Dnes vyhlíží velice zánovně, má opravenou fasádu a nová cimbuří, jelikož si ho koncem 19. století zakoupil zbrojařský magnát Armstrong a dal ho do pucu.
Je v něm malé muzeum letectví a údajně tu defiluje celá plejáda strašidel a tím hlavním duchem má být růžová paní, tu tady potkal už skoro každý, jen nám se kupodivu vyhnula. Jde o princeznu, která tu žila asi 6 století a ve svých oblíbených růžových šatech se vrhla z hradeb, protože na ni zapomněl její milý.
To byla ovšem jen intrika proradného krále, milenec se z moře vrátil a sháněl se po nevěstě. Ta už zřejmě tou dobou bloudila po hradě coby přízrak.
Ještě fotka z dálky, protože s mořem "za zády" hrad skýtá vskutku jedinečnou scenérii a rychle do Edinburghu, kde jistě nebudeme jediní, kteří se chtějí ubytovat. Navzdory relativně časné hodině se naše obavy naplnily, a přesto, že je všední den, sehnat hotel v přijatelné cenové hladině prakticky nelze. Rychle se rozhodujeme: než bychom další tři hodiny objížděli město a hledali ubytování, raději se pohneme na sever, kde doufáme, že snad nebude takový nával. Do Edinburghu se vrátíme na zpáteční cestě.
Mezi hradem a holyroodským palácem se pak valíme společně s davem ostatních turistů a domorodců. Tato hlavní trasa Starého města, která bývá označovaná za Královskou míli, spojuje čtyři staré ulice. Pomalu na každém rohu stojí nějaký místní umělec, který polyká meče, ohně, stepuje, hraje na kytaru, chodí po nohou, mlaská pysky do rytmu rock´n´rollu nebo ukazuje cvičené pudly. A kolem něj pokaždé vděčný kroužek diváků. Se zájmem pozoruji, že i mladé Skotky chodí stejně příšerně vyhastrošené jako mladé Angličanky. Náctileté mladé dámy tu jsou na sebe schopné navěsit neuvěřitelné kreace, což není nic tak výjimečného i jinde v Evropě, ale tady přece jenom trhají rekordy. Těžko říct, co velí dívce obdařené poněkud sloupovitými končetinami, aby se narvala do té nejkratší a nejužší minisukně, jakou sežene. No a když už jsme u toho, doma nás pořád straší, že Češi jsou v sádelnatosti na prvních místech všech možných statistik. Hubeností asi neslyneme, ale kam se hrabeme na mladou britskou populaci, která je vysloveně obézní, přičemž je zarážející, že v mnohem větší míře postihuje tohle neštěstí obyvatelstvo mezi dvacítkou a třicítkou. Aspoň podle toho, co člověk vidí na ulicích.
Z Edinburghu po dálnici přes mořskou úžinu až do Perthu není daleko, ale silnice je překvapivě ucpaná. V Perthu, který byl ve středověkem hlavním městem Skotska, ale dnes má parametry provinčního hnízda, to s hotelem nejdřív vypadá velice bledě. 
Nakonec nás posílají na okraj města, kam se odebíráme s notnou dávkou skepse. Neuvěřitelné, hotel je komfortní, se snídaní a za neuvěřitelných 45 liber. Hledám, jestli v pokoji není pod postelí skryto něco hrůzného, či zda na zdech v koupelně neuvidím špatně umyté krvavé čmouhy. Nic, všechno vypadá normálně, záchod splachuje, ani postel se pod námi nesložila. Je to záhada, tím víc, že za slečnou v recepci je tabule, na níž čteme, že double room tady mají za pětasedmdesát liber. Kdo se ptá, moc se dozví. Záhada se nakonec částečně objasnila, ve Skotsku je minimálně o třetinu levněji, a jak jsme se posunovali na sever, ceny za ubytování klesaly na normální úroveň. Zatímco drahota turistický ruch v Anglii umrtvuje, do Skotska se evidentně jezdí, jsou tu Francouzi i Italové, Němci i Nizozemci, individuální turista už tady není taková kuriozita.
Vydat se na sever do Highlands a k ostrovům jako Skye nebo Hebridy znamená projet divukrásnou krajinou hor, údolí a jezer, občas spojených s mořem, které tu má skalnaté, rozervané pobřeží.
Skotská jezera jsou nádherná, roztodivných tvarů, s ostrůvky, na nichž občas osaměle trčí jediný strom. Jsou různě propojená, menší, větší, podlouhlá i malá oka uprostřed liduprázdné krajiny. Vrchovina je pochmurná, majestátní, ale také příjemně travnatá a některá jezera jako třeba Affric Loch jsou obklopena divokou listnatou vegetací a hnědočervenou trávou připomínající africkou savanu.
