Medveděvova cesta do Pekingu ukázala, že ruská hra čínskou kartou sahá na dno možností
Politický kapitál, který chtěl nový ruský prezident Dmitrij Medveděv vytlouci ze své vůbec první zahraniční cesty, se dá shrnout do formulace, že Rusko zavede nové pořádky na celém světě -za pomoci Číny.„Možná ne všem se líbí tento druh strategické spolupráce. My ale budeme tuto spolupráci všemi způsoby posilovat - ať se to někomu líbí, nebo ne,“ zněl zatím snad nejbojovnější vzkaz Medveděva, který vyslal právě z Pekingu západním partnerům obecně, Spojeným státům obzvlášť.
Ve společné deklaraci Medveděv a jeho čínský hostitel Chu Ťin-tchao sestavili inventář snad všeho, co pokládají za vážná provinění americké politiky. Od rozšiřování NATO, budování protiraketové obrany a pokusů o rozšíření zbrojení do vesmíru přes „dvojí standardy“ v přístupu k lidským právům a terorismu až po prohlubování globální ekonomické nerovnováhy ze strany vyspělých zemí.
Dědicova sebechvála Méně impozantní již byl přehled prostředků, které mohou Rusové a Číňané využít. Medveděv i Chu se omezili na zopakování starých frází o „rozhodující“ úloze OSN. V duchu přístupů ještě z dob studené války si namlouvali země třetího světa a rétoricky hájili zájmy států Jihu na postupném vyrovnání jejich ekonomické úrovně s vyspělým Severem.
O tom, kdo zajistí kýžené zvýšení hospodářské pomoci rozvojovým zemím či jak má vypadat reforma rozklížené Světové organizace v praxi se - také už tradičně - od obou prezidentů nikdo nedozvěděl. Skutečně rozhodný postup Moskvy a Pekingu se podle všeho dá čekat jen při ochraně vlastních zájmů, kdykoliv se další mocnosti budou snažit kritizovat jejich „specifický“ přístup k lidským právům či k boji s nadměrnými emisemi skleníkových plynů.
Medveděvova iniciační zahraniční cesta tak tvoří zvláštní protiklad k počátečnímu přístupu jeho předchůdce a mentora Vladimira Putina.
Zatímco se Putin snažil vyslat signál o spolupráci Ruska s vyspělými demokraciemi při své návštěvě Británie, jeho nástupce začíná právě opačně -pokusem získat oporu při konkurenčních střetech s nedávnými západními partnery. Medveděv tak bez invence pokračuje v sestupu ruské politiky k sílící sebeizolaci na mezinárodní scéně. Plně se potvrdilo očekávání mnohaletého ruského velvyslance v Pekingu Igora Rogačeva, že si nový prezident bude počínat jako příslušník stejné „filozofickopolitické“ rodiny, k níž patří jeho předchůdce. Však se také Medveděv neopomněl pochválit za „naprostý úspěch“ své cesty, který spočívá právě v „uchování dědictví“ rusko-čínských vztahů.
Z jistého hlediska působí tato sebechvála oprávněně -tolik laskavých slovíček na svou adresu si nový prezident při dalších cestách po „dalekém zahraničí“ sotva kdy vyslechne. Problém je ale v tom, že Putin se snažil využít čínskou kartou k co nejostřejší hře, zatímco jeho dědic se spokojil jen se stínohrou. Díky velké výpravě Putina do Číny před dvěma roky a jeho několikanásobným jednáním s Chuem zaměřeným především na spolupráci v oblasti energetiky se Rusům alespoň částečně dařilo státům Evropské unie vsugerovat, že mohou ve vztahu k ruským exportérům ropy a zemního plynu přijít o své postavení prioritních partnerů. Medveděv si ale po těchto všech ohňostrojích ruských nadějí nakonec odváží nemastné neslané přísliby. V jaderné energetice dokonce Rusové dosáhli dosáhli jen na kontrakt, který je téměř desetkrát nižší než čínská dohoda s jejich francouzskou konkurencí.
Sestup ve vývrtce Medveděv se nyní místo energetických snů až zajíká alespoň nadějí na technologickou spolupráci s Čínou. Tyto plány ale narážejí na obrovský balvan, jímž je čínské pohrdání zahraničními právy na intelektuální vlastnictví. „Číňané jsou a zůstanou piráty,“ postěžoval si ruskému listu Kommersant nejmenovaný člen Medveděvovy delegace.
Snad největší pozdvižení v Rusku vyvolala drzost, s níž Číňané ustoupili od licenční smlouvy na výrobu bojových letounů Su-27 a začali si vyrábět jejich kopie sami. Jasným důkazem, kdo v této oblasti tahá za silnější provaz, je to, že Rusové přes původní očekávání pozorovatelů nakonec v Pekingu o nemilém sporu ani nepípli.
V době pozdního Putina nahánělo rusko-čínské sblížení strach mnohým americkým politologům. Jde prý o „závažný strategický posun sil“ v celé Eurasii a Washington by měl co nejrychleji této nové spojenecké ose čelit, ozývalo se z respektovaných think-tanků, jako Cato Institute či Heritage Foundation.
Nyní - za raného Medveděva -vychází najevo, že klid pokerového hráče, s nímž americká diplomacie komentuje rusko-čínský přístup k protiraketové obraně USA, je na místě. Jsou to naopak ruští politici, kdo opsal během pár let diplomatickou vývrtku vedoucí k nárazu na realitu.
Rusko kvůli ní přistálo nikoliv na špici Jihu, jak si snad přálo, leč na chvostu demokratického Severu.
Největší pozdvižení v Rusku vyvolala drzost, s níž Číňané ustoupili od licenční smlouvy na výrobu bojových letounů Su-27, a začali si vyrábět jejich kopie sami
O autorovi| Pavel Máša, novinář e-mail: eschem@seznam.cz
