Kdy zapomeneme na slušnost

Vědci nastražili na své spoluobčany řadu pokusů, ve kterých pokoušeli jejich počestnost. Výsledky svědčící o nečekaných sklonech obyvatel nizozemského města k porušování nařízení a zákonů zveřejnil on-line časopis Science.

Vsérii šesti pokusů tu vědci předložili zatím nejúplnější vědecký důkaz pro tzv. teorii „rozbitého okna“, která se pod tímto názvem objevila už v 80. letech. Podle ní má prostředí výrazný vliv na četnost antisociálního chování. Svůj název dostala podle známého příkladu: i banální rozbité okno se může stát signálem, že všechno je dovoleno, a v důsledku vést ke zvýšení i závažnější kriminality. Teorie je stále dosti kontroverzní, navíc pro ni není mnoho jednoznačných, vědecky obhajitelných důkazů.

Jak si lidé poradili s letáky?
Keizer s kolegy proto připravili experimenty, které pracují s drobnými změnami prostředí. Například jak ovlivní náš postoj k dodržování veřejného pořádku „signály“ o tom, že většina ostatních si s normami dělá nebo naopak nedělá hlavu.

Tým si vybral uličku, do které obyvatelé Groningenu odstavovali kola. Výzkumníci majitelům na řídítka připevnili reklamní letáky na neexistující obchod. Stěny uličky pak navíc vybavili ještě výraznou značkou zakazující provádění graffiti – i když na stěnách žádná nebyla – a vysbírali z místa všechny odpadky, aby nesváděly svým příkladem k následování.

Pak se vědci jen skryli a z „pozorovatelny“ sledovali, jak si pokusné subjekty poradí s obtížným letákem. V uličce nebyl odpadkový koš, a tak cyklisté měli v podstatě tři možnosti: leták hodit na zem, přehodit na jiné kolo (pro účely pokusu označeno jako znečišťování okolí) nebo si ho dát do kapsy a vyhodit jindy. Ze 77 sledovaných v „čistých“ podmínkách si dovolila porušit pravidlo, že „odpadky se na zem nehází“, jenom třetina.

Stačila ovšem malá změna s odpadky vůbec nesouvisející – vyzdobit zeď vedle zákazu graffiti barevnými klikyháky (jednoduchými, aby nevypadaly jako umění) – a na zem odhodily nežádoucí reklamu dvě třetiny cyklistů.
Vědci připravili ještě pět dalších sérií pokusů, z nichž nejpřekvapivější výsledky ukazuje dvojice experimentů věnujících se sedmému přikázání: Nepokradeš.

Peníze se hodí
Vědci „špatně“ vhodili do poštovní schránky obálku, ve které byla viditelně bankovka v hodnotě pěti eur. Pokud byla schránka čistá v čistém prostředí, obálku vykradlo 13 procent kolemjdoucích. Stačilo poházet po zemi odpadky a poměr zlodějů se zvýšil na 25 procent. Pokud byla schránka ozdobena graffiti, přilepšilo si 27 procent kolemjdoucích.

Ani v jednom z pokusů nejde o výsledek přímé nápodoby. Účastníci nebyli svědky odhazování odpadků nebo krádeže, ale porušení zcela odlišných norem. Přesto zvýšená míra nepořádku, řečeno Keizerovou terminologií, vedla k porušení jiného předpisu nebo zákona. Především když jeho dodržení bylo spojenou s jistou námahou.

Keizer s kolegy chtěli pokusy ověřit hypotézu, že se lidé v prostředí s vyšší mírou nepořádku nezačnou chovat zcela odlišně, ale změní se pořadí jejich cílů. Už se tolik nesnaží vyhovět společenským požadavkům na slušné chování.

Místo toho se dostane vyšší priority jiným cílům, v našem chování vždy přítomným. Například hedonistickým: „Nebudu se namáhat, radši hodím ten papír na zem“ nebo získávání zdrojů: „Tu pětieurovku si vezmu, peníze se hodí vždycky“.

ČISTÉ RUCE, ČISTÉ SVĚDOMÍ Lidské chování a vnímání ovlivňuje nejen naše okolí, ale i fyzický stav – na tom není nic překvapivého. Ale tento vliv může být překvapivě výrazný i u tak zdánlivě nevinného aktu, jako je dodržování běžné hygieny. Skupina psychologů z univerzity v Plymouthu pod vedením Simone Schnallové získala výsledky, které nasvědčují, že lidé vnímají přestupky proti normám chování shovívavěji s umytýma než špinavýma rukama. Tým připravil pokus, ve kterém dobrovolníky požádal, aby na stupnici zhodnotili morální závadnost činů od takových „drobností“, jako je zcizení nalezené peněženky, až například po snědení vlastního mrtvého domácího mazlíčka. Účastníci byli rozřazeni do dvou pokusů. V prvním čekal před morálním hodnocením studenty ještě jeden úkol: vytvořit z předložených slov věty. Kontrolní, tj. „neutrální“ skupina pracovala s náhodnou sadou slov. Druhá polovina dostala úlohu, ve které se vyskytovala slova spojená s čistotou nebo očistou: nedotčený, neposkvrněný, umýt atp. Účastníkům druhého pokusu vědci promítli úryvek z filmu Trainspotting, který měl vzbudit pocit hnusu. Kontrolní skupina pak zasedla rovnou k hodnocení. Druhou profesoři pod falešnou záminkou, že místnost, kam půjdu, by měla zůstat čistá, donutili umýt si ruce. V obou skupinách se ukázalo, že dobrovolníci v „neutrálních“ skupinách byli ve většině případu nesmířlivější než jejich kolegové, kteří se fyzicky očistili nebo na očistu mysleli. A nejsilnějšího efektu patrně dosahuje kombinace fyzické očisty i navození představy čistoty – pokud k tomu tedy stačila zmínka o tom, že místnost musí být „čistá“. Výsledky mohou snad osvětlit význam očistných rituálů ve světových náboženstvích. Také nasvědčují, že naše vnímání dobra či zla je do značné míry intuitivní, a závisí tak na náhodných okolnostech.