrnu na barvy, matka pracovala v knihovně. Přesto se Kathryn dala na malířství. Strávila dva roky na San Francisco Art Institute a získala stipendium Whitney Museum’s Independent Study Program, v rámci něhož její díla hodnotily kapacity jako teoretička Susan Sontag či postmoderní umělec Robert Rauschenberg. Asistovala také konceptualistovi Lawrenci Weinerovi a přidala se k britskému sdružení Art&Language.
Jak vede z takového prostředí cesta k akčním jízdám o stoprocentních chlapech, které pohání testosteron a adrenalin a nejspíš ani nevědí, jak napsat "pop art"? Kathryn Bigelow absolvovala studia na prestižní Columbia University, kde se věnovala filmové teorii a kritice. Školu ukončila v roce 1978 sedmnáctiminutovým snímkem The Set-Up – esejem o tom, proč je násilí coby forma kinematografie tak přitažlivé.
Přestože tedy Bigelow během své kariéry natočila celou řadu titulů vyloženě béčkových a nikdy zjevně neusilovala o "vysoké umění", její východiska jsou ryze intelektuální. "Nesnáším násilí," řekla v souvislosti se svou temnou dystopií Zvláštní dny. "Velice mi ale záleží na pravdě. A násilí je naše životní realita, součást společenského kontextu, ve kterém žijeme."
Nahoru, dolů, nahoru
Pravda, její první dva celovečeráky ještě byly trochu "artovky". Minimalistický debut Nemilovaná (1982) vzdával vědoucí poctu motorkářským filmům 50. let a titul Na prahu temnot (1987) představoval zase originální mix upírského hororu, westernu a romantiky. Zato "trojka" Modrá ocel (1989) je čistokrevnou akční jednohubkou, v níž se režisérčino hlavní téma – propojenost sexuality s násilím – rozvíjí naplno. Začínající newyorská policistka Megan se tu zamiluje do psychopata, kterého vzrušuje zabíjet náhodné oběti náboji, na nichž je vyryté její jméno...
Hitem u pokladen i mezi kritiky se stal její další film Bod zlomu (1991), v němž agent FBI infiltruje skupinu kalifornských surfařů, kteří vykrádají banky v maskách bývalých prezidentů USA. Jedním z producentů snímku byl režisérčin tehdejší manžel James Cameron. Po záskoku v televizním seriálu Wild Palms Bigelow natočila zmíněné Zvláštní dny (1995); přestože byl pár tehdy už rozvedený, podílel se u nich Cameron na scénáři, produkci i střihu.
Po další televizní zkušenosti (krimiseriál Zločin v ulicích) a zajímavě vystavěném, leč pro Bigelow netypickém thrilleru Váha vody (2000) režisérku čekal masivní propadák. Válečné drama K-19: Stroj na smrt (2002) o incidentu na první sovětské jaderné ponorce, který hrozil rozpoutat třetí světovou válku, stálo sto milionů dolarů, dodnes však vydělalo sotva dvě třetiny nákladů.
Není proto divu, že trvalo dlouhé roky, než Bigelow zase dostala možnost točit (nepovedený kraťas Mission Zero s Umou Thurman nepočítejme.) Šanci jménem Smrt čeká všude (2008) proto využila bezezbytku. Nenápadný film s nepatrným jedenáctimilionovým rozpočtem, jenž šel v mnoha zemích včetně Česka přímo na video a do kin se dostal až po zmíněné vlně ocenění, je jejím malým velkým triumfem.
Kathryn Bigelow není autorská filmařka: s výjimkou prvních tří celovečeráků se na scénářích svých filmů nepodílí. Ale ať už si látku vybírá, nebo je jí nabízena, pojme ji po svém. Nelze proto nevidět spojitosti, které se jejím dílem vinou. Ještě v Modré oceli pojímala sexualitu a tendenci k násilí celkem odděleně a nahlížela je prostřednictvím postav mužských i ženských. Přinejmenším v některých dalších filmech však oba základní lidské pudy promítla do rolí téměř machistických a začala naznačovat, že u "výsostných chlapáků" je agresivita projevem neukojené sexuality, problémů s ní, či dokonce latentní homosexuality.
Chlapi sobě
Zní to složitě? Takovéhle významy jeden nemusí hledat jen u filmů od režisérky s doktorátem. Homoerotismus poháněl celou tu vlnu akčních filmů 80. let, v nichž se po plátně proháněli zpocení polonazí svalovci jako Arnold Schwarzenegger, Sylvester Stallone, Dolph Lundgren, Chuck Norris nebo Jean-Claude VanDammea často kolem sebe mávali obrovskými kvéry či meči coby falickými symboly. Myšlenková prázdnota těchhle krvavých podívaných jako houba nasávala nechtěné přesahy a ducha doby: rezonovala s egocentrickou doktrínou tehdejší Reaganovy éry spočívající v dosažení úspěchu takříkajíc i přes mrtvoly, stejně jako s daleko obecnějšími freudiánskými významy.
