Klíč k nové inscenaci Jakobína Antonína Dvořáka je zdánlivě jednoduchý: laskavý humor, prosvětlený nadhled, hravost a důvěra ve Dvořákovu melodickou, srdečnou hudbu. Inscenátorskému týmu pod vedením režiséra Jiřího Heřmana se podařilo vzdát bez patosu hold nejen české hudebnosti, ale i českým kantorům, kteří do dětských dušiček vkládali základy vzdělanosti a lásky k hudbě.
Inscenace nahlíží příběh otcovského odpuštění, panské nadutosti a mladé upřímné lásky z perspektivy maloměstského učitele Bendy – vlídného, hrdého na českou hudbu, ale i trochu ješitného na své skladatelské umění, do kterého je zabrán natolik, že rozpustilé rošťárny svých svěřenců přívětivě přehlíží. Se svým přirozeným smyslem pro spravedlnost však dokáže trestat ty, kteří ze špatných úmyslů páchají skutečné darebáctví, zde v závěru nafoukaného loajálního kariéristu Purkrabího i vládychtivého Adolfa. Ti se musejí vrátit zpátky do školy, ba „zůstat po škole“, zatímco ostatní si mohou užívat díky „státním“ oslavám „mimořádné volno“. A raději „neřeší“, že ještě před chvílí ochotně na svých tabulkách přepisovali jména svých pánů.
Rozpustilost při vědomí míry
Janu Ježkovi se v Bendovi podařilo takový kantorský typ vystihnout více herecky, pěvecky se potýkal při druhé premiéře se znělostí hlasu. Z milenecké dvojice Terinky a Jiřího sršela uvolněná rozpustilost při vědomí míry, dané respektem k autoritě: v Alžbětě Poláčkové (po excelentním výkonu Lisy v Glassově Les enfants terrible) roste sopranistka stříbřitého objemného hlasu v kombinaci s hereckým talentem. Aleš Voráček je chasníkem odhodlaným a jadrným (škoda že se tato charakteristika začala poněkud vytrácet z jeho tenorových výšek).
Alternující Kateřina Kněžíková (Terinka) a Aleš Briscein (Jiří) v Jakobínovi
Manželský pár panských navrátilců z „nebezpečné“ jakobínské ciziny i jejich dvou dětí si v této inscenaci zachoval až příliš upjatou strojenost, ze které cit probleskoval jen zdrženlivě díky měkkému barytonu Romana Janála (nevyvaroval se ale drobných intonačních nepřesností) a kantiléně Dany Burešové, jejíž pevný soprán dodává Julii spíše odhodlanost než tklivost.
Ondřej Mráz jako Hrabě Vilém, který tak těžko hledá vztah k domněle nezdárnému synovi, zůstal starým morousem a otcovské smíření pěvecky nevyjádřil. Přes svědomité plnění režijních pokynů František Zahradníček jako Purkrabí nedokázal posílit komickou rovinu inscenace: poctivě se naučil odehrát vysmívaného snaživce, ale falstaffovským typem zamilovaného domýšlivce nebyl.
Hravá kantorská serenáda
Základním – vtipným a variabilním – scénografickým prvkem je spousta festovních dřevěných židlí s opěradlem v pěti velikostech od maličkých dětských přes standardní dospělé až po obří čtyřmetrový exemplář – piedestal pro panstvo.
Díky tomuto šťastnému nápadu se inscenátorům podařilo dát celému lidskému hemžení pohybovou dynamiku. A obohatili inscenační výklad Jakobína o různé úhly pohledu, jimiž jednotlivé postavy vidí své okolí i samy sebe: na židličkách při vzpomínkách na dětství nebo když jako malí vnímali okolní svět jako obtížně zdolatelné naddimenzované věci – ve scénografickém řešení inscenace jsou to obří dveře nebo knihy. Dalším výrazným rysem inscenace je nápadité domýšlení situací a motivací pro jednání postav – půvabné je dojetí, se kterým Benda od svých zlobílků, kteří ho mají ve skutečnosti rádi, přijímá dárek – na velké plátno vyvedený začátek notového zápisu jeho serenády. Také klíčnice Lotinka, v jiných inscenacích nepovšimnuta, je tentokrát v podání Yvony Škvárové typem ženské, která si z Purkrabího naparování nic nedělá a nechá se „uplatit“ panákem, aby učitele přes přísný zákaz vpustila k hraběti.
Třebaže občas méně by bylo více (házení papírových vlaštovek, dělání dlouhých nosů nebo otevření obvykle škrtané taneční scény v závěru), Národní divadlo Jakobínem doplnilo svůj chatrný český repertoár konečně o divácky vděčnou a poctivou inscenaci, která netrpí svévolným režisérismem ani staromódním tradicionalismem. Hravá „kantorská serenáda“ se podařila.
