Film vznikl na motivy knihy Lenky Uhlířové a Jiřího Stacha Velká cesta Malého pána, kterou v roce 2008 vydalo nakladatelství Meander a nyní připravilo aktuální dotisk. Kniha získala nominaci na cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku a je pravděpodobné, že na některou z filmových cenu bude úspěšně aspirovat i filmové zpracování. Oproti knize přidal scenárista Lumír Tuček několik postav a jiné upravil, a celkově jednoduchý příběh rozkošatil, aby byl dostatečně nosný pro celovečerní film.
Původní příběh připomíná svou dějovou strukturou známou pohádku O kohoutkovi a slepičce a další příběhy založené na putování hlavního hrdiny „od čerta k ďáblu“, aby se nakonec úspěšně vrátil opět na začátek svého příběhu, s nově nabytými zkušenostmi o světě i sobě samém.
Malý pán je opravdu malým obyvatelem malého domečku v lese, kde žije spokojeně sám, jen občas vyrušen motorizovaným sousedem. Jednou v noci se mu zdá sen, který jeho spokojenost naruší – několikerým opakováním mu tajemný snový hlas úspěšně vsugeruje, že mu v životě něco schází. Aby poznal, co to je, vydává se loutkový mužíček na cestu lemovanou mnoha dobrodružstvími...
Pro ty, kdo nečetli literární předlohu, je potřeba připomenout, že půvabný, byť prostý příběh Lenky Uhlířové je psán kultivovaným, bohatým, ale srozumitelným jazykem, který rozvíjí dětskou fantazii a nechává malé čtenáře představovat si, kdo se asi skrývá pod postavou pojmenovanou Dutá hlava nebo tajemná Velká tíseň. Filmová verze příběhu doznala mnoha nutných a pochopitelných změn, některé už jsou ale pochopitelné méně. Především příběh trpí mnohomluvností, které napomáhají i přidané postavy, například motýlí larva Fída, v níž Malý pán získal doprovod na své cestě, ale také důvod k téměř nepřetržitému dialogu. Zatímco knižní vyprávění je pochopitelně plné slov, v tom filmovém bychom očekávali větší soustředění na výtvarnou stránku a vyprávění obrazem. Zvlášť když právě výtvarná podoba filmu je úchvatná a filmová režie ji beze zbytku zdatně využívá. František Skála obdařil příběh svérázným výtvarným bohatým světem s tajemnou atmosférou, jehož pitoreskní, strašidelné i komické postavičky jsou zasazené do reálného prostředí živého lesa.
Většina postav je obdařena skvělým dabingem v podání známých herců, pro některé diváky však může být překvapivé až rušivé, že jejich řeč je stylizována převážně do typické hovorové pražštiny. K tomu přibyla také řádka vtipů, legrácek a gagů, které jsou spolu s hovorovým jazykem asi tím, co nejvíce odlišuje atmosféru filmu od stylu původní literární předlohy. Přidaný humor je určitě velké plus filmového příběhu, ale hovorový jazyk, navíc občas až zbytečně zjednodušený, je diskutabilní. Právě v tom se ale snímek na rozdíl od knihy více obrací k dospělým divákům, kteří na sebe mohou znalecky pomrkávat při rozpoznávání hlasů oblíbených herců od Saši Rašilova (Malý pán) přes skutečně fenomenálního Pavla Lišku (Drzý Zmetek) až k Miroslavu Krobotovi, kteří propůjčili hlasy loutkovým postavičkám.
Jinak je snímek určený především dětským divákům, tedy těm z nich, kteří ocení originální styl a snesou pomalejší rozjezd a kolísavou dynamiku snímku. Dramatičnosti však filmu rozhodně neubírají samotné loutky, přestože na rozdíl třeba od Svěrákova Kukyho u nich tvůrci přiznali technické zázemí v podobě drátků a šňůrek. Výrazným kladem snímku je také hudba Milana Caise z Tata Bojs, která dobře rozehrává a umocňuje atmosféru filmu.
Malý pánRežie: Radek Beran, scénář: Lumír Tuček, kamera : Filip Sanders, výtvarník: František A. Skála, hudba: Milan Cais Hrají: Saša Rašilov, Pavel Liška, Miroslav Krobot, Vanda Hybnerová a další. Premiéra: 14. 5. 2015 |
Především výtvarně je Malý pán bravurně zvládnutý snímek, který potěší všechny malé i velké hračičky, jež můžou obdivovat do nejmenších detailů propracovaný Skálův svět, zaplněný potvorami, vozítky a udělátky z nejrůznějších materiálů, které dobře doplňují jen zdánlivě starosvětské médium loutky.