31. srpna 2011 7:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

'Když emigroval
Kratochvíl, to byl malér'

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Čerstvý osmdesátník Jiří Srnec | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Čerstvý osmdesátník Jiří Srnec | foto:  František Vlček, Lidové noviny
PRAHA Jiří Srnec, scénograf, režisér, výtvarník, hudební skladatel a zakladatel slavného Černého divadla (toho pravého, které v 60. letech okouzlilo celý svět), včera oslavil 80. narozeniny. Ještě dnes jeho divadlo jezdí po celém světě, ovšem za minulého režimu to byla chůze po napjatém laně, zvlášť když tu a tam někdo z členů souboru zůstal v zahraničí...

LN Jak jste jako tvůrce došel k principu černého divadla, co vás inspirovalo?

Věřím na shody okolností, když jim člověk důvěřuje, tak ony se potom nějakým způsobem přitahují a slouží mu. Jsem přesvědčený, že se to nějak ideálně spojilo i díky tomu, jaké školy jsem absolvoval. Začalo to grafickou školou, pak přišla konzervatoř a hudba a potom divadelní akademie. Vznikala přátelství, která držela, na grafické škole to byl Jirka Anderle a Dóda Pištěk. Potom na konzervatoři zase muzikanti Jarda Tůma, Jiří Kolafa, Zdeněk Kožina, Jan Hora. A opravdu geniální kantoři - Ladislav Vachulka, Albert Pek, Štěpán Urban. A nakonec přišla DAMU s první loutkářskou katedrou na světě, kde bylo skvělé klima. A opět jsem měl kliku na kantory, třeba Erik Kolár, to byl vynikající člověk, bez ohledu na jeho znalosti. Ale samozřejmě že jsem si bral inspiraci z černého kabinetu, to není žádný nový vynález, a pak také od Meliese, Lumierů, surrealistů, těch vlivů byla spousta. 

LN V čem byla loutkářská katedra tak výjimečná?

Kantoři byli otevřeni tomu, že ne všechno musí být konvenční loutka. I ti staří loutkáři od Spejbla a Hurvínka, všichni měli ohromný cit pro to, dělat loutkové divadlo jinak. A to nás bavilo. Vytvářeli jsme stínohry a dělali všechno možné a s chutí. V mém případě to bylo i tím, že jsem měl výtvarné zázemí, a tak jsme si s tím mohli hrát. 

LN Jak jste dal dohromady své Černé divadlo a jak se vám tak rychle podařilo prorazit do zahraničí? Vždyť tehdy se vůbec nemohlo jezdit ven.

První scénky Kouzelník a Pradlenka vznikly ještě na divadelní akademii a vystupovali jsme s nimi v Semaforu. V Pradlence jsem použil stejný princip jako předtím v inscenaci Hanušovy francouzské poezie. Loutky, herci a poháry létali ve vzduchu a herci v barevných kostýmech dělali dekorace. Měli jsme úspěch a dostali jsme se do Vídně na studentský festival. Bylo to fantastické a já byl poprvé v zahraničí. Sice tam s námi jel fízl, který nás hlídal - i to jsem zažil poprvé. I tak to bylo romantické, přijeli jsme lodí po Dunaji do Vídně. Shodou okolností tam taky byl Rafael Kubelík, se kterým jsem se osobně poznal. Uvedl tam Dvořákovu skladbu Kde domov můj, což jsou motivy ze Škroupa a z lidové písně Na tom našem dvoře, všechno to krákoře. Je to velice zvláštní skladba, úžasná, a on to hrál zcela plánovitě. A pak nás pozvali do Moskvy a do Kyjeva, kde se slavilo patnáct let svobodného Československa. Ale to jsme pořád jezdili stále jako studenti, a ne jako divadlo. 



LN Měli jste tedy někoho, kdo vás vystřelil na zahraniční oběžnou dráhu?

Měli. Byl to Jiří Vyskočil, bratranec Ivana. Za ženu měl neteř Bruna Kreiského, díky ní přežil Terezín a byl nadán neobyčejnou šikovností. Když jsme hráli na Zábradlí, dělal tam ekonomického šéfa a nabídl mi, že se o nás postará. Musel jsem mu ale slíbit, že spolu budeme dělat deset let. Pamatuji, jak jsme seděli v kanceláři a on říkal - teď buď zticha. Vytočil číslo a povídá - soudruzi, tady je ÚV KSČ, posílám vám dva soudruhy, kteří reprezentovali českou kulturu v Moskvě. Myslím, že bychom jim měli pomoct. Pak zase vytočil číslo a zopakoval to samé. Říkal jsem si, to nemůže vyjít. Hned jsme jeli na ministerstvo kultury a oni nás tam vítali - my už o vás víme, soudruzi. Za dvě hodiny jsme měli statut a takhle vzniklo Černé divadlo Jiřího Srnce. Ale Jirka s námi byl jen sedm let, umřel v 52 letech na srdce. 

