Naposledy prožíval svět něco srovnatelného v polovině 70. let. Amerika prohrála válku ve Vietnamu, v Evropě řádili komunističtí a fašističtí teroristi. Po sesazení Nixona vypadala americká demokracie směšně. Nyní se opět obáváme nezdaru demokracie. Čím se můžeme z minulých období existenciálních obav a pochybností poučit?
Ve 20. a 30. letech, stejně jako v 60. a 70. letech, bylo zoufalství z politiky spojeno s deziluzí s nepodařeným ekonomickým systémem. Mezi válkami se zdálo, že je kapitalismus ochromen nerovnostmi, deflací a masovou nezaměstnaností.
V 60. a 70. letech byl kapitalismus ochromen opakem: inflací a nechutí voličstva a byznysu vůči stále větším vládám.
Je nesmysl tvrdit, že v kapitalismu dochází jako v přírodě každých 50 až 60 let k velkým změnám na základě jakýchsi přírodních zákonů. Demokratický kapitalismus se ale vyvíjí a na výzvy odpovídá tím, že transformuje ekonomické vztahy a politické instituce.
To, co se nyní ve světě děje, je vlastně předvídatelná reakce na rozpad specifického modelu globálního kapitalismu. Soudě podle minulých zkušeností čekejme období nestability, které povede k novému uspořádání ekonomiky a politiky.
Období velké inflace přivedlo k moci Reagana a Thatcherovou, velká hospodářská krize zrodila New Deal a v Evropě fašismus a závody ve zbrojení. Velká deprese vedla ke keynesiánské revoluci v ekonomice, inflace v 60. a 70. letech vedla k friedmanovské kontrarevoluci, která inspirovala Reagana a Thatcherovou.
Definičním znakem každého nového stadia kapitalismu je posun v hranicích mezi ekonomikou a politikou. Devatenácté století relativně přísně oddělovalo politiku a byznys, velká deprese způsobila, že se na trhy nahlíželo s podezřením a friedmanismus zase s podezřením nahlížel na vládu a všechno, co dělal trh, bylo správné.
Co lze čekat nyní? Předkrizové teorie racionálních očekávání, efektivních trhů a neutrality peněz budou asi přehodnoceny. Přehodnoceno bude asi i dogma nezávislosti centrálních bank, oddělení měnové a fiskální politiky. Peníze se budou tisknout a rozdávat přímo voličům. Minimální mzda se bude zvedat, aby se tlumila příjmová nerovnost. Vlády budou investovat více do infrastruktury a inovací při nulových nákladech. Bankovní regulace bude podporovat půjčování namísto restrikce apod. Odmítnuty budou nápady 80. let jako maastrichtská kritéria.
Politici se musí vykašlat na učebnice a podpořit revoluci v ekonomickém myšlení. Když to zodpovědní politici neudělají, udělá to za ně „surové zvíře“.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