Cesta na poloostrov Skye vede přes lázeňské městečko s komickým názvem Pitlochry. Dohromady tady toho moc není, domky z tmavého kameny a vyhlášená propust, kudy prý lososi proplouvají ke svému trdlišti. Pátráme u přehrady, kde propust je, zda zahlédneme, jak se ryby mrskají. 
Nic, jen černá voda s mnoha víry. Cesta je čím dál krásnější, jezera, do nichž přitékají potůčky, písečné kosy, keře se žlutými květy. Přehrada Loch Laggan vypadá jako naše přehrady v Jizerských horách, je z tmavého kamene a dole bublají peřeje. Za Spean Bridge se z dálky zdá, že stráně jsou poseté růžovým vřesem, ale kdepak to jsou divoké rododendrony. Tvoří obrovité kupy, někde i souvislý porost. A to jsem si vždycky myslela, že můj obrovský čtyřicet let starý rododendron na zahradě je úplný unikát. Jezera se střídají – Loch Lochy, Loch Garry – to je zvlášť krásné, uprostřed má malebný můstek. Konečně se dostáváme do údolí Glen Shiel pod vrcholky Five Sisters of Kintail. 
Odsud je jen kousek k jednomu z nejkrásnějších hradů Skotska Eilean Donan, který je také zhusta využíván filmaři, v roce 1985 se tu točil – jak jinak - Highlander s Christopherem Lambertem. Leží na jezeře Loch Duich, které je ale propojené s mořem, takže tu samozřejmě funguje odliv a příliv, čímž se úžasně proměňují barvy a nálada. Pohádkový až skoro kýčovitý hrad je s pevninou spojený mostem.
Tenhle hrad jsem si přála vidět od té doby, co jsem jako malá holka dostala brožuru o skotských hradech, ještě s Glamisem byl vážně ze všech nejhradovatější. Kupodivu ale byl postavený skoro celý znova, jeho osud připomíná obnovu našeho Kokořína, však se to také dělo skoro ve stejné době, v letech 1912 – 1932. Rozdíl tu ale je, zatímco novopečený hradní pán Jan Špaček ze Starburgu si pustil fantazii z uzdy a vytvořil spíš svou představu středověku, nadšeně podporován historicko-spisovatelsko-etnografickým triem August Sedláček, Zikmund Winter a Čeněk Zíbrt, tady se postupovalo přesně podle někdejších plánů. Žádná neogotická cingrlátka a výmysly se netrpěly.
Postaral se o to skotský vlastenec, plukovník John Macrae-Gilstrap, který ruinu odkoupil. Postavil i most, jež umožnil jednodušší přístup na hrad. Ten pak byl slavnostně otevřen v roce 1932, a jak ukazují dobové fotografie, dostavili se všichni, měli sukně z tartanu a dudáci mocně dudali. Apropó dudáci, jedno takové dudácké embryo asi šestnáctileté stojí před hradem a dudá.
Zní to sice jako když tahá kočku za ocas, ale kolemjdoucí mu hojně házejí drobné, asi se utěšují tím, že toho brzo nechá. Na hradě mají zábavnou expozici, nejdřív vitriny s plasticky znázorněnou historií, když zmáčknete knoflík, rozpoutá se námořní bitva. Interiéry jsou ještě lepší: s voskovými figurinami mužů v sukních a skotských čepičkách s bambulkou, v kuchyni s kuchařkou a absolutně dokonalou iluzí všechn možných krmí.
Z Eilean Donan je už jen kousek na ostrov Skye, na který se ještě nedávno jezdilo trajektem, od roku 1995 jej s pevninou spojuje nový most.
Skye, největší ostrov Vnějších Hebrid je překrásný kus skotské přírody, na jihu jsou zelené louky a políčka, na severu, který je sopečného původu, divoké pobřeží. Malá rybářská městečka s barevnými nebo nabílenými domky, divočina a vřesoviště, kde lze jen tu a tam potkat osamělé poutníky s batohy. Staré opuštěné hřbitovy se náhrobky sahajícími až do desátého století, jako ten u Kilchirst Church, kde jsou jen rozvaliny starého předreformačního kostela, jinak jen měkká, neskutečně zelená tráva, po níž pobíhají bečící ovce.
Jedna z nich starostlivě shání své potomky před podezřelými návštěvníky a celé to tu působí jakoby se tu zastavil čas. Vzhledem k tomu, že jsme na úrovni jižního Norska, osmadvacet stupňů Celsia nás přece jenom zaráží, dotazujeme se místních a prý tu tak tpelý červen neměli čtyřicet let. V každém případě Skotsko je země, kam se člověk touží vracet a přesto, že je to země hodně opuštěná a s minimální hustotou obyvatelstva, cítí se tu bezpečně.
