LN Hrdinové Oleje do ohně jsou stejně jako vy často na cestách, zbaveni jakéhokoliv tradičního kontextu – počínaje rodinou, jazykem, konče třeba ledničkou. Takže na jednu stranu zkouška, na druhou stranu osvobození.
Nepodsouvejme tam žádné duchovno, ale aby se člověk cítil lehčí, musí odházet přebytečná zavazadla. V těchto námořnických povídkách je vyjádřena určitá nahromaděná zkušenost, kterou jsem si potřeboval nějak zformulovat. Ostatně pracovní název Oleje do ohně byl Povídky z přístavu.
Přístav je místo, či dokonce metafora nezakořeněnosti, snad i vykořeněnosti. Vaši hrdinové sice debatují o zrůdnostech totalitních režimů, odkud často přišli, ale jinak žijí čistě přítomností. Žádné vzpomínky na dětství, natož na dospívání.
Nejsem vzpomínkový typ, stejně jako jím třeba nebyl Jiří Kolář. Přitom já jsem neměl špatné dětství, ale asi jsem chtěl být vždycky už dospělý, nezávislý. Dětství je jistě důležité období, ale nemá smysl se v něm sentimentálně nimrat. Stejně tak důležité je i přiznat, že puberta je nechutně stádní období.
Narodil se v roce 1954. V 70. letech pracoval jako kulisák v Divadle Na zábradlí, v roce 1979 odešel do pařížského exilu. Publikoval třináct knih próz a esejů, nejnovější svazek Olej do ohně vydalo nakladatelství Paseka. Nyní žije v Čechách, odkud často vyjíždí do světa.
Dospělí jsou ale zase někdy směšně vážní.
Lubomír Martínek
Jistě, a další se dospělosti zase přímo štítí. Těch přístupů je zkrátka několik, jako ke všem věcem. Pořád je třeba volit. Co se týče mých hrdinů, já se snažím být konkrétní, což by nemělo být zaměňováno s autentický. Zajímá mne realita, protože je daleko zajímavější než jakákoli fantazie. Takže já si jdu za svými tématy, ale moje témata jdou taky trochu za mnou. Přístav tedy je zároveň metaforou i prostým místem dějů. Žil jsem v pařížské čtvrti, která je jedním z posledních takových přístavů a také se pohyboval po mořích. Potkával jsem mnoho národností a každý je tam od něčeho oddělený – z něčeho vychází a do něčeho přichází a jediný dorozumívací prostředek je francouzština, což se nevyhnutelně musí nějak projevit. Oni mi tedy mohou vyprávět o svém dětství v Andách nebo v Marrakéši, ale já je tam mohu následovat pouze v představivosti. Dokonce ani pohádky a školní zkušenosti nemáme společné.
V knihách se postupně snažíte zformulovat jakýsi svůj přístup ke světu. Na druhou stranu dnes už je vše vymyšleno. Je vám nějaký filozof nejbližší?
Je jich mnoho, ale řekněme, že úsměšky mistra Zhuanga a „poznej sám sebe“ ironika Sokrata je docela přijatelná náplň života. Je zajímavé, že člověk něco usilovně dělá, a teprve po čase mu dojde jeho motivace. A já teprve dneska začínám rozeznávat, do jaké míry jsem poznamenaný těmi lety, která jsem prožil před odchodem do exilu. Mojí touhou je pokusit se stát člověkem vidoucím. Ale aby se člověk do této pozice dostal, je to občas dřina, protože je nutné odhodit spoustu věcí, na nichž dříve hloupě lpěl. Řada pastiček, do nichž je možné upadnout, je hodně dlouhá. Naštěstí je to taky zábava. Souboj s blbostí začíná každé ráno při čištění zubů.
To znamená mít co nejméně sociálního kontaktu...
To bych neřekl, ale některé způsoby obživy v úvahu nepřicházejí. Těžko si lze představit státotvůrce, jenž by alespoň nepředstíral lásku k vlasti. Mne však daleko víc zajímá, kolik lidí se bez jakéhokoliv odporu nechá manipulovat a podřídit i bez hrozby trestu. Třeba jen hloupé konzumování... A to se týká i těch, kteří předtím velmi obdivuhodně vzdorovali dobře vybavené mašinerii... jako kdyby se najednou pomátli... a ani se příliš nedá mluvit o nějaké omluvě věku... najednou se mi proměnili před očima... buď jsem hlupák, že jsem to neviděl předtím, nebo je to jakási pro mě nepochopitelná záhada.
V jedné z próz Oleje do ohně je prezentován názor, že dnes zde máme demokracii, ale vlastně o ni většina lidí nestojí.
Tak to na mě působí, ale příliš se nedivím. Zastupitelská demokracie je především dohoda: já ti dám svůj hlas a ty za mne budeš dělat věci, do nichž se mi nechce. Je to tedy otázka důvěry. Proto jsou pro ni největším nebezpečím ti, kdo důvěru zneužívají, a ne teroristé, kteří ji stmelují. Demokracie není ideál, který lze šířit jako věrouku, ale jen nejmenší možné zlo. A podle toho by se k ní mělo také přistupovat. A to ani nemluvím o tom, že lidé se oné „svobody“, která je pouze synonymem volby, dokonce štítí. Někteří se chovají téměř tak, jako kdyby se chtěli zavděčit panu Freudovi a panu Jungovi, kteří jim předepsali, jak mají vypadat neurózy a archetypy.