LN Váš úspěch v západní Evropě i v zámoří odstartovala účast na festivalu v Edinburghu v roce 1962. Kdo vás tam dostal?

Zase Jirka Vyskočil. Z Edinburghu jsme si vezli kontrakt na Austrálii a v roce 1964 jsme objeli festivaly v Brisbane, Melbourne a dalších městech. A pak už to jelo: Německo - Berliner Festwochen, Belgie, Itálie, Francie... 

LN Když jste takhle jezdili v době, kdy běžný občan vyjet nemohl, museli jste přece s sebou mít hromadu fízlů. Jak jste to řešili?

Jak? Nijak. Jezdil s námi přímo agent StB, který se nejspíš za nás schovával. Vím, kdo to byl, ale nebudu ho jmenovat. Zažil jsem různé příhody, po jednom takovém chlapci se střílelo v Miláně a schovával se u mě na pokoji. Měl strach, že ho zabijou. A do Itálie jsme pak asi tři roky nemohli. 

LN Ale to byla přece jenom chůze na napnutém laně.

Byla, ale řekl jsem si, že kvůli tomu přece nepřestanu dělat divadlo. I mě lákali do svých služeb, samozřejmě. Měl jsem velkou výhodu, že jsem se znal s tehdejším ministrem Milanem Klusákem, který mě párkrát vytáhl z průšvihu. A musím říct, že to byl velmi vzdělaný člověk. 

LN Ten nad vámi držel ochrannou ruku?

Držel. Třeba když nastal malér s Petrem Kratochvílem. Tenkrát mně utekli tři lidé před vyprodaným představením v Mnichově. Přesvědčil je Pavel Kohout a byla to velice blbá situace, musel jsem se rychle rozhodnout, co s tím. Kohout jim ještě zařídil vstup do televize a šla reportáž, jak dva mladí lidé zvolili svobodu před totalitou. A ještě mi volal Kohoutův sekretář a říkal mi, pane Srnče, přestaňte už hrát divadlo a řekněte lidem v hledišti pravdu. Na to jsem mu odvětil, že o tom, kdo bude a nebude hrát, rozhoduju ještě já. Bylo to sprosté jednání a vydírání. Pavel o mně věděl, že jsem nikdy nebyl komunista a nikdy komunista nebudu, a dostal mě do takové situace. Když pak přijel po roce 1990, chodil kolem mě jak kolem horké kaše, ale já jsem jenom zavrtěl hlavou a nikdy jsem už s ním nemluvil. Stejně tak s Petrem Kratochvílem. Tím spíš, že na to, co on dělá, se nedá koukat. 

Jiří Srnec (*29. 8. 1931)

Čerstvý osmdesátník Jiří Srnec

Vystudoval grafickou školu, konzervatoř a DAMU. Poetiku černého divadla zkoušel už na DAMU (Pan Sen, 1959). Po úspěchu ve Vídni a Moskvě nastudoval první celovečerní inscenaci To jsou věci. V roce 1961 sestavil vlastní Černé divadlo Jiřího Srnce, které překračovalo rámec loutkového divadla, zapojovalo scénické objekty, herce a tanečníky. Úspěch What next? v Edinburghu znamenal cestu do světa a stálý pobyt v zahraničí. Mezi známé Srncovy tituly patří například Metafory, Pod vrásky, Týden snů nebo Alice v říši zázraků. Od roku 1994 soubor funguje jako soukromý subjekt.



LN A často takhle někdo požádal o azyl, když jste byli na Západě?

Občas ano, ale většinou to dělali velmi chytře, že jsem z toho neměl problém. A jiní z toho udělali humbuk a to bylo právě to pitomé a krajně sobecké, protože nás to poškodilo všechny. V zásadě se nad námi trvale vznášel Damoklův meč. Nejblíž tomu, že skončíme, jsme byli po emigraci Petra Kratochvíla. 

LN Co říkáte tomu, že černé divadlo tak, jak jste ho vytvořil, hlavně po roce 1990 nesmírně expandovalo a z větší části se transformovalo v kýčovitou turistickou atrakci?