Kathryn Bigelow v 80. letech autorsky vyrostla. Pro sebe si je uzavřela Modrou ocelí, která patří do tehdejší vlny eroticky laděných krimi thrillerů typu Polda či Zubaté ostří. Už tady provedla zajímavý posun: do role ochránce zákona postavila ženu. Megan navíc hraje Jamie Lee Curtis, jež se předtím ve vyvražďovačkách typu Halloween či Mlha zaškatulkovala jako lovná zvěř maniaků a jejíž matka Janet Leigh slavně "zemřela" ve sprchové scéně v Hitchcockově Psychu.
Megan je v podstatě chlap: její touze dát se k policii nikdo nerozumí, muži o ni zájem nemají, nosí krátké vlasy a její chlapecká postava v uniformě ztrácí i to málo ženských rysů (v civilu nosí vytahané tričko Harley Davidson). Nechybí tu ani její oblíbený motiv konfliktu s autoritou, který bývá výsadou mužů.
Pojetí zbraně coby prodlouženého penisu se promítá i do úvodních titulků, v nichž kamera fascinovaně olizuje revolver ve velkých detailech. I spojitost sexu s násilím je v Modré oceli naznačována poněkud okatě (třeba scénou, v níž si nadržený psychopat Eugene roztírá po těle krev zabité prostitutky). Dál však měly být věci sofistikovanější.
"Smrt je ta největší jízda na světě," říká Eugene v Modré oceli. V Bodu zlomu se surfaři vyžívají v adrenalinových kouscích a pokoušejí smrt činy i romantizujícími slovy. V K-19 se zase Sověti trumfují v hrdinném čelení radiaci. Sama Bigelow o Smrt čeká všude říká: "Na válce je pikantní to, že někteří chlapi ji prostě milujou." A když surfařka Tyler v Bodu zlomu znechuceně odejde od chlapáckého tlachání, shrne to za všechny: "Je tu až moc testosteronu."
Její filmy se často brodí žánrovými klišé a stereotypy, dialogy tahají za uši a nepostrádají ani přímočarý kýč. K-19 je plná nechutného kýče idealistického, neboť tu dochází ke znásilnění poloskutečného příběhu o statečných Sovětech ve prospěch podívané plné überamerických klišé. A ani realismus provedení snímku Smrt čeká všude, natočeného ručními kamerami, neotupil sladkobolnost scén, v nichž hlavní hrdina "adoptuje" muslimského chlapce, zatímco bývalé manželce a synkovi nedokáže samou okoralostí po telefonu říct ani slovo. Ale o to tu nejde: u zmíněných titulů je klíčové jejich společné jádro, které taky představuje hlavní zbraň na cílové (mužské) publikum.
Zázračný rok
Ukázkový je v tomhle případě Bod zlomu, jehož ústřední hrdiny představují agent FBI Johnny Utah (prematrixovský Keanu Reeves) a surfař-lupič Bodhi (Patrick Swayze, který se tu příznačně pokouší upoutat mužské diváky po rolích ve slaďácích typu Hříšný tanec či Duch). Ti dva navazují vzájemné hluboké pouto jako malí kluci: při hře, kdy se o sebe celí zpocení otírají během miniutkání v americkém fotbalu, a při rvačce, kdy druhý prvnímu pomůže od dotěrů z jiné party. Později se vzájemně překonávají v čertovských kouscích.
Johnnyho milenka a Bodhiho bývalka Tyler tu má jen minimální prostor. Scéna její první noci s Johnnym se na plátně vůbec neobjeví, protože ta "pravá" soulož nastane mnohem později: to když ti dva seskočí z letadla a válejí se v těsném objetí po zemi pod společným padákem coby peřinou.
Upozadění nebo úplná absence ženských postav, klukovská rivalita, či naopak sounáležitost, vzpoury proti nadřízeným figurám, polonahé mužské siluety v těsném kontaktu, ukojení sexuálních potřeb fyzickou aktivitou – těchto až foglarovsky homoerotických motivů je plná i K-19. Nepřekvapí proto ani v režisérčině zatím posledním filmu. Seržant James na scénu vstupuje jako sebevědomý "kovboj", který hraje podle vlastních pravidel. Konflikt s umírněným Sanbornem na sebe nenechá dlouho čekat. Jeden však musí mít vždycky navrch, a tak se ti dva brzy nato opilí a do půl těla svlečení rádoby v žertu poperou – jako když pes obskakuje druhého na důkaz své nadřazenosti.
Je ironií, že málokdo z filmařů rozumí "opravdovému chlapáctví" tak jako tahle ženská. A je také ironií, že Bigelow se namísto do Smrt čeká všude původně chtěla pustit do úplně jiného projektu a k jejímu nynějšímu hitu ji nasměroval náš starý známý Cameron. Další kroky jsou podobně nevypočitatelné: jejím dalším filmem má být pilot televizního seriálu kanálu HBO The Miraculous Year, který prý nahlíží životy jedné newyorské rodiny očima charismatického, leč sebedestruktivního hudebního skladatele. Těžko říct, kde se v něm najde prostor pro "bigelowštinu". Jasné je jen to, že režisérka má svůj "zázračný rok" teď – a možná ho završí oscarovými soškami právě tuhle neděli.
