Už čtyřicet let mluví o tom, "co nás čeká po smrti". O věcech, které mnozí považují za báchorky. Když se s ním setkáte, hlasitě se směje, ale artikuluje pomalu, rozvážně, aby nepoučoval a všichni ho pochopili. Působí moudře, a své názory nikomu nevnucuje. Raymond Moody (66) prostě vypadá jako pohádkový dědeček – a stejně se i chová.
Vědec nebo šarlatán?
Knihu Život po životě, první vědeckou práci týkající se jevů v hraniční oblasti mezi životem a smrtí, napsal v roce 1975. Prodalo se jí třináct milionů výtisků ve třiceti jazycích. Stala se v laickém i odborném světě senzací.
Moody v ní – v podstatě formou orální historie - shrnul vzpomínky lidí, kteří přežili klinickou smrt, aby zjistil, že vjemy při umírání jsou u různých lidí velmi podobné. Dokonce lze specifikovat několik samostatných znaků, s nimiž se setkala převážná většina lidí na prahu smrti (pocit míru a klidu, tmavý tunel, výstup z těla, setkání s ostatními – znaků je celkem patnáct).
Podle některých psychiatrů, psychologů a lékařů (patří mezi ně třeba Karel Nešpor) Moodyho knihy mnohým pacientům pomáhají: lépe se pak vyrovnají s nemocí či naopak dokážou lépe přijmout smrt. Pro část odborné veřejnosti jsou však Moodyho výzkumy, ač on sám je doktorem medicíny a zároveň doktorem filozofie i školeným psychiatrem, nepřijatelné. Pro takové je prostě jen – šarlatán.
Rozhovor s Raymondem Moodym si přečtěte v pátečním magazínu deníku