Začněme však tím dobrým. Už třeba tím, že své hosty Lucie nepozvala podle nějakých marketingových pravidel, jak to většinou bývá, ale skutečně podle svého vkusu a - trochu pateticky řečeno - srdce. V roli předkapely se představila Jasná páka, kapela, ve které začínal David Koller a Robertu Kodymovi a P.B.Ch. jistě taky není lhostejná, když její vypalovačku Pal vocuď, hajzle nahráli coby Wanastowi Vjecy na desku Torpédo. Sympatickou konotaci má toto pozvání i v tom, že David Koller dlouhodobě pomáhá leaderu Jasné páky Michalu Ambrožovi v návratu na scénu po velmi vážném onemocnění - viz i jejich společné nedávné album Srdeční příběh.
Druhým „dobrým skutkem“ (ve skutečnosti ale vyjádřním toho, že se Lucie nezbláznila ze své navrácené slávy, nejsou z ní sebestřední fouňové, kteří by nesnesli kohokoli jiného na pódiu, a v neposlední řadě že jsou si vědomi kořenů svého úspěchu) bylo pozvání tří zakládajících členů kapely z předkollerovské doby, bubeníka Tomáše Waschingera, klávesisty Petra France a zpěváka Michala Penka. Pozvání posledně jmenovaného přitom mohlo být sázkou do loterie, už proto, že si Penk slušně „zadělal na přezíravost“ svou někdejší sólovou tvorbou. Sympatické gesto ale bylo publikem přijato velmi vstřícně, jak se na narozeniové oslavy sluší.
  |
„Co a jak“ se hrálo si lze asi snadno domyslet. Prakticky všechny písničky najdeme na hitových výběrech Lucie a vzhledem k tomu, že její členové nejsou žádné prvničky, samozřejmě byli na tak intenzivní výkon, jaký vyžadují velké stadiony, připraveni. A to včetně angažmá hostů - vokalistky Lenky Dusilové, bubeníka Adama Kollera, perkusistky Lenky Dundrové, cellového kvarteta. Nálada gradovala s dalšími a dalšími nápory hitů, až ve finále koncertu zpíval celý Eden - samozřejmě Ameriku, Panice nebo Medvídka.
Tady bychom za normálních okolností mohli skončit, ale bohužel to není možné. Velkou část koncertu zcela pokazil příšerný zvuk, který se prostorem stadionu v lámaných poryvech odrážel ze strany na stranu, přitom slabě, nekonkrétně a chuchvalcovitě. Navíc byl paradoxně řízen z tak absurdně velkého a nesmyslně umístěného zvukařského „stanu“, který dobrým dvěma třetinám plochy zakrýval kus výhledu na pódium.
Hned zkraje vystoupení kapela musela dokonce odejít na pár minut z pódia, což spádu koncertu nepomohlo. Až hruba po půl hodině se zvuk jakž srovnal, ale občasné problémy jej neopustily až do konce. V rockovějších kouscích ještě vcelku pomáhala energie, ale klidnější písně, kde by měly znít přirozené barvy nástrojů, se nedařily. Fakt, že publikum nechtělo Lucii pustit z pódia, ale svědčí o tom, že i nad tak velké problémy se skutečné fanouškovství umí povznést.