Máte tedy nějaký názor na českou současnost? Nejste z ní rozčarovaný?
Nemůžu být. Já vím, že politika je určitá lidská činnost, která se řídí určitými zákonitostmi, jež velmi přesně popsal Machiavelli, a s tím se nedá hnout. Stádo potřebuje nějakého vůdce a jde o spojené nádoby. Důležité je pochopit v hlavních rysech, jak funguje, čemuž je třeba rovněž věnovat nějaký čas, a teprve pak lze zaujmout nějaké stanovisko – chci se toho účastnit, či nikoli? Když místní komentátoři říkají, že to či ono by se v zavedené demokracii nemohlo stát, tak jenom nevědí, že v dvě stě let zavedené demokracii se může vynořit předseda ústavní komise přistižený při podvodech. Poněkud nemilé na tom je, že neexistuje mechanismus umožňující se ho zbavit. Tím chci říci, že nemá smysl si namlouvat, že se věci časem zlepší.
Četl jsem váš návrh, že by bývalí estébáci měli mít důchod v hodnotě životního minima.
Neobjevil jsem mírumilovnější způsob, jak nastolit ztracenou rovnováhu. Pořád se tady řeší důchodová reforma – tohle je podle mě řešení, poctivé řešení. Buďto to ti lidé s komunismem mysleli upřímně, pak rádi zemi přispějí, anebo to byli oportunisté, a v tom případě vsadili na špatného koně. Jenže už je pozdě. Existovala i jiná elegantní řešení, která by se obešla bez násilí. Kdyby se na komunisty použil jejich vlastní paragraf poškozování republiky v zahraničí nebo rozkrádání socialistického vlastnictví, mohla být docela zábava. Když právní kontinuita, tak kontinuita. Zejména když člověk ví, že za ukradený pytel cementu byl flastr jako za vraždu. Jenže na to milovníkům života v pravdě chyběla odvaha.
Nejdelší text Oleje do ohně s názvem Bezvětří je velkou disputací o křesťanské víře. Jaké jsou vaše hlavní výtky?
V této novele jde o kapitána, který je nucen řešit střet dvou přátel. Jeden se snaží vnutit druhému svou představu štěstí a druhý je nucen se bránit. Zde nemají moje osobní postoje co pohledávat. Kdybych se však však měl rozhodovat mezi hodnotami Ježíše a jeho vrstevníka Seneky, rozhodně se nepřikloním na stranu toho, kdo posílá na věčnost do pekel, nastavuje tvář nepříteli a citově vydírá svým „kdo mne nade vše nemiluje, ten mne nemiluje“. Povinnost věřit v jednoho boha mi také nepřipadá jako solidní předpoklad snášenlivosti. Další nepojmenovaný, a tím pádem nenapravený komunistický zločin je devalvace pojmu „ateismus“. Marxismus se vydával za ateismus, ale přitom to byla víra podobná scientistické církvi, pro niž se dalo buď umírat, nebo s její pomocí dělat kariéru. Záleží na gustu. Noblesní ateismus – známý od Epikura až třeba po Camuse – se vytratil. Dochází k matení myslí a postojů – mluví se o hodnotách, které jsou spojovány s náboženstvím, což je zavádějící. Dodnes jsem například nezjistil, jaké podmínky musí člověk splnit, aby se mohl nazývat křesťanem. Dodržování desatera nebo chození do kostela to jistě není, protože to by jich moc nezbylo. Podle mého ateistického názoru jediná věc, jež spojuje katolíky, všechny odrůdy protestantů, pravoslavné a ostatní odnože tohoto učení, je víra v zmrtvýchvstání a nanebevstoupení, tedy v dogmata. A před tvrzeními, jež neodpovídají žádné mé zkušenosti, a navíc je o nich zakázáno pochybovat, se mám na pozoru. Rovněž nemohu brát vážně učení, které své posvátné texty vykládá každých sto let zcela jinak. Ale ani to není podstatné. Respektuju názor každého, připouštím i potřeby, které nechápu, ale začínám reagovat, když někdo začne pečovat omé dobro. Chápu, že papež musí z pozice svého přesvědčení zakazovat potraty a eutanazii. Ale jakým právem to předepisuje i těm, kdo jeho přesvědčení nesdílejí? O jeho toleranci to příliš nesvědčí. Patrně tuší, že kdyby to vztáhnul pouze na své ovečky, asi by o mnohé přišel.
A jak je to tedy s naší křesťanskou tradicí?
Ta je bezpochyby jednou z mnoha tradic. Nicméně v budovatelském zápalu sjednocování Evropy se neustále opakuje, že Evropa má židovsko-helénsko-křesťanské kořeny. Stačí však letmo nahlédnout do historie starší i mladší, aby bylo zjevné, jak se tyto kořeny vzájemně snášely. Antická vzdělanost se po nástupu křesťanství zcela vytratila, zmizely nejen lázně, ale i divadla, knihovny, akademie, lycea, gymnázia… Teprve díky renesanci se některé věci začaly po krůčcích vracet. Antisemitismus byl donedávna nedílnou součástí této civilizace, není mi jasné, jak ji pronásledovaní Židé mohli ovlivňovat. Navíc tyto tři vlivy nebyly jediné – také zde byli Vikingové, Hunové, Turkové, arabské vlivy a koneckonců i ti nešťastní Giordanové Brunové, Vaniniové, volnomyšlenkáři a osvícenci... Myslím, že jsou věci, které stojí za to bránit, protože propad je kdykoli možný.
