Popis krátkého videa, které je součástí obsáhlé výstavy Laurel Nakadate v newyorské galerii P. S.1, dobře vystihuje techniku, kterou umělkyně v různých obměnách používá: cestuje sama po Spojených státech a u benzinových pump nebo na nádražích se seznamuje s osamělými muži středního věku. Nechá se od nich zvát do jejich domovů a tam pak před videokamerou inscenuje jednoduché, někdy docela nebezpečné hry, jejichž tématem jsou mezilidské vztahy a jejich zatíženost sexem a erotikou.
Nakadate před muži tančí vyzývavé choreografie z videoklipů Britney Spears a své hostitele vyzývá k neohrabaným pohybovým kreacím. Přemlouvá je, aby se zapojili do natáčení fiktivního filmu, ve kterém hraje mrtvou a oni ji mají oživovat. Nebo jim před kamerou míří na hlavu maketou pistole a jejich rolí je prosit o život. Nejdrsnějším experimentem je ale již popisovaná hra na flašku bez flašky. Dívka a muž se postupně svlékají. Kus oblečení za kus. A natáčejí se při tom.
Kdo koho loví
Je snadné si představit, jak by podobné hrátky mohly vést k ohrožení dívky. Jako své partnery si vybírá muže, kteří žijí sami, jejich byty i fyzický zjev prozrazují, že z nejrůznějších důvodů patří spíše k okrajovým vrstvám společnosti. Na druhou stranu je divákům videí těchto mužů líto. Nakadate jimi zjevně manipuluje, zneužívá jejich důvěry i touhy spatřit nahé dívčí tělo. Obětmi jsou v tomto případě zjevně oni a nikoliv dívka, která tak získává nic netušící účastníky svých akcí.
Samotná Laurel Nakadate, která bývá často nařčena z manipulativnosti, na svou obranu říká, že ke všemu dochází na bázi vzájemné dohody a pravidla hry jsou dopředu jasná. Cílem videoperformancí také není zesměšňovat muže, ale spíše ukázat na stereotypy, které formují existující vztahy mezi muži a ženami.
Média ukazují ženy jako ideálně věčně mladé dívky, smyslem jejichž života je svádět muže. Aplikujeme-li toto vidění na skutečný život a obrátíme-li situaci naruby, vnímáme to jako něco nepřirozeného, nebo dokonce neetického. Vztah mezi dívkou a dospělým mužem je vlivem médií erotizován a je těžké ho vnímat třeba jako obyčejné přátelství.
Osobitou techniku tvůrkyně objevila vlastně náhodou. Na začátku byla touha Nakadate cestovat a poznávat nové lidi. A zjistila, že na opuštěných místech čekají převážně opuštění lidé, které ji samotnou vnímají, jako kdyby mezi ně sestoupila z televizního seriálu.
Od videa k filmu
Podobné "cesty do světa" a konfrontaci s neznámými lidmi si naordinoval nejeden umělec, z našich třeba spisovatel Bohumil Hrabal. U Nakadate bychom ale marně hledali náznak lyriky, svět vnímá jako groteskní místo plné zvláštních, často politováníhodných figurek.
Vedle krátkých videí se Nakadate fotografuje a pustila se do natočení dvou celovečerních filmů. V nich se zaměřuje na obraz životního stylu teenagerů. Filmy byly mimo jiné uvedeny na festivalu v Sundance, ale jejich ohlas se nevyrovnal dílům, ve kterých hlavní roli hraje samotná tvůrkyně.
Ve svých pětatřiceti letech ale pomalu musí myslet na nový koncept, jak prostřednictvím performance s vlastním tělem ukázat odvrácenou tvář Ameriky. Role putující školačky, která na svých cestách svádí muže, už pro ni pomalu končí.