Ze začátku jsem to nesl těžce, a teď už se na to jen dívám. Není možné živit se nenávistí nebo obviňováním nebo dokonce, jak mě nabádali právníci, podávat žaloby. Ale poškozuje nás to, hlavně v zahraničí. Je ale pravda, že lidé venku se celkem orientují, kdo je kdo. V zahraničí se jmenujeme Srncovo černé divadlo a to je značka. Mně je to až trapné s tím občas přijít do kontaktu, žádný fór tam není, jen černý kabinet a barevná luminiscenční světla a všechno řve jako na pouti. Je to paskvil a lidé, kteří to dělají, mají naprosto pragmatická východiska 

LN Mluvil jste o tom s vašimi epigony?

Snažil jsem se některým lidem osobně říct, nedělejte to, přejmenujte se. Vždyť jednou budete slavnější než já a bude vám to dělat obtíž. Protože oni jsou teď u nás slavnější v tom smyslu, že davy turistů směřují k nim. 

LN Pořád ještě jezdíte na turné?

Ne, jenom když je to blízko a když si můžu s chutí zahrát. Věk členů mého ansámblu se pohybuje tak mezi 25 až 30 lety. Ale po nějaké době se všichni vdají a ožení a už nemůžou jezdit a zase se to promění. Život s takovým divadlem je úžasný, ale jen do určité doby, pak už to nejde z různých důvodů, většinou rodinných. Vždyť my jezdíme na 75 mezinárodních festivalů po celém světě. A jsou to akce na úrovni. 

LN Jak jste říkal, za minulého režimu občas někdo z divadla zůstal venku. Byli jste v zahraničí slavní, co kdybyste tam zůstali celé divadlo...

O tom jsem nikdy neuvažoval, ale nezůstali. 

LN A proč?

Já bych nemohl. Krajina tady je úplně jiná než všude jinde ve světě, i lidé, jen někteří samozřejmě. Ne nadarmo tady byl šťastný Mozart a my mu pořád rozumíme, vždyť i Antonín Dvořák ho obdivoval. A pak, tady na mě sedají motýli. 

LN To by na vás sedali jinde taky.

Mám pocit, že ne. Keltské hradiště na Závisti a ta rokle pod ním, to je dobré místo. Tam chodím pořád a tam na mě sedají. 



LN Když jste jezdili za bolševika, máte představu, kolik jste odváděli do státní kasy?

Ročně to bylo asi šest milionů korun a žili z toho jiní, ale to mě až tak nerozčilovalo. 

LN Ale je to trošku absurdní, ne?

No vždyť já mám důchod, který odpovídá dělnické profesi, vůbec nevím, jak mně to mohli takhle spočítat. Trochu jsem za tím šel, ale pak jsem mávl rukou, protože zatím mě ještě pořád uvádějí a jezdíme ven, takže to katastrofa není. Ovšem na zaplacení nájmu za provozní základnu na Zbraslavi občas zůstáváme dlužní. 

LN V každém případě jste byli a jste dobrý exportní artikl...

Nejenom to. Když o tom tak přemýšlím, proč jsme všechno přežili, tak myslím, že se režimu často hodilo do krámu, že divadlo vede nestraník. 

LN Je vám osmdesát a pořád pracujete. Je to v genech nebo jak se k tomu člověk dopracuje?

Jsem strašně rád mezi mladými, kontakt s nimi mě doopravdy nabíjí energií. Jsem šťastný, že mám pořád co kreslit, co psát a co skládat. Pořád je mně dobře. Život je zázrak. Naše vlastní schránka je největší zázrak, a vůbec to, co všechno lidská bytost dokáže. Myslím samozřejmě to pozitivní, protože mnozí lidé taky dokážou dělat strašné věci. 

LN Ale musí tu být fyzický předpoklad, když tělo odejde, už nic nepomůže.

Člověk se musí udržovat, od malinka. Obklopit se rodinou a těšit se z ní a já mám celkem tři rodiny. 

LN A není to trošku vysilující, mít tři manželky, i když postupně?

Vždyť ty manželky dávají ohromnou sílu, jestliže žijí pro rodinu. A Dana, moje poslední žena, přesně taková je. 

LN Ale minimálně jste musel absolvovat dva rozvody.

My na to nevzpomínáme špatně. Já bych řekl, že v manželství je důležité, aby se lidé proměňovali ve stálém kontaktu, aby na sebe měli vliv, rozuměli si a aby nepřestala radost z dětí. A těch já mám sedm a pořád z nich mám radost.

  • 0Diskuse
Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.